Návrh pavilonu pro Slovanskou epopej | 1. místo

Dílo Slovanská epopej byla nepřijatelná pro avantgardně smýšlející publikum již v době svého vzniku. Při pokusu vytvořit ji odpovídající výstavní kontext jsme se rozhodli nesledovat cestu postkonceptuálního komentáře, ale spíše se inspirovat étosem samotného tvůrce. Souhlasíme s patetickým tvrzením Alfonse Muchy, že "vývoj každého národa může se zdarem pokračovat jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů národa a že k zachování této kontinuity je nezbytná znalost jeho historické minulosti." Tento názor se může zdát v době hledání identity celé Evropy archaickým, ale považujeme jej za jednu z možných, legitimních cest.

Ikonologická a historická skladba v nás evokovala narativní strukturu, kterou jsme se rozhodli ctít a podpořit.

Dějiny Slovanů jsme složili do podoby hymnu - dvouhlasého zpěvu, vzájemně se prolínajícího a rezonujícího v betonových podzemních prostorách.

Spektakulárnost obrazů jsme se pokusili nechat zaznít v co možná nejjednodušších podmínkách.

Místo, historie, topos, urbanismus

Je-li Epopej gigantickým gestem volání po kontinuitě, chtěli jsme na něj adekvátně odpovědět v několika rovinách našeho projektu. Prostor Letné je v historické paměti překryt silnými vrstvami nedávno minulé hIstorie. Vítkovský kopec je naproti tomu stále kontován se slavnou událostí dávné minulosti. Letná a prostor okolí je již dlouho vtažen do tepotu Prahy, kdežto Vítkov je díky své topografické situaci stále výlučným místem. Tímto je ideální kulisou pro dílo, které očekává nastavení vnímání do jiných než všednodenních rovin existence. Již samotné přiblížení se k místu expozice znamená vytržení a jakýsi předsál nadcházejícího zážitku.

Vítkovský hřbet nás inspiroval k další rovině vztáhnutí se k historickému aspektu díla - vetkli jsme do vrchu páteř a použili ji jako metaforu biologického modelu přeneseného na vnímání historie. Osa času se skládá z obratlů a vazů - síní s obrazy a jejich spojnic. Divák se tak stává neuronem neuralgického systému výstavy putujícího od místnosti k místnosti, od obrazu k obrazu, od mýtické prehistorie k událostem dvacátého století.

Po výstupu z expozice zamíří divák k vítkovskému památníku, dnes bohužel handicapovanému, mauzoleu 20. století a pokročí-li ještě dále, ukončí tuto cestu pohledem na Prahu 21. století.

Dějiny, polyfonie, underground, světlo

Obelisk ne hraně vítkovského hřbetu hlásá: "zde kráčíte po mohylách vítězů, ne po hrobech pobitých".

Slovanská epopej se ve své podstatě snaží ukázat, že historie není sbírkou téměř zapomenutých, zaprášených legend, ale že stále zasahuje do dnešních událostí, je stále přítomná. Proto jsme se rozhodli nerozbíjet charakter místa a celou expozici jsme ponořili pod zem. To také umožnilo nakládat s prostorem volně a rozprostřít expozici do extrémních dimenzí. Podzemní prostory Hádu znamenají jiný čas, jiný prostor a tedy i jiný zážitek z díla.

Mucha rozdělil Epopej do dvou částí, kteréžto dělení jsme se rozhodli respektovat. Chronologická osa je lemována nikami s jednotlivými výjevy. V severních jsou umístěné obrazy české části, slovanským patří jižní.

Na počátku jsou osově kolmo umístěny tři obrazy, které nepředstavují konkrétní historický moment. Prezentují jakési mýtické bezčasí, po kterém je teprve slovanstvo vtaženu do víru dějin. (Stejně v našem konceptu funguje i poslední výjev Apotheosy)
V ostatních nikách se divák setkává s jednotlivými zářezy historie. V celkovém pohledu procházíme řečištěm dějin, ve kterém se jednotlivé linie proplétají, ovlivňují, doplňují, zrcadlí, střetávají atd.

Za každým obrazem je z venku veden světlík v šíři obrazu. Ve dvou stěnách protilehlých k nikám se třemi umístěnými obrazy se nalézají francouzská okna s možností výstupu na terasu.

Na konci a na začátku expozice se nalézají komerční prostory a zázemí.

Vchody jsou řešeny skleněnými krychlemi, ve kterých jsou po setmění promítány obrazy i aktuální informace k fungování muzea.

Overground

Druhou úrovní muzea je jeho nadzemní část, která je řešená skulpturálními instalacemi, odkazujícími k situaci podzemí. Nad každým světlíkem je umístěna brána, svou dimenzí přesně odpovídající velikosti obrazu po dní. Tyto brány, fungující jakožto memento objektu pod nimi, jsou také rámy vytvářející určitý kontext protínajících se pohledů okolojdoucích.

V jejich hranách je vyřezán název obrazu. V tomto experimentálním momentu nás zajímá vztah slov odkazujících k určitému vizuálnímu zážitku, který je ovšem v dané chvíli nepřítomný a může být vyvolán pouze díky paměti. Té samé, která je jediná schopná reaktualizovat náš vztah k historickým obrazům.

Dispozice muzea se projevuje i zvenku, kde svým způsobem funguje a reaguje ve veřejném prostoru.

Muzeum

Domníváme se, že Mucha svojí Epopejí , které věnoval převážnou část druhé etapy svého života, vytvořil bezprecedentní příklad díla, které je nadčasové i nadindividuální. V romantické touze svou práci "jež by pomáhala budovat a utužovat u nás cit národního uvědomění" daroval Praze. Samotným dílem vytvořil intenci, ve které má být vystavováno, chápáno i čteno. Spojovat epopej expozičně s dílem a životem jeho tvůrce, by nám přišlo umělé a ve výsledku i nepietní. Proto jsme pavilon vyhradili pouze Epopeji. Muchovo muzeum by si zasloužilo samostatný prostor.

Žofie Rajmanová a Anna Přibylová