Kompletní obnova technicistní památky. Slavný průtokový kanál v Berlíně

LEOVA BOKOVKA

Funkcionalistický představitel Ludwig Leo se k architektonickému zpracování průtokového kanálu v berlínském parku Tiergarten dostal jako čtyřicátník. K návrhu byl coby hlavní vedoucí „umělecké stránky“ projektu pozván hned na podzim roku 1967, kdy se stavba začala plánovat. Zakázka u něj ovšem nevyvolala žádné velké vzrušení – proč také. Šlo o návrh objektu čistě inženýrského charakteru, u kterého neměl zrovna volné ruce. Mohl si nanejvýš pohrát s tvarem haly, detaily interiéru a celkovou barevností. Tou dobou navíc pracoval na jiném projektu mnohem většího měřítka, kde se mohl naplno realizovat. Z toho důvodu pro něj podle vzpomínek Leova kolegy prý návrh průtokového kanálu představoval „jen takovou bokovku“.

V polovině 60. let samotná technologie zařízení způsobila malou revoluci v oboru. Vymyslel ji vodní inženýr Christian Boës pro potřeby Výzkumného ústavu vodního stavitelství a výstavby lodí (VWS), které s jeho pomocí mohlo testovat vlastnosti vyvíjených modelů ve stálém vodním proudu. Provoz berlínského zařízení podobného principům aerodynamického tunelu zajišťuje několik klíčových součástek. V první řadě jde o vrtuli umístěnou v nejužší části potrubí, kterou pohání dvojice lodních dieslových motorů o celkovém výkonu 5 500 koní. Vrtule následně rozