Grandiózní vlakové nádraží

Nástupiště o užitné ploše 19 000 m2 jsou zapuštěna pod úrovní země a osvětlena kruhovými světlíky, jejichž soustava zrcadel vnáší do podzemí dostatek přirozeného světla. Na povrch vystupuje pouze nádražní hala (8000 m2) s minimalisticky chladným interiérem a střechou připravenou k založení parkové úpravy. Pohledový beton, aluminium, sklo a betonová zámková dlažba – to jsou hlavní ingredience z kuchyně logroñského nádraží. Aluminiovými deskami s rastrovou úpravou jemně prosvítají konstrukční prvky a dolaďují strohý ráz celé stavby.

Zapuštění velké části nádražního komplexu pod zem slouží záměru architektů využít tohoto dopravního uzlu k lehce experimentálnímu urbanistickému pojetí důležitých bodů infrastruktury, jakými klasická nádraží jsou. Podle slov trojice vedoucích architektů podepsaných pod návrhem projektu: „Většinou znamenají všechny povrchové stanice přerušení urbanistické kontinuity města. Urbanistický element, který město propojuje a sbližuje s okolím, v něm paradoxně zároveň vytváří oblast sociální a urbanistické segregace.“ Proto Iñaki Ábalos, Renata Sientkiewitz a Alfonso Miguel přijali výzvu vytvořit prototyp zcela nové topografie zmíněného typu objektů, a propojit nádražní komplex s městem zelenými pásy, pěšími i cyklistickými stezkami a veřejnými prostorami, jež budou vyhledávat nejen cestující čekající na vlak. K jejich založení samozřejmě poslouží také střecha vestibulu a podzemních nástupišť. V blízkém okolí pak v budoucích letech vyroste pět výškových rezidenčních věží, aby dotvořily živoucí rámec místa.

Jakou podobu budou mít další části urbanistického zadání, jehož první fází stanice vysokorychlostních vlaků je, ukážou příští léta. Zůstává otázkou, zda krize, která na Španělsko dopadá velmi tvrdě, dovolí dokončení ostatních objektů plánovaného komplexu. Z areálu, kam patří také obytné budovy, autobusové nádraží a parkovací plochy, je zatím ve výstavbě pouze parková úprava bezprostředního okolí vlakové stanice.