Galerie jako součást veřejného prostoru. Dům architektonického dědictví v Bahrajnu nabízí rentgenový pohled do urbánní struktury
Urbanistický vývoj Bahrajnu, drobného ostrovního státu v Perském zálivu, se za posledních sto let radikálně proměnil. Prosperující ekonomika se projevila ve výstavbě luxusních výškových a dopravních staveb na pobřeží, zatímco tradiční historická centra zůstala upozaděná. V posledním desetiletí se ovšem pozornost opět obrací směrem do center měst, kde vzniká mnoho kvalitních projektů současné architektury. Jedním z nich je i dům architektonického dědictví od místní architektky Noury Al Sayeh a švýcarského studia Leopold Banchini architects, jehož náplní je snaha o prezentaci historické architektury a stavebního vývoje bahrajnského města Al Muharraq.
Gabriela Sládečková , 19. 6. 2020
OD PEREL K ROPĚ
Do třicátých let minulého století závisela bahrajnská ekonomika na výlovu perel, který se koncentroval převážně ve městě Al Muharraq na severu ostrova. Každodenní život místních tak úzce souvisel s vodou, což se projevovalo i v urbanismu a krajině. Po objevení ropy ve třicátých letech prošla ovšem zdejší ekonomika zásadní transformací, která proměnila také běžný život v Bahrajnu.
V sedmdesátých letech pak proběhl první velký projekt rekultivace půdy, který drasticky narušil vztah místa k vodě. V hlavním centru zájmu stála převážně plocha podél břehů, která se podobně jako později v nedaleké Dubaji uměle přeměnila v pevninu, kde vznikly luxusní prázdné pozemky. V Al Muharraqu, ale i v dalších městech převážně v severní části Bahrajnu, se stavěly rovněž nové silnice, které od vody odřízly původní historickou zástavbu. Částečně i díky tomu zůstalo historické jádro Al Muharraqu víceméně netknuté.
Více k tématu
HISTORIE VE ZDECH
Nejen místní architekti si velice dobře uvědomují genius loci bahrajnské tradiční architektury, zároveň se ale nebojí do ní vstupovat formou zcela současných stavebních zásahů – jak dokazuje také dům architektonického dědictví ve městě Al Muharraq - projekt, který před třemi lety dokončila architektka Noura al Sayeh ve spolupráci se švýcarským architektonickým studiem Leopold Banchini Architects.
Projekt vznikl jako výsledek snahy zachytit a zprostředkovat architektonický vývoj města. Proluka, kde novostavba vyrostla, architekty zaujala hned při první návštěvě. „Parcelu ohraničovaly velmi krásné zdi sousedních budov a my jsme od prvního okamžiku věděli, že nejlepší způsob, jak vystavovat místní architekturu, je zachovat viditelné právě tyto zdi, které by za normálních okolností skryla nová stavba”, prozradila svůj záměr Al Sayeh při přednášce na konferenci The World Around v New Yorku.
Zdi okolních budov se skládají z kombinace různých materiálů. Objevuje se na nich i tradiční korálový kámen a korálové suti, stavební materiál produkovaný z derivátu mořského korálu, který se často objevuje právě u tradičních muharrackých budov. Autoři projektu se tedy rozhodli vyplnit dlouhou úzkou proluku budovou, která je v přízemí po celé své délce otevřená k oběma sousedním zdem a nabízí tak neotřelý pohled do stavebního vývoje Bahrajnu.
GALERIE JAKO VEŘEJNÝ PROSTOR
Na dvacet šest metrů dlouhém úzkém pozemku tak vznikl dvoupodlažní dům z železobetonu, do kterého lze vstoupit z obou stran. Výstavní prostory uvnitř budovy se proto zároveň stávají veřejnou pasáží, rozšířeným veřejným prostorem města. Kromě intelektuálního zážitku dům nabízí i přístřešek k oddychu před žhnoucím sluncem a možnost jednoduše si zkrátit cestu z jedné ulice do druhé. Vybízí tak i náhodné kolemjdoucí a místní obyvatele k zájmu o architekturu prostředí, kde žijí. Po zhlédnutí výstavy v přízemí se návštěvník může odebrat po kovovém točitém schodišti na subtilní lávku v prvním podlaží. V mnohem intimnější části domu, osvětlené zdola, se nachází malá knihovna a archiv vlastních skic a fotografií britského architekta Johna Yarwooda. Ten během několika let strávených v Bahrajnu aktivně mapoval místní historickou architekturu a jeho práce dodnes patří mezi nejrozsáhlejší zdroje architektonického dědictví Al Muharraqu.
SOUČASNÁ ARCHITEKTURA VS. HISTORICKÝ BAHRAJN
Čím dál častěji vídáme na tomto malém ostrově nové a nové projekty velkých jmen současné světové architektury. V historickém kontextu bahrajnských domů vznikají projekty od světových architektů, jako je Valerio Olgiati, Christian Kerez nebo například Office Kersten Geers David Van Severen. Současným způsobem zasahují do historického kontextu měst a doplňují je. Projekt domu architektonického dědictví rovněž odkazuje na historickou minulost svého okolí a tak jen potvrzuje důležitost zachování a podpoření identity místa a města. Není náhodou, že jeho spoluautorka Noura Al Sayeh je zároveň vedoucí architektonických záležitostí Bahrajnského úřadu pro kulturu a starožitnosti, jehož hlavním cílem je právě péče o historický odkaz bahrajnských měst.
Tento článek vznikl za podpory společnosti Českomoravský beton v rámci popularizace tématu "Beton v architektuře".
Českomoravský beton, a. s., je holdingovou společností, která prostřednictvím vlastních betonáren a dceřiných společností dodává transportbeton v široké škále pevnostních tříd a druhů na území České a Slovenské republiky. Skupina, jejíž vznik spadá do počátku 90. let minulého století, v současné době provozuje sedmdesát nově postavených nebo zrekonstruovaných betonáren, které mají zavedený systém řízení jakosti ČSN EN ISO 9001 a splňují nejpřísnější ekologická kritéria. Celá skupina – holdingová společnost a její dceřiné společnosti – vystupují pod jednou společnou obchodní značkou Českomoravský beton.
- Autoři: Noura Al Sayeh
- Ateliér: Leopold Banchini Architects
- Země: Bahrajn
- Město: Al Muharraq
- Ulice, číslo: 920 Muharraq
- Realizace: 2017
- Plocha pozemku: 209.00m2
