Krásy vodárenských věží
2. listopadu 2010 | Vladislava Valchářová
Železobetonové vodárenské věže patří k dominantám měst i krajiny. Na jejich vzniku se podíleli významní architekti a renomované betonářské firmy. Dnes už většinou ztrácejí původní význam a čekají na nové využití.
Světoznámí fotografové industriální architektury Bernd a Hilla Becherovi – v úvodu publikace věnované vodárenským věžím [1] – popsali jejich funkci: „Věžový vodojem je částí systému shromažďování a distribuce vody. Vodní nádrž na věžovité konstrukci plní dva úkoly: shromažďovat vodu a udržovat tlak. Jak vysoká věž bude, záleží na tom, jak daleko se má dopravit voda. Velikost nádrže určuje množství vody, které musí obsahovat v době největšího odběru, s ohledem na denní výkyvy spotřeby i nepředvídatelné události jako požáry a poruchy čerpadel. S poklesem vodní hladiny jednoduchý regulační mechanismus (plovák) aktivuje čerpadlo. Nádrž se plní přítokovou rourou, další trubka vodu rozvádí a přepad brání přeplnění. Lucerna zakrývající horní část nádrže vpouští nebo vypouští vzduch podle toho, jak hladina klesá nebo stoupá. Nádrž může být ze dřeva, oceli nebo železobetonu, podstavec tvoří masivní zdivo, nebo konstrukce dřevěná, ocelová, či betonová. Vnitřek nádrže musí být přístupný kvůli čištění a opravám, velké vodojemy proto mají uvnitř věže schodiště, menší žebřík.” Následuje už bez komentáře přes dvě stě celostránkových fotografií vodárenských věží, stejně lapidárních a realistických. Becherovi je pořídili v průběhu padesátých až osmdesátých let 20. století převážně v Německu, Francii a Spojených státech. Přímé portréty jednoduchých konstrukcí na pozadí zamračené oblohy a v matném světle průmyslových zón připomínají staroegyptské monumenty a úsilí člověka zanechat stopu v krajině. Téměř všechno, co nafotili, podlehlo demolicím. Práce Becherových jsou úmyslně neatraktivní, velmi odlišné od obvyklého stylu architektonické fotografie. Už proto, že nevěnovali svou erudici např. dokumentaci gotických katedrál ale staveb, které většina nepovažovala za krásné.
Podle historika architektury Jindřicha Vybírala přebíraly užitkové stavby koncem 19. století architektonické formy privilegovaných stavebních druhů. [2] Růst počtu obyvatel a vyšší nároky na hygienu znamenal rozvoj vodovodních sítí a věžové vodojemy se stávaly novými dominantami rostoucích měst. Vodárenské věže, dosud navrhované stavebními praktiky jako všechna technická zařízení, se staly architektonickou úlohou patrně v souvislosti s rozvojem krajinářských parků a dostávaly romantickou historizující podobu hradních věží či minaretů. Architektonické myšlení té doby vycházelo z předpokladu, že pouhá technická forma nemůže spokojit psychologické potřeby moderního lidstva. Ve 20. století s nástupem moderních stavebních materiálů, zvláště železobetonu, začali projektanti dávat přednost vnitřním požadavkům konstrukcí, technologie a provozu, a přestali se starat o dekorativnost historizujících fasád. Na vzniku vodárenských věží se podílely renomované betonářské firmy i významní architekti. Zpočátku však jen historizující styly vystřídala secese, veřejnost si musela pomalu zvyknout, že úsporný a účelný tvar je také krásný.
Konstrukčně se železobeton uplatňoval jak ve spodní stavbě (podezdívka, ztužující věnec), tak jako ochranný plášť nádrže (pokud byla plechová), i v provedení samotné nádrže a střechy. Uložení vodojemů, jejichž tvar byl většinou válcový, uvádí Technický průvodce [3] z roku 1923: 1. na válcové podezdívce pod obvodem nádržky, 2. na podezdívce pro typ Intzeův, 3. na dvojité válcové podezdívce, 4. na radiálních zdech plných nebo prolomených spojených s výstupní šachticí, 5. na několika pilířích. Výhodou železobetonových nádrží oproti plechovým byla jejich trvanlivost, odolnost vůči kolísání teplot a velká vodní hloubka. Příklad plechové nádrže s ochranným železobetonovým pláštěm najdeme u věžového vodojemu města Vršovic v Praze-Michli V průmyslových areálech se vodojemy na užitkovou vodu s výhodou ukládaly též na tovární komíny pomocí železobetonové konzoly nebo desky, tzv. komíny s límcem.
