Rozhovor s Benjaminem Fragnerem

Navzdory těmto úspěchům hlavní pořadatelé Industriálních stop měsíc po měsíci sčítají necitlivě přestavené či daleko častěji rovnou střežené historické objekty. „Jednotlivé pozitivní příklady bohužel nevyváží ohromné ztráty, které každým rokem vidíme. Nejde jen o ztráty v oblasti architektury a stavebnictví, ale i identity a naší vlastní paměti,“ říká Benjamin Fragner, ředitel Výzkumného centra průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT.

Z mnoha rozhovorů s vámi nebo s vašimi kolegy z Výzkumného centra průmyslového dědictví je znát určitá skepse a zklamání z přístupu k industriálním objektům v posledních letech. Čím si to vysvětlujete? Co je důvodem, proč investoři, developeři a často i sami architekti a urbanisté nedoceňují význam průmyslového designu a architektury?

Na jedné straně je to asi neznalost, možná také trochu pohodlnost. Je vždy jednodušší stavět na zelené louce, tedy příliš se kolem sebe neohlížet. Rozhodující jsou však asi především deformované ekonomické parametry a stimuly: bourat a pak stavět vše zcela znovu je prostě lacinější. Ve městech také bývá ceněna víc parcela než historický objekt. Tak bych mohl pokračovat. Důvodem je jistě i to, že velká část industriálních staveb je ve velmi zuboženém a zanedbaném stavu, takže jejich likvidaci, i když se třeba jedná o výjimečné architektonické a historické příklady, berou mnozí jako úlevu.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Jistě, a je velmi čerstvý. K letošním Industriálním stopám připravujeme obsáhlou Industriální topografii Ústeckého kraje. Je tam také heslo o historickém dolu na Cínovci se šest set let trvající tradicí. Než odešla knížka do tiskárny, v Krušných horách dokonali demolici areálu, který doplatil na nepovedenou divokou privatizace po roce 1991. Od té doby sloužil jen k získávání podvodných úvěrů a postupně se měnil v ruinu. Starosta Dubí si teď oddechnul, cituji z jeho prohlášení: „Styděl jsem se za to …. Kazí pohled na nás všechny, ale hlavně na naše město.“ Takže podobným destruktivním přístupem se nepřímo zbavujeme i našeho špatného svědomí, jež je nepohodlné.
 

Určitý protikladem zmíněného oficiálního či – chcete-li komerčního – přístupu k průmyslovému dědictví je zrovna bienále Industriální stopy. Podle toho, co je známo o letošním ročníku, akce každoročně nabývá na objemu i rozsahu. Je tomu tak?

Nemyslím si, že jde o protiklad. Spíše vidím jako nebezpečné, že to, co se na jedné stává populárním tématem, nalézá tak pomalu a jen velmi zvolna praktickou odezvu. V obecné rovině se i na úrovni developerských projektů přiznává, že osobitá industriální atmosféra přispívá k tvorbě „individualizovaného prostředí“, které je vždy i komerčně přitažlivější. Jenže zůstává u obecných slov. Občas problesknou reklamními slogany, ale při developerském způsobu stavění, kterému se jedná o prvoplánový a okamžitý obchodní efekt, je obtížné posunout proklamaci blíž realitě. O hodnotách a atraktivnosti se už - myslím - nepochybuje, pro zaběhlý systém financování, projektování a výstavby to ale zůstává nepřekonatelným problémem. A tak se dále ničí.

Titul letošních Stop zní „Architektura konverzí - balancování mezi záchranou, tvůrčí intervencí a destrukcí“. Jeho naplnění dojde především na stejnojmenné konferenci 14. a 15. října v Národním technickém muzeu, přičemž jde převážně o akci studentů a doktorandů. Můžete ji popsat? A bude přístupná i veřejnosti?

Na toto téma už proběhlo bezpočet setkání a konferencí. Přínosem tohoto setkání by mělo být, že se právě nemusí ohlížet na ony zaběhlé praktiky. Konferenci předcházela řada workshopů, soutěží na vytváření alternativních projektů, které hledaly možnosti využití opuštěných budov a areálů, jež už jsou v očích mnohých odepsané. Prezentování jiných, odlišných, alternativních pohledů a projektů, nejen od nás, ale i ze zahraničí, je hlavním posláním zmíněné konference. Pochopitelně je určena pro širší veřejnost, konečně každý z bloků setkání v Národním technickém muzeu otevře některý významný odborník, který se tématem zabývá ve své profesi, v praxi. Nemělo by jít ani tak o konfrontaci, spíš o doplňování a porovnávání přístupů a zkušeností. Tedy možná o jakýsi pohled z jiné strany, než jsme zvyklí.

Foto: Šárka Ševčíková

Pokračování na další straně.