KRAJINY GEOMETRŮ: 6.konference Platformy městských architektů

Datum konání: 21.09.2017 (Celý den)

Pondělí, 4. Září 2017 - 17:00
| Napsal:

Šestá konference Platformy městských architektů, která je pořádána dne 21. září 2017 ve spolupráci s městem Ostrava. Na konferenci vystoupí řada významných osob z různých oborů. Konference je určena nejen pro městské architekty, starosty měst a obcí, ale také pro pracovníky útvarů zabývajících se územním rozvojem a další zájemce.

Krajiny geometrů, 6. konference Platformy městských architektů, Ostrava
Fotoalbum: 

Datum konání: 21. 9. 2017 9 - 17 hod.

Místo konání: Radniční sál, Nová radnice, Prokešovo nám. 1803/8, 702 00 Ostrava

Cena: 2 400,- Kč

Anotace lektorských vystoupení

Ing. arch. Michal Gabaš – Architektonické soutěže ve Švýcarsku

Architektonické soutěže mají v zemi helvetského kříže dlouhou tradici a vysokou úroveň. Soutěž je ve Švýcarsku standardním řešením při rekonstrukci nebo novostavbě soukromého či veřejného objektu. Město pravidelně vypisuje soutěže veřejné na občanské budovy (na školy, školky, domovy důchodců) i soutěže vyzvané (na nemocnice, nádraží), kde je vzhledem ke komplexnosti zadání oficiální součástí procesu předvýběr účastníka na základě portfolia. Veřejné, otevřené soutěže mají obvykle vysokou účast (jdoucí do stovek účastníků) a snaží se v nich uspět především mladé, rozvíjející se ateliéry. Jedná se o tvrdé konkurenční prostředí, kde na konci nejvíce získá investor: kvalitní návrh. Tradice mají i soutěže vypisované soukromými investory, velmi často vyzvané na základě užšího předvýběru, respektive osobní preference investora. Obvyklá je i spolupráce města a soukromého investora. Jeden příklad z mnoha: soutěž na rekonstrukci art deco budovy z počátku 20. století v blízkosti curyšského hlavního nádraží, která byla vypsána po zamítavých rozhodnutích památkových institucí na původní projekt investora. Pro realizaci záměru byl investor donucen ve spolupráci s městem vyhlásit vyzvanou architektonickou soutěž, v jejíž porotě zasedli odborníci z památkové péče, představitelé města, investor a vybraní architekti. Výsledkem je návrh podporovaný všemi stranami a soukromý investor nebude ve schvalovacím procesu narážet na překážky a zdržení.

Ing. arch. Tomáš Hradečný - Boudy, chaty, hotely

Způsob, jakým naše společnost nakládá s jí svěřeným prostředím, lhostejno, zda městským nebo krajinným, odpovídá její mentální úrovni. Zatímco v prostoru neveřejném je tato úměra převážně přímá, v prostoru veřejném nikoli. Tam se výsledná úroveň zásahu do prostředí limitně blíží mentálním kvalitám nejslabšího člena. V případě světa médií a politiky jsme si, možná z důvodu jejich přirozené nestálosti, na takovou realitu postupně zvykli, u dlouhodobých a trvalých zásahů do sdíleného prostoru však hledáme cesty, jak podobnému stavu čelit. Ačkoli pro regulaci výstavby máme – počínaje strategickými a územními plány, přes stavební zákon po stavební předpisy či nepřeberný soubor norem – evidentně dostatek nástrojů i mohutný úřednický aparát, výsledek v podobě kultivovaného prostředí se spíše nedostavuje. V oblastech chráněné přírody nebo památek, kde se jako architekti často střetáváme s malým pochopením pro své záměry, je situace převážně lepší než v místech nechráněných. Vrbatova bouda je jedním z příkladů, jak se dnes staví v Krkonoších.

