Architekti z Mánesa

PeM: Známe se ze školy, ale pro naši současnou praxi je jasným pojítkem budova Mánesa, ve které sídlíme. Společně jsme hledali prostor pro kancelář, měli jsme představu místa s kouzlem. Rozhodně jsme nechtěli tuctový byt 2+1 ve čtvrtém patře nebo něco podobného.

DŘ: Hledali jsme opravdu dlouho, až se nám naskytla možnost právě tady v Mánesu, což konkrétně pro mě je srdeční záležitost – měl jsem tady dokonce předloni svatbu. Atmosféra tohoto místa mě vždycky přitahovala.

A jak se vám tedy podařilo se sem dostat?

JZ: Nebylo to úplně jednoduché, ale jako architekti jsme měli výhodu v tom, že Spolek umělců Mánes pronajímá kanceláře pouze lidem z kreativních profesí – kromě architektů jsou tady například restaurátoři a malíři, my jsme prostor „zdědili“ po módních návrhářkách.

PaM: Tehdy jsme měli štěstí, že se tu uvolnila kancelář. Historie tohoto místa, poloha v centru města, výhled, dokonalé severní světlo – to vše vytváří ateliér, o kterém jsme snili, prototyp prostoru, který jsme hledali!

Pojďme k samotné vaší tvorbě, jaké byly vaše první kroky? Začněme třeba mimosou…

PaM: První projekt jsme spolu dělali už na škole, rodinný dům v Bohumilči nedaleko Hradce Králové. Ten projekt se nakonec táhl šest let, byla to především zkušenost s nevalnou úrovní řemesla u nás. Někdy to bylo pro všechny dost vysilující, o to víc jsme si ale cenili – a pořád ceníme – důvěry, kterou jsme od klienta měli.

PeM: Pozitivní na tak dlouhé době výstavby bylo to, že jsme se s klientem naladili na naprosto stejnou notu. V závěru projektu nebylo potřeba nad věcmi diskutovat, přesvědčovat – prostě jsme je viděli stejně. To je pro architekta opravdu skvělá situace.

Mezi vašimi realizacemi jsou zastoupeny především rodinné domy. Zaměřujete se na ně, nebo je to jen část vaší práce?

JZ: Rodinné domy jsou naším současným měřítkem. Při způsobu, jakým momentálně získáváme zakázky, se k nám větší projekty nedostávají. Rodinné domy máme rádi, ale netajíme se tím, že naše ambice jsou vyšší. K větším projektům se snažíme dostat především přes architektonické soutěže u nás i v zahraničí.

Jak jste se dostali k soutěžím v zahraničí?

PaM: Udržujeme si kontakty ze studentských nebo pracovních stáží, některé z nich se dále rozvíjejí na profesní úrovni. Já jsem třeba pracoval pro nizozemské Mecanoo, s bývalými kolegy i s těmi, kteří si po odchodu založili své vlastní ateliéry, jsem stále v kontaktu. Spolupracovali jsme třeba v soutěži na návrh národního muzea architektury a designu v norském Oslu.

Zmínili jste i soutěže v Česku – zadařilo se?

PeM: Našimi posledními úspěchy je druhé místo v soutěži na fasádu Nové scény Národního divadla a první místo v soutěži na Vodní dům v blízkosti vodní nádrže Želivka. Soutěž na fasádu Nové scény… Osobně si ale myslím, že je dokonalá a že není potřeba Mistra nějak opravovat.

JaZ: Domy architekta Pragera respektujeme a obdivujeme. Třeba Federální shromáždění je skvělá stavba. U Nové scény máme stejný pocit z části s fasádou ze skleněných tvarovek, o zbytku nejsme úplně přesvědčeni. Jde nám především o to, že dům je většinu dne úplně mrtvý – nebo tak alespoň působí.

