Grafický projev Petera Zumthora
19. srpna 2011 | Vít Rýpar
Kdybychom měli zařadit architekta Petera Zumthora do nějakého současného proudu, patrně bychom ho označili za představitele tzv. nové jednoduchosti, směru, který neustále nabývá na významu od počátku osmdesátých let a který je dnes znám pod všeobecně rozšířeným, nicméně nepřesným označením minimalismus.
Grafický projev architekta - Peter Zumthor
seminární práce
SAT | Současná architektonická tvorba
FA ČVUT v Praze
Vít Rýpar | šk.rok 2010/2011
odborný garant předmětu | Ing. arch. Petr Vorlík PhD.
Přístup Petera Zumthora k minimalismu není založen na duchovně-estetických východiscích, která můžeme vnímat jako vůdčí například v práci Johna Pawsona, ani na kontextuálně-společenském postoji, který převažuje ve většině prací Josefa Pleskota. Ačkoli tyto složky jsou v pracích Petera Zumthora samozřejmě rovněž obsaženy, jsem přesvědčen, že těžištěm jeho pohledu na obor zůstává materiál a způsob jeho zpracování.
Petera Zumthora jsem si pro zpracování této práce vybral především z toho důvodu, že grafický projev je pro něj velmi důležitým a zároveň rozporuplným tématem. Vždyť jakým způsobem může zobrazení, které již ze své podstaty abstrahuje jen některé vlastnosti zobrazovaného, prezentovat architekturu, která je založena na materiálním, tělesném přístupu? O blízkosti jeho tvorby a této problematiky svědčí i to, že některé jeho postřehy byly několikrát citovány právě v antologii Architektura: Tělo nebo obraz? 2, která se zobrazováním nezobrazitelného zabývá.
Životopisná data
26. 4. 1943 narozen v Basileji v rodině truhláře.
V devatenácti letech získal výuční list coby umělecký truhlář.
Do svých 24 let navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu v Basileji, během studia absolvoval rovněž stáž na Pratt Institute v NYC.
Po škole působil jako technický konzultant a inspektor na zachování historických památek kantonu Grisons.
Ve svých 36 letech (roku 1979) založil svou vlastní architektonickou kancelář v Haldensteinu.
V současnosti žije v sousedství svého patnáctičlenného atelieru v Haldensteinu, ačkoli dle svých slov třetinu svého života tráví cestováním. Mezi jeho záliby patří hra tenisu, kouření doutníků, četba poezie a poslech jazzu. Peter Zumthor je ženatý s Annalisou Zumthor-Cuoradovou, se kterou má 3 již dospělé děti. Jeho oblíbeným nápojem je koktejl Margarita (tequilla, limeta a pomerančový džus).
Akademická působnost:
Lektor konzervace a dokumentace historických památek, Curych (od 1978)
Externí profesor, Southern California Institute of Architecture (od 1988)
Externí profesor, Technische Universität, Mnichov (od 1989)
Členství v Akademii výtvarných umění v Berlíně (od 1994)
Profesor, Academia di architettura, Medrisio, Švýcarsko (od 1996)
Externí profesor, Harward Graduate School of Design (od 1999)
Architektonická ocenění:
1989 The Heinrich Tessenow Gold Medal
1996 Čestné členství ve Spolku německých architektů (BDA)
1998 The Carlsberg Architecture Prize (Dánsko)
1999 The Mies van der Rohe Award for European Architecture
2006 The Thomas Jefferson Foundation Medal (USA)
2008 The Praemium Imperiale (Japonsko)
2008 The Arnold W. Brunner Memorial Prize in Architecture (USA)
2009 The Pritzker Architecture Prize
Hypotézy, otázky a interpretace
Tvorba a obrazy
„Když přemýšlím o architektuře, vidím obrazy.“ 3 Těmito slovy začíná Zumthorova esej Pohled na věc. Přes zdánlivou samozřejmost takového prohlášení je v této větě obsažena podstata jeho přístupu k navrhování. Zumthor se při své tvorbě obrací do svého nitra, aby z něj vyvolanými obrazy dokázal odpovědět na otázky, které mu daný projekt klade. Tento přístup je rozšířen u mnoha architektů (obdobný niterný postoj je například typický i pro tvorbu Zahy Hadit či Franka Gehryho), nicméně u Zumthora nabývá velmi hlubokých a specifických rozměrů. Podívejme se tedy na něj důkladněji.
V eseji Tvrdé jádro krásy Zumthor doslova píše „Při hledání architektury, kterou nosím v hlavě, prožívám opakovaně stále stejnou stísněnost a prázdnotu.“ 4 Z tohoto prohlášení jednoznačně vyplývá, že autor je přesvědčen o tom, že pro dané místo již existuje ideální hmotná architektonická forma, na jejíž podobu si pouze musí „vzpomenout“. Na úspěšnosti procesu rozpomínání se pak závisí kvalita celého projektu. Na počátku této eseje píše autor o své představě existence „tvrdého jádra“ krásy. Představa takovéto substance dle mého názoru odkazuje k pohledu na svět jako jednotu, ovlivněnému realistickou filosofií. Zumthor jakoby se tvorbou niterných obrazů rozvzpomínal na Platónův svět idejí, na prapůvodní formu, která je svou dokonalou podstatou zároveň i ztělesněním krásy.
Toto pojetí tvorby by mohlo Zumthora řadit do proudu purismu Corbusierovského střihu, nicméně ho za puristu považovat rozhodně nemůžeme. V rozhovoru s Patrickem Lynchem uvádí, že ke své práci nepřistupuje jako poskytovatel, ale jako autor, neboli dle jeho slov obdobným způsobem, jakým „hudební skladatel píše svou hudbu, jakým spisovatel píše knihy.“ 5 Původcem tvorby dle něj nemůže být ideologie nebo víra, ale pouze to, „co je v nás, to co víme, i přestože o většině věcí v nás nevíme.“ 5 Zumthor tedy sice vychází ze vzpomínek na konkrétní věci či události, nicméně je využívá pouze coby inspirační zdroj, jak uvádí, nikdy je neaplikuje jako kopii původní formy. „Při práci na návrhu se nechávám vést vzpomínkovými obrazy a náladami, které mohu spojit s hledanou architekturou.“ 6 „Snažím se zjistit, co znamenají, abych se poučil, jak určité obrazné formy a nálady vznikají.“ „Když se mi podaří tyto vlastnosti účelně překrýt a vzájemně překřížit, získá objekt plnost a hloubku.“ 7 „Předobrazy, slova a srovnání, nutná k vytvoření celku, vyprchají. Jeví se jako doznívající kroky. V centru stojí nová stavba a je sama sebou. Její historie začíná.“ 7
Jak však tyto obrazy vznikají? V eseji Pohled na věc píše: „Vzpomínky (na zažité věci) obsahují nejhlubší zkušenosti s architekturou, které znám. Tvoří základ nálad a obrazů, které se snažím ve své práci architekta vysledovat.“ 8 V jiném textu pak uvádí, že není a nechce být dobrým pozorovatelem (tj. jeho vzpomínky na fyzickou podobu nemusí být přesné). Při vzniku obrazů se v nich smísí architektura se životem. Podobné obrazy se mu v paměti překrývají a on při rozvzpomínání si na ně pak hledá společnou podstatu těchto obrazů, ptá se, co v nich vyvolalo hledaný pocit a situaci. 9
Řeč obrazů
Jak je z dosavadního textu patrné, obrazy hrají v autorově tvorbě zásadní roli. Nicméně pod pojmem takového obrazu nemůžeme chápat pouze zachycení vizuální podoby. Autor často mluví o vlastnostech, obsažených v těchto obrazech, které však nelze racionální grafickou technikou zachytit (haptický dojem, teplo materiálu, zvuk, atp.). Aby tedy mohlo dojít k fyzickému ztvárnění takových vlastností v obrazu či skice, musí dojít k rezonanci díla s lidským nitrem. Zumthor tuto vlastnost obrazů popisuje takto: „Když se podívám na kresbu udělanou v jisté fázi tvorby nebo před pěti lety, vidím, že ta kresba ví něco o tom, co jsme postavili. A jindy je naprosto bezradná. Ale poznám, co vypadá pevně („secure“) a co ne. Kdybyste se mě na to zeptali, když jsem ji kreslil, nebylo by možné, abych to takto věděl.“ 5 Jak je tedy patrné, Zumthor si je vědom toho, že pocity, které v něm jeho kresba v danou chvíli vyvolá, nejsou stálé a nemusí být ani tím co čekal, že vyvolá. „Projektování spočívá v neustálé souhře pocitů a rozumu. Abstraktní úvahy nám potvrdí pocit. Myslím si, že vlastní jádro hledané architektury vzniká z emocí a náhlých vnuknutí. Okamžiky vzácné inspirace se dostaví při trpělivé práci. Náhlé vnitřní vnuknutí, jediný nový tah na výkrese, může ve vteřině změnit a přeformulovat celý dosavadní návrh. Cítím radost a vášeň a něco mi říká: Tento dům chci stavět!“ 10
Dokončení na další straně.
