Architektura a urbanismus

Všechny řešily modelové problémy současného evropského města a společnosti – otázku veřejného prostoru, vztahu veřejného a soukromého, otázku zahojení ran modernistického a dopravního plánování, otázku vstupu velkého měřítka do města, otázku stárnutí obyvatel a otázku prostoru pro nově vznikající potřeby a zájmy společnosti. Podíváme-li se podrobněji na lokality, ve kterých se tyto stavby nacházejí, a pokoušíme-li se o jejich zobecnění, dojdeme k závěru, že všech pět staveb se nachází v lokalitách, které jsou nějakým způsobem poškozené, disharmonické, v příliš rozvolněných nebo naopak zahuštěných částech měst, na rozhraní různých funkčních a vývojových zón, na zbytkových a kontaminovaných územích a v sevření dopravních staveb velkého měřítka a kapacity. A především v územích, která se svou složitostí a chaosem vymkla řešení pomocí metody funkčního zónování, kterou používá územní plánování. Naopak, některé z těchto staveb se samy staly iniciátory, neboli ohnisky rozvoje dané lokality, jejíž územní plán byl schválen až poté, co kreativní přínos autorů stavby došel celospolečenského uznání. Všechny z těchto finálových staveb bychom mohli tedy nazvat „architekturou, která současně řeší urbanistické problémy místa“, jsou tzv. městským projektem (urban project, projet urbain, progetto urbano) tak, jak ho vnímal a vyhlásil Oriol Bohigas jako novou urbanistickou strategii rozvoje Barcelony v 80. letech 20. století. Můžeme někam tuto strategii současného urbanismu zařadit? Kevin Lynch popisuje tři klasické normativní teorie města:

1/ Model kosmický (statický, uzavřený, božský a autokratický), ve kterém forma města odpovídá modelu vesmíru tak, jak si ho daná společnost představovala. Jeho cílem je vytvoření ideální harmonie mezi nebem a zemí, každá z jeho částí je proto odpovědná celku a ke změnám může dojít pouze kontrolovaným způsobem.

2/ Model mechanický (dynamický, otevřený, kolonizační a tržní), ve kterém formu města určuje praktická potřeba co nejekonomičtěji a nejjednodušeji vyřešit nepředvídatelně rychlý rozvoj a proměnu, přičemž společnost nemá žádný dlouhodobý cíl nebo ideál, ke kterému směřuje.

3/ Model organický (otevřený, ekologický, humanistický a demokratický), ve kterém forma města je vždy spojena se svou funkcí, roste a vzkvétá nebo chřadne a odumírá podle přírodních zákonů a podmínek svého prostředí. Je složena z autonomních částí, které mají své hranice a limitní velikosti, a rozvíjí se adicí dalších dílů, reorganizací tak, aby dosáhla ve své rozmanitosti a různorodosti dynamické rovnováhy.

Do těchto tří kategorií bylo možné zařadit všechny známé a existující urbanistické teorie až do poloviny 20. století. Bezradně však váháme, kam zařadit již zmíněné finalisty Mies van der Rohe Award. Vyklouzneme z problému s tvrzením, že jde o jednotlivé stavby, o architekturu, nikoliv o urbanismus a proto do klasické teorie urbanismu nezapadají? Popřeme jejich bezpochyby městotvorný, urbanistický a iniciační význam? Anebo je zařadíme částí mezi mechanický model jako otevřený systém a částí mezi organický model, který je natolik flexibilní, že se do něj vejde téměř cokoliv? Domnívám se, že vývoj architektury a urbanismu posledních 20–30 let potřebuje jiný klíč ke svému pochopení. Že podstatnější, než zkoumat výslednou fyzickou formu města je zkoumat mechanismy, používané ke kontrole prostoru, území a zdrojů, které jsou společnosti k dispozici na daném místě a čase. Jedním z těchto mechanismů je modernistický územní plán, který vychází z předpokladu, že nějaké autority, úředníci, odborníci nebo politikové jsou schopni plně pochopit sociální a ekonomický vývoj společnosti a toto pochopení jim umožňuje, aby tento lineární zjednodušený model vývoje naplánovali s velkou přesností – shora dolů – ve jménu „vyššího principu veřejného blaha“, diktovaného vládcem, aristokracií, oligarchií nebo zástupci diktatury proletariátu. Podstatou takové kontroly je: území a zdroje ohraničit, odizolovat od vnějších vlivů, bezezbytku pokrýt a potlačit jakoukoli jedinečnost a spolupráci veřejnosti. Výsledkem takové kontroly je vznik uzavřeného systému, který postupně ztratí adaptabilitu a důvěryhodnost umírá pomalou smrtí svých nekonečných aktualizací a změn. Druhým z těchto mechanismů je již zmíněný městský projekt, který reaguje na novou situaci, že žádná totální kontrola území shora dolů už není možná. 

A to proto, že  nástupem neoliberalismu koncem 70. let vstoupilo do procesu územního plánování a jeho schvalování příliš mnoho nových hráčů s nejrůznějšími zájmy. Privatizace téměř všeho, co do té doby bylo považováno za veřejné, spolu s „volnou rukou trhu“ proměnily původní lineární proces v nelineární, plný vztahů a dialogů. Naše zájmy se mísí a kříží v síti větších nebo menších uzlů a jejich spojnic, neustále měnících svou polohu a propojení ve snaze vymyslet co nejlepší osobní strategii kontroly daného území a zdrojů. Neexistuje již téměř nic, co bychom mohli konsensuálně označit za společné, za veřejné. Územní plán je za této nové situace v mnoha evropských městech doplněn projekty, které komplexně řeší strategické problémy a lokality tak, aby se staly iniciátorem rozvoje daného místa. V mnoha komplexních a chaotických situacích, pokud transparentně funguje místní samospráva, se městský projekt osvědčil jako nejefektivnější metoda kontroly území zdola nahoru, která vede k prosazení privátního zájmu v řízeném dialogu a konsensu s občany. Finalisté Evropské ceny za architekturu svědčí o tom, že lze touto cestou vytvořit architekturu, která řeší urbanistické problémy místa a zásadně zlepšuje kvalitu života. Je třeba připomenout, že mnoho vynikajících myslitelů od Aristotela přes Benjamina Franklina, Karla Marxe, Hannah Arendt a další řešili vztah veřejného a soukromého ve společnosti a ideálním městě a došli k závěru, že soukromé a veřejné, tzv. prostor ekonomický a prostor politický musí být udržovány v rovnováze, pokud má společnost a její města prosperovat. Velmi zjednodušeně se dá říci, že zatímco do roku 1989 lze charakterizovat naše české prostředí jako INKLUSIVNÍ, kde soukromé bylo ovládnuté a podřízené veřejnému zájmu, situaci posledních 20 let lze charakterizovat jako EXKLUSIVNÍ, ve které je veřejný prostor ovládnutý a podřízený soukromému. Zatímco inklusivita se projevovala nudou a šedí našich sídlišť, exklusivita se projevuje agresivitou našich současných architektonických a dopravních staveb, jejich vzhledu a měřítka. Dá se říci, že klíčovým úkolem architektů a urbanistů je dnes více než kdy jindy péče o zachování prostorové rovnováhy mezi soukromými a veřejnými oblastmi zájmu ve městě a o dlouhodobou udržitelnost konkrétního městského půdorysu. (Z přednášky na konferenci Inventura urbanismu 2010 ) 

Převzato z časopisu Architekt