Ing. arch. Boris Redčenkov – Ilegální město

Nedávno jsme byli pozváni do debaty, která měla velmi provokativní ambici: zjistit, proč tuzemští architekti nevyužívají svůj potenciál a nevytvářejí příjemnou architekturu a veřejný prostor jako jejich kolegové v zahraničí. Okamžitě se v nás vzpěnila krev. Ale pak nám došlo, že se obecně neví, co my praktikující architekti a urbanisté považujeme za tak samozřejmé, že o tom vlastně ani nediskutujeme! Existuje jakýsi obraz všeobecného ideálu: příjemných domů, příjemného městského prostředí, který je samozřejmě proměnlivý dobově i individuálně, ale troufáme si říct, že existuje. Zajímavé je, že takové prostředí v podstatě u nás nově nevzniká. A to i přesto, že ho vytváří řada architektů, s různým přístupem, laděním i vkusem. Že by to tedy nebylo vinou architektů? Architektonická a urbanistická praxe se odehrává v nejsložitějším legislativním prostředí, které v České republice je. Procesy povolování staveb a pořizování územně plánovací dokumentace jsou už tak předefinované, že zpravidla končí v jakési paralýze, kterou často řeší až soudní rozhodnutí. De facto dnes nelze vytvořit projekt tak, aby splňoval všechny požadavky dané zákony a normami, nevyžadoval výjimky a nečelil úspěšným odvoláním. A pokud se to přece jen podaří, je dalek jakýmkoliv estetickým nárokům. Za řadu let navrhování a realizací jsme dospěli k přesvědčení, že kvalitní architektura v ČR nevzniká jako přirozený výsledek procesů, ale naopak, těmto procesům navzdory. V našem příspěvku se pokusíme prokázat, že obecně sdílený ideál příjemného města je ve své podstatě ilegální a za stávající legislativy nedosažitelný.

Ing. arch. Marek Jan Štěpán – O vlivu sakrální architektury na dlouhodobou stabilizaci veřejného prostoru

Veřejný prostor je teď na mušce architektů, aktivistů, politiků i hipsterů. Jeho klasické pojetí je často pozapomenuto nebo znetvořeno. Hovoří se spíše o jeho detailech, jako jsou květníky či zahrádky, nebo o jeho akupunktuře či intervenci ve veřejném prostoru. Ve vší té vřavě se pozapomnělo na sakrální stavby, které stabilizují veřejný prostor na dobu v řádu staletí až tisíciletí a které jsou nezbytnou součástí našich evropských kořenů. V 18. století Giambattista Nolli nakreslil mapu Říma a zahrnul do veřejného prostoru dokonce i interiér chrámů. Okolí kostelů, katedrál a kaplí je jimi pozitivně ovlivněno opravdu na dlouho. Není tedy nadsázkou, když budu mluvit o tom, že kostel je kotvou veřejného prostoru.

Ing. arch. Miroslav Vodák – Průvodce architekturou

Dvojpublikace PRŮVODCE ARCHITEKTUROU se zabývá veřejnými stavbami, které vznikly po roce 1990 v menších obcích a městech Jihočeského kraje a Horního Rakouska. Nesleduje primárně jejich estetické kvality, ale zaměřuje se na realizace, které vznikly na základě architektonické soutěže nebo jsou vyústěním dlouhodobé koncepční spolupráce samosprávy s architektem. Výsledkem je výběr 75 komunálních staveb různých měřítek a typologií, které by měly sloužit jako příklady hodné následování. Průvodce je určen komukoliv, koho zajímá současná architektura stavěná z veřejných rozpočtů a má nějakým způsobem možnost ovlivnit proces jejího vzniku. Vybízí ho k návštěvě konkrétních veřejných staveb a veřejných prostranství a poskytuje o nich důležité informace a data (např. způsob výběru architekta, užitná plocha nebo investiční náklady). Většina prezentovaných staveb vznikla formou architektonické soutěže, kde investor a jím vybraná odborná a nezávislá porota mohla porovnávat několik konkrétních návrhů. Tímto způsobem lze hodnotit nejenom celkové architektonické a urbanistické řešení, ale i poměr ceny a kvality. Je poměrně překvapující, jak málo pozornosti stát i samospráva věnuje právě analýze celého procesu, ve kterém vznikají stavby v celkovém objemu několika miliard korun ročně. Databáze kvalitních příkladů by měla být, dle našeho názoru, naprostou samozřejmostí, stejně jako veřejná diskuse o tom, jak chceme stavět a jak má vypadat prostředí, ve kterém trávíme drtivou většinu našeho času. Uvedené příklady ukazují, že postavit dobrý dům není tak složité, jak se zdá, pokud je o něj zájem.

