Karel Prager a Ateliér Gama

Konec 60. let

Ve druhé polovině šedesátých let minulého století komunistický režim trochu povolil uzdu a lidé se mohli o něco volněji nadechnout. Vycházely knihy, které by dříve vyjít nemohly, spisovatelé uspořádali v roce 1967 svůj slavný IV. sjezd, v podnikatelské sféře byla založena různá výrobní družstva. V roce 1966 několik renomovaných architektů opustilo státní projektové ústavy a založilo Sdružení projektových ateliérů. Bylo to volné spojení několika samostatně hospodařících projektových kanceláří, které založili manželé Věra a Vladimír Machoninovi, Jan Šrámek, Karel Prager, Jiří Klen, Karel Filsak a Jiří Kadeřábek. Své ateliéry pojmenovali podle písmen řecké abecedy alfa, beta, gama, delta, epsilon a omikron, který se po emigraci Jiřího Kadeřábka spojil s Ateliérem Gama. Všichni tito architekti měli zajištěné významné zakázky, které většinou získali vítězstvím v architektonických soutěžích. Nosnou zakázkou Ateliéru Gama byl projekt budovy Národního shromáždění (od roku 1968 Federálního shromáždění) a rekonstrukce Smetanova divadla (dnes Státní opery Praha). Tuto zakázku získal autorský kolektiv Karel Prager, Jiří Kadeřábek a Jiří Albrecht ve vyzvané architektonické soutěži.

Ateliér GAMA

Do Ateliéru Gama jsem nastoupil 1. ledna 1967. Před nástupem jsem byl dva roky zaměstnaný ve Spojprojektu Praha a nové zaměstnání pro mne znamenalo velkou změnu. V té době jsem byl mladý stavební inženýr, který při zaměstnání studoval architekturu. Projekt Parlamentu byl v té době již značně rozpracovaný a moderní ocelová konstrukce, skleněné fasády, způsob práce a pracovní nasazení se opravdu hodně lišily od toho, na co jsem byl zvyklý. Části projektové dokumentace se předávaly postupně a realizace začala již po vyprojektování spodní stavby, což v té době zdaleka nebylo obvyklé. Pracoval jsem nejprve jako stavební konstruktér a po dokončení studia architektury za necelé dva roky jsem přešel po dohodě s Karlem Pragerem do skupiny architektů.

Metody práce

Karel Prager v krátké době vybudoval velmi kvalitní komplexní ateliér. Tehdy to bylo obvyklé – i státní projektové ústavy měly většinou všechny potřebné specialisty. Atelier Gama se však od nich značně odlišoval tempem práce a její kvalitou, nasazením a průběžnou koordinací jednotlivých částí projektů. Koordinaci většiny velkých projektů zajišťoval architekt a inženýr Pavel Čajka. Velké projekty vyžadovaly i poměrně početné zastoupení v jednotlivých profesních skupinách, ať již to byli architekti, špičkoví stavební konstruktéři, statici a další. U stavebních konstruktérů byla velká pozornost věnována lehké prefabrikaci. Pracoval zde např. Miloslav Pavlík. Samozřejmostí byla fungující administrativa a právní oddělení, které vedl JUDr. Šíp.

Úplnou novinku Karel Prager realizoval při vybudování samostatné složky ateliéru Inženýring Gama. V té době většinu inženýrských činností zajišťovaly, zvláště u veřejných zakázek, samostatné investorské útvary. Pragerův ateliér začal, snad jako první, nabízet investorům společně s projektem i inženýrské služby, tj. zajištění všech správních úkonů, a to již od fází předprojektové přípravy.

Rád bych se zmínil i o grafické úrovni odevzdávaných prací. Z pohledu dnešní počítačové grafiky se jedná o pravěk. Všechny stupně projektové dokumentace odcházející z ateliéru musely mít skvělé grafické provedení i adjustaci. Byl zde tým perfektních kresliček, jejichž výkresy by snesly srovnání s dnešními počítačovými výstupy a to se, prosím, popisovalo šablonkami a zpočátku dokonce nálevkovými pery. Prager dbal, aby ateliér byl průběžně vybavován v té době nejlepší dostupnou technikou (rotringová pera, anglické Letrasety apod.). To již ale dnes opravdu nikomu, zvláště mladším generacím, asi nic neříká.

Architekti

V době mého nástupu do ateliéru zde ještě pracovali Jiří Kadeřábek a Dagmara Šestáková, kteří oba později emigrovali. Dostavbu Parlamentu vedl Karel Prager, zatímco Jiří Albrecht se soustředil na rekonstrukci Smetanova divadla. Někteří architekti přišli s nimi společně již při zakládání Gamy v roce 1966 z Krajského projektového ústavu (např. Jana Novotná). Nové mladé architekty si Karel Prager vybíral přímo na vysoké škole, kde sledoval jejich diplomní práce. Podobně si vybíral i Karel Hubáček do libereckého SIALu. Takto nastoupil Jan Línek, Eduard Schleger, Karel Kovář či Radim Boháček. Kromě mne zde pak ještě pracovali Jiří Pilař a Leopolda Bosáková. Později za Janem Línkem přišel Vlado Milunić, který se vrátil po několika letech z Paříže. Ostatně mezi SIALem a Pragerovým ateliérem existoval určitý kontakt a informovanost, vhledem ke generační příbuznosti členů obou ateliérů. Své bývalé spolužáky k nám chodili navštěvovat jejich kamarádi, např. Petr Vaďura, Zdeněk Zavřel, Johny Eisler, Martin Rajniš a další lidé ze SIALu. Karel Prager byl přísný šéf, kterého jsme respektovali. Tykal nám, my jsme ho oslovovali pane architekte. Když nebyl spokojený, dokázal na nás opravdu hodně zvednout hlas, ale za chvíli se uklidnil, přišel a klidně s námi konzultoval dál; rozhořčení netrvalo většinou dlouho.