Jednou z prvních vodárenských věží provedených ze železobetonu byl secesní vodojem postavený na vrchu Vinici v Pardubicích. Systém zásobování pitnou i užitkovou vodou pro město navrhla firma Karla Kresse. Vodojem provedla v letech 1906 až 1907 pražská betonářská firma Hrůza & Rosenberg jako dvoukomorový o obsahu 864 m3, vnějším průměru přes 18 m a výšce 25,5 m, přičemž hloubka vody ve vodojemu je 5 m. [4] Hřibovitý tvar a fasádu s nápisovou páskou, heraldikou městského znaku a podstřešním pásovým vlysem navrhl architekt František Sander (1871 až 1932). Věžový vodojem měl sloužit i jako turistická rozhledna a jeho okolí získalo souběžně se stavbou parkovou úpravu včetně výletní restaurace. Střešní vyhlídka byla přístupná vřetenovým schodištěm při vnitřním plášti stavby a od podesty pod vodním rezervoárem pak pokračujícím kolem středního válce. Vodojem dnes patří do areálu městské nemocnice a po rekonstrukci jí slouží jako záložní zdroj.
Novou estetiku ve vzhledu vodárenských věží uplatnil až zakladatel moderní české architektury Jan Kotěra (1871 až 1923) v projektu vodojemu vršovické vodárny v Praze-Michli, rovněž z let 1906 až 1907.[5] Zásobování vodou nových vršovických činžáků, vybavených již splachovacími záchody a koupelnami, vyprojektoval opět Karel Kress. Z branické čerpací stanice vedla vltavská voda potrubím na pankráckou výšinu naproti Vršovicím, kde Kotěra navrhl strojovnu, dům obsluhy, pozemní vodojem a věž s nádrží. Elegantní tvar vodojemu s kónicky zúženým tělem už nepřipomínal těžkopádnou věž, ale spíše kalich – jeho „nahá“ zeď se poprvé prezentovala jako estetický ideál. Nosné cihelné zdivo tubusu, vyztužené osmi žebry o síle jednoho metru, sepnul betonový věnec podpírající „talíř“ vyložený do šířky 2 m. Na něm stál vlastní plechový rezervoár obsahu 400 m3 o průměru 10 m a s kruhovým průlezem 1,2 m širokým. Střídmě zdobený železobetonový plášť nádrže měl tloušťku stěny pouhých 5 cm. Kotěra zde úzce spolupracoval s inženýrskou firmou B. Hollmann a spol., jejíž šéf postup stavby popsal v časopise Cement, železo a beton: „Šalování pro tuto spodní konstrukci bylo nadmíru obtížné, jelikož muselo sledovati veškeré architektonické tvary, jež v tomto případě nebyly právě jednoduché… stavba tato jest novým důkazem, že armovaný beton, ovšem řádně a z nejlepších materiálií zpracován, hodí se k těm nejobtížnějším a nejkomplikovanějším konstrukcím,… že lze konstrukcemi těmi vyhověti i těm nejpřísnějším požadavkům architektonickým.“ [6]
Obdobná vodárenská věž, architektonicky zpracovaná Kotěrou, byla vybudována roku 1909 v Třeboni – obě věže publikovala firma B. Hollmann a spol. v reklamním Albu stavebního průmyslu vydaném roku 1912. Dnes je po rekonstrukci michelský věžový vodojem včetně technologie zakonzervován stejně jako přečerpávací stanice. Podzemní vodojem je v provozu, interiér obytného domku byl přestavěn na hostinské pokoje.
pokračování článku na další straně >>>