Ing. arch. Jaroslav Wertig – Sociální byty za luxusní cenu

Nadšený přechod k tržnímu hospodářství v devadesátých letech minulého století se opíral o představu, že trh je nejdokonalejším nástrojem uspokojování lidských potřeb. V některých oblastech se trhu ustoupilo úplně, v jiných, například v zajištění vzdělávání nebo péče o zdraví, k tomu nebylo dost odvahy. Jednou z oblastí, kde se na vitalitu uspokojování poptávky nabídkou přistoupilo, bylo bydlení. Prakticky přestala investiční činnost státu, obcí, podniků do bytové výstavby; té se ujali privátní developeři. Zatímco úroveň soukromého školství nebo soukromých zdravotnických zařízení byla neustále konfrontována s úrovní státních, kvalita bytové výstavby přestala mít srovnání. Negativní referencí byl po léta „panelák“ a nakonec se jediným měřítkem stala cena. A to obzvlášť v posledních letech investování do bytů. To postupně vedlo k tomu, že po vzedmutí kultury bydlení na přelomu tisíciletí (uspokojení poptávky po chybějícím vyšším standardu) došlo k prudkému zhoršení typologické kvality a prostorové úrovně bydlení. Výsledkem je deformace měřítek a standardů bydlení. Jako luxusní, drahé byty se prodávají de facto byty kvality sociálního bydlení. Stát teď přichází s koncepcí sociálního bydlení. Znamená to vystřízlivění z představ o schopnostech tržní ekonomiky?

Ing. arch. Stašek Žerava – Hypertrofie pravidel aneb poučení z Titaniku

Existují zneklidňující otázky územního rozvoje?
- Není pojem „územní rozvoj“ tvrdošíjným synonymem pro „prostorový nárůst“?
- Na základě čeho rozhodují stavební úřady o využití území, dělení pozemků a umísťování staveb, které jsou pod rozlišovací schopností územního plánu, kdy neexistuje podrobnější ÚP podklad či dokumentace?
- Je územní plán srozumitelným, snadno kontrolovatelným, nepřeurčeným a flexibilním nástrojem?
Územní plán, kterému na počátku století rozuměl i laik, hypertrofoval do podoby vědeckého díla. Jistě, svět je za 100 let o hodně složitější. Ale schopnost člověka vnímat jen určité množství informací a vyznat se v nich se za 100 let nezměnila vůbec. Zpracování a projednání územního plánu je dnes monstrózní úkol. A najít kompromis mezi zájmy obyvatel, majitelů nemovitostí, developerů, dotčených orgánů státní správy, správců inženýrských sítí atd. je malý zázrak. A to ho ještě komplikují sice nejméně vlivné, ale o to více otravné skupiny outsiderů – obhájci veřejného zájmu a zastánci komerčně nezajímavé přírody… Výsledkem tohoto procesu je územní plán – dílo po okraj naplněné barevnými fleky, šrafovanými zónami a pásmy, překryvnými a „klouzavými“ aktivitami, čerchovanými a vzorovými čarami, čísly, písmeny a kódy, mnohomluvnými deklaracemi v textové části, které jsou bičem na „obyčejné“. Těch pravidel je prostě moc. Přibývala plíživě. A jistě s těmi nejlepšími úmysly. Jenomže když je pravidel moc, dodržují se jen některá. A jen někdy. A jen někým. Což se, připusťme, může sem tam hodit. Ve svém příspěvku se pokusím objasnit, v čem vidím analogii mezi momentální územně plánovací praxí a zkázou Titaniku. A jestli bychom v ní neměli hledat poučení.

Barevný svět architektury.