PaM: Soutěž ale obsahovala jen řešení fasády, což rozhodně není dostačující. Novou scénu je potřeba oživit funkčně, ne esteticky. Proto jsme návrh pojali jako happening s cílem přitáhnout k Nové scéně pozornost veřejnosti, médií. Navrhli jsme levnou fasádu, která bude interaktivní, bude bavit okolí, představí program Laterny magiky, nastartuje diskusi o tomto divadle i místě. Z této atmosféry by následně měl vzejít skutečný projekt na obnovu Nové scény.

A nebyla konkrétně tato soutěž jen jakési cvičení, bez nároku na realizaci?

PaM: Byla, ale to pro nás není důležité.

DŘ: …a právě i z tohoto důvodu bych se takové „virtuální“ soutěže nezúčastnil. Je to pro mě ztráta času, energie.

PeM: Ta soutěž může podle nás výrazně přispět k veřejné diskusi o Nové scéně, o tom, jak celý prostor lépe zařadit do života města. O totéž se snaží i náš návrh. Cíle projektu tak může být dosaženo i bez realizace samotného návrhu!

PaM: To je pravda – parcela pro samotný objekt je na kopci a parkoviště pro návštěvníky expozice dalších sto metrů v lese. Ale Želivka jako zdroj pitné vody není veřejnosti přístupná, k nádrži a unikátním biotopům se nedá vůbec dostat. V našem návrhu jsme chtěli představit především unikátní biodiverzitu nádrže. Chtěli jsme vodu, která byla tématem zadání, ukázat v přirozené formě v krajině. Hlavní část expozice jsme pojali jako exteriérovou, působení samotného objektu vodního domu jsme se snažili minimalizovat. Proto je z něj vidět vlastně jen „levitující“ střecha, která tvoří architektonický rámec expozice a odkazuje na místo, kde do expozice – „krajiny“ – vstupuje člověk a s ním i další téma, kterým je pitná voda.

Máte nějakou garanci, že váš návrh bude realizován?

JZ: Jako vždy v podobných případech, kdy jde o veřejnou zakázku, je i zde v soutěžním protokolu doporučení poroty, aby byl realizován vítězný návrh. Co se doopravdy stane, samozřejmě nemůžeme vědět. Ze způsobu zadání soutěže máme pocit, že ze strany investora je vůle tento záměr uskutečnit.

A jaké jsou zkušenosti ateliéru modulorA se soutěžemi u nás, vidí to stejně pozitivně jako mimosa?

DŘ: V nedávné době jsem uspěl v několika soutěžích. Spolu s architekty Kostorkem a Syrovátkem jsme vyhráli soutěž na dostavbu bloku v centra Opavy. Po první vlně euforie z nás postupně toto nadšení opadalo. K realizaci bohužel nedojde, vypisovatel soutěže Magistrát města Opavy nebude nic realizovat a soukromí developeři mají z pozemku v centru města oprávněné obavy – je tam vysoká pravděpodobnost významných archeologických nálezů. Přesto pro mě bylo vítězství v kvalitně obsazené soutěži významnou vzpruhou. Druhá zkušenost nebyla vyloženě anonymní soutěž, ale město Strakonice vyzvalo pět místních mladých architektů k předložení návrhu na nízkoprahové společenské centrum mládeže. Jelikož pocházím ze Strakonic, byl jsem též osloven a nakonec mě vybrali.

To zní docela optimisticky, nízkoprahové moderní centrum pro městské děti…

DŘ: Realita v Čechách je však bohužel taková, že pokud chce mladý začínající architekt vyhrát veřejnou zakázku, musí jít pod cenu. Ale mít možnost zrealizovat veřejnou stavbu ve svém rodném městě za to určitě stálo. Impulz pro realizaci objektu nevzešel ze strany města, nýbrž z dětského zastupitelstva! To si prosadilo vybudování centra pro teenagery, kde by se po škole mohly scházet děti, které nechtějí chodit do nějakých zájmových kroužků atd. Musím uznat, že město pro to nabídlo krásný pozemek, v jakémsi epicentru mezi různými sportovišti, jako je skatepark atp. Kdyby se městu nepodařilo získat 92 % stavebních nákladů z grantu, projekt by skončil někde v šuplíku. Právě takové smělé veřejné projekty by měly být placené z evropských peněz.

Na nedávné tiskovce k prezentaci výstavy New Face of Prague ve Vídni se právě rozpoutala diskuse o tom, že pokud se Praha prezentuje nějakou „architekturou“, tak jsou to vždy soukromě financované projekty. Kdežto Vídeň se prezentuje sociálním bydlením a veřejnými budovami, na které jsou najímáni nejlepší rakouští i světoví architekti. Mám pocit, že to je podobný problém, o jakém spolu mluvíme – že česká města nedávají příliš prostoru architektuře a mladým architektům opravdu jen zřídka…

PaM: To je bohužel smutná realita, že v Čechách je většina veřejných zakázek zadávána podle ceny, ne podle kvality. Vypsání architektonické soutěže rozhodně není pravidlem. Navíc se ne vždy respektují výsledky. Někdo vyhraje soutěž, ale objekt se realizuje podle návrhu někoho jiného. A pro začínající ateliéry – a koneckonců nejen pro ně – je mnohem důležitější jedna realizace než tři vyhrané studie.

PeM: Ale i vzhledem k našim nedávným soutěžním úspěchům se snažíme věci vidět pozitivně. A třeba u Vodního domu vnímáme snahu postavit opravdu dobrý dům, který by dokázal nádrž a jejíposlání lidem přiblížit.

DŘ: Projekt ve Strakonicích se také posunul do finální fáze, nyní dokončuji dokumentaci pro výběr zhotovitele stavby a začátkem června by měla být zahájena jeho realizace. Uvidíme za rok, s jakým úspěchem.

modulorA

Dušan Řezáč (*1978 ve Strakonicích)

1998–2005 FA ČVUT v Praze 2003 RWTH Aachen 2004 Bel, Kolín nad Rýnem 2006 urbanistický workshop UNAL Bogotá, Kolumbie od r. 2007 vlastní praxe modulorA od r. 2008 asistent v ateliéru Jana Aulíka, FA ČVUT v Praze

Realizace rodinného domu v Rybníkách u Dobříše, výstavy „Moderní architektura v Kolumbii“ v GJF Praha a GA Brno. Účast a ocenění v řadě architektonických soutěží: RD z Porothermu (2003, odměna), Multifunkční vinařské centrum Třebívlice (2007, 1. cena), Dostavba bloku Masařská–Holubí– –Lazebnická v Opavě (2008, 1. cena), Novostavba městského úřadu a městského sálu v Jeseníku (2008, odměna), Stánek na Žižkově náměstí v Táboře (2009, 3. cena).

mimosa architekti

Petr Moráček (*1980 v Přílepech)

1999–2006 FA ČVUT v Praze 2004 National Technical University of Athens 2006 SHA, Praha 2007 vlastní praxe od r. 2008 mimosa architekti

Jana Zoubková (*1980 v Praze)

1998–2005 FA ČVUT v Praze 2004 National Technical University of Athens 2001–2003 AV atelier, Praha 2004–2005 EH studio, Praha od r. 2006 ADR, Praha od r. 2008 mimosa architekti

Pavel Matyska (*1980 v Hradci Králové)

1999–2007 FA ČVUT v Praze 2003–2004 Ecole d’Architecture Val de Seine, Paříž 2004–2006 4A architekti, Praha 2007–2009 Mecanoo architekten, Delft od r. 2009 mimosa architekti

Realizace rodinných domů v Bohumilči, Újezdu, Klecanech, showroomu DuPont v Jinonicích, ve výstavbě další rodinné domy a interiéry v Čechách a na Moravě. Ocenění v soutěžích Changing the Face (2010, 2. místo), Dřevěný dům 08 (2008, mimořádná odměna), Bytový dům pro 21. století (2007, 3. místo), Rodinný dům ČMSS (2006, 2. místo). Vítězství v soutěžích Vodní dům (2010), City Point (2006), Rodinný dům pro 21. století (2006).

Psáno pro časopis Projekt 4/2010