Samozřejmě jsme často diskutovali o architektuře a nových směrech. Cestovat jsme nemohli, tak většinou naše znalosti pocházely z časopisů – milovali jsme Architectural Design, Architectural Revue a další. Našimi vzory byli tenkrát James Stirling, Peter Cook, Archigram apod. Vlado Milunić se znal z Paříže s architekty ze skupiny Ricarda Bofilla a jednou ho přišel navštívit jeden z nich – Manolo Janowski. Našich debat se někdy účastnil i Karel Prager. Zde se mezi námi projevovaly určité názorové rozdíly, dané věkem a jiným vývojem. Naši favoriti nebyli šálkem jeho čaje. On preferoval ocelové konstrukce (v tom problém nebyl) a obdivoval modernistickou západní architekturu šedesátých let a její čisté formy. Jeho guru byl Mies van der Rohe. Zde jsme se občas neshodli, ale spolupracovali jsme dál.

Začátek 70. let

Po okupaci v roce 1968 se situace v zemi prudce zhoršovala. Režim utahoval opratě a změna se dotkla i Sdružení projektových ateliérů. Muselo přijmout nový statut, jeho nadřízeným orgánem se stalo město Praha. Ateliéry musely mít centrální ředitelství a na místo ředitele byl jmenován plk. Štěpánek, který přišel z Vojenského projektového ústavu. Oficiální název zněl Projektový ústav výstavby hlavního města Prahy (PÚ VHMP). Naštěstí tyto změny nebyly likvidační a jednotlivé ateliéry si svoji samostatnost ve velké míře udržely. Vznikly dokonce ateliéry nové: Eta, kterou vedl architekt Karel Havránek, a nový Omikron, jehož hlavním architektem byl Ivo Oberstein, pozdější hlavní architekt města Prahy. Oba ateliéry se věnovaly převážně bytovým stavbám a návrhům nových pražských sídlišť (Havránek Bohnice, Oberstein Jihozápadní Město).

Osobnosti Karla Pragera se však více dotkla změna, která se udála ve Svazu architektů České republiky. Starý svaz byl rozpuštěn a architekti, kteří se přihlásili k pookupačnímu režimu, založili svaz nový. Existovala dokonce jakási černá listina se seznamem architektů, kteří do nového svazu nesměli být přijati. Prager byl osoba non grata a figuroval na jednom z předních míst tohoto seznamu.

Samozřejmě se tyto události dotkly i fungování ateliéru, který v té době zaměstnával, odhaduji, okolo 45 lidí. Práce na projektu Federálního shromáždění končily a bylo potřeba zajistit novou nosnou zakázku. Ambicí Karla Pragera nebylo stavět paneláková sídliště. Přesto přijal velkou zakázku na řešení tak zvaného 4. souboru pražského Jižního Města. Myslím, že stojí za zmínku, protože dokumentuje absurdnost doby, ve které jsme žili. Měli jsme vytvořit urbanistický koncept části Jižního Města, která byla na jeho okraji a navazovala na stávající zástavbu rodinnými domy v okolí Chodova. Jižní Město se projektovalo v Pražském projektovém ústavu (neplést s PÚ VHMP) podle soutěžního návrhu docenta Krásného a architekta Lasovského. My jsme měli vytvořit na nám svěřeném území vlastní urbanistický koncept a domy neměly být realizovány v tehdy všeobecně používaném systému VVU ETA, ale v nově dovezeném švédském licenčním systému Larsen Nielsen. Bylo nám řečeno, že systém je velmi variabilní a v rozponech 2,4 m, 3,6 m a 4,8 m se dá postavit cokoliv. Vedoucím architektem byl Karel Prager a jednotlivé okrsky jsme si rozdělili. Pracovali na tom Radim Boháček, Jan Línek, Jiří Merger a Vlado Milunić. Vymýšleli jsme vlastní domy a dispozice. Myslím, že některé byly docela dobré. Když jsme to odevzdali, včetně všech inženýrských sítí, investor nám sdělil, že systém Larsen Nielsen je cenově velmi drahý a že bude zakoupena pouze omezená část výrobního programu a v té se náš projekt realizovat nedá. A také se nic z toho nepostavilo. Tím moje účast na této zakázce skončila, a jak se to vyvíjelo dál, nevím.

Pokračování na další straně.

převzato z partnerského časopisu Architekt

 Obsah časopisu ARCHITEKT 03/2011 zde.