Architekt versus památkář

Večera se zúčastnili čtyři oborníci. Richard Biegel, Karel Ksandr, Jakub Cigler a Jiří Plos. První vystoupil s krátkým příspěvkem Richard Biegel. Richard Biegel je absolventem dějin umění na Karlově Univerzitě, pracoval v Národním památkovém ústavu, od roku 2006 je tajemníkem Ústavu pro dějiny umění na Karlově Univerzitě, kde také přednáší (mimo jiné současnou českou architekturu). Angažuje se také v Klubu za starou Prahu.Ve svém příspěvku shrnul dlouholetý vleklý spor mezi památkáři a architekty. Rozdělení těchto světů podle něj samo vede ke střetu, neboť oba tábory reprezentují ty nejradikálnější postoje. Památková péče by se měla snažit hledat a rozpoznat hodnoty a pomoci při jejich transformaci. Sám termín památka prý umrtvuje, uměle vytváří distanc, vytváří významový rozdíl mezi přestavět (=oživit) a opravit (=vytvořit skanzen). Památkář pak vystupuje v roli umrtvovatele, architekt naopak jako ten, kdo chce památku poskvrnit. Tyto umělé a nesmyslné škatulky vedou k nekomunikaci a pýše v dialogu, který se v poslední době dosti nekonstruktivním způsobem mezi stranami vedl. Zároveň Biegel varuje před komerčními požadavky na architekturu a zdůrazňuje, že současná architektura může být kvalitní. Jako protikladné příklady uvádí Nákupní centrum Myslbek Na Příkopech a budovu Ředitelství ČKD na Můstku. Jako obdobné příklady pro transformaci starých staveb uvádí Lábusovu přestavbu Langhansu a Divadlo Hybernia (někdejší kostel Neposkvrněného početí Panny Marie) architekta Michaela Klanga. V souvislosti s aktuální přestavbou Kasáren Josefa II. na Náměstí republiky varuje před tím, že domy ztrácejí těla, svou podstatu, a zbývá z nich jen skořápka fasády, která slouží jen jako historické pozlátko komerčním, nekvalitním novostavbám pod demagogickými hesly o „oživení“. Jakub Cigler je absolventem FA ČVUT, po revoluci pracuje ve Studiu Jakub Cigler a Cigler Marani architects, kromě toho působí na VŠUP jako docent. Je členem Mánesa.Ten ve svém příspěvku především upozorňuje na to, že nic není věčné, život člověka a život měst je zasazen do konkrétních časových souvislostí. Na ilustračním obrázku pyramid ukazuje, že každý člověk se snaží stát nesmrtelným, snaží se zapsat do dějin a to pokud možno co nejvíce, odtud pramení mnohdy nezkrotné velikášství a touha vše od základů proměnit mnoha architektů. Na půdorysu Manchesteru Cigler demonstruje, že vše prověřuje čas, vše mizí a i vývoj živého města může mít sestupnou tendenci.Zároveň říká, že i mnohé velké zásahy do architektury a urbanismu nemusí být špatné a mohou vést k prospěchu věci; že co je staré nemusí být zákonitě vyhovující a kvalitní. Jako příklady zvolil budovu Mánesa (na jejímž místě stála budova v historizujícím stylu) a především regulace Vltavy, díky níž se Praha stala velkoměstem. Památka se prověřuje časem sama, není tedy třeba zneužívat termínu památka pro ochranu, jako třeba v případě obchodního domu Máj. Následně vystoupil Karel Ksandr, který vystudoval dějiny umění na Karlově Univerzitě a spolupracoval na obnově mnoha významných památek: Müllerova vila, jež byla oceněna mezinárodní restaurátorskou cenou, Vila Tugendhat v Brně a Mlýnská kolonáda v Karlových Varech. Je místopředsedou Klubu za starou Prahu.Svůj příspěvek zahájil výrokem Adolfa Loose: „Inteligentní stavebník, toť celé tajemství architektury“. Přirovnává roli památkáře a architekta k roli anesteziologa a chirurga na operačním sále. Vzpomíná, že v Müllerově vile vznikl vynikající tým, z čehož odvodil ideální stav spolupráce památkáře a architekta: památkář by měl připravit podklady pro čtení architektury a měl by rozpoznat její kvality, architekt následně tvořit a poté památkář tuto tvorbu oponovat. V Müllerově vile vznikl také vyvážený vztah mezi investorem (Muzeum hl. m. Prahy), nadřízeným investora (Město Praha), architektem a památkářem. Vztah mezi investorem a památkářem byl také pozitivně nastaven při obnově hotelu Internacional, jež je unikátním dokladem socialisticko-realistické architektury a investor má z toho užitek v podobě reklamy, PR stylizace. Na závěr Ksandr ukázal plány na úpravu Národního muzea, která musí zachovat Šulcův charakter, neboť je dodnes kvalitním a nadčasovým muzejním prostorem.S poněkud jinou rétorikou vstoupil architekt Jiří Plos sekretář České komory architektů a pedagog na FA ČVUT a TU v Liberci. Na začátek navázal na předchozí příspěvek s konstatováním, že všechny jmenované stavby, Müllerova vila i Národní muzeum, jsou stavby mrtvé, proto nejsou dobrým příkladem pro hledání vztahu mezi památkářem a architektem. Je otázka, proč by měly být mrtvé – zemře architektura, když změní svůj účel, jak je tomu v případě Müllerovy vily? Navíc – Müllerova vila existuje téměř 80 let a výhradně k bydlení sloužila pouze prvních 20 let. A jak může být Národní muzeum mrtvé, když dodnes a funkčně bezchybně slouží svému původnímu účelu? Na úvod doporučuje, aby se památkáři a architekti přestali vzájemně kritizovat, ale naopak chválit. Památková péče není pouze střetem architektů a památkářů, je to celistvý přístup k urbánnímu prostoru. Vývoj města a jeho panoramatu nemůže být dokončený; navíc je ovlivňován vždy dobovými teoriemi. Památková péče vstupuje do přirozeného městského prostoru s podmínkami a nároky, je z podstaty konzervativní, ale musí být aktivní, musí dodávat autentické vrstvy do nového vývoje. Proto některé čtvrti, jako Malá Strana, nemohou mít dokončený vývoj. Nutné jsou i zájmy veřejné, které ale můžou být v mnoha směrech protichůdné, jako ale mohou být protichůdné názory památkářské. Památková péče má podle Plose agresivní vztah k současné architektuře, nechce ji chápat. Stejně tak se ale Plos staví proti památkářskému „braní na milost“ novějších staveb – postupně se začíná za památky považovat architektura secesní, funkcionalistická, dokonce socialisticko realistická. Pražský vývoj města tedy nemůže být ukončený, má mnoha vrstvený a pluralitní charakter; proto by například neměl být omezen výškově, což Plos považuje za umělý nárok, neboť v minulosti se také nestavělo pro estetické hodnoty, ale pro účelnost.Foto autor a www.versusarchitekt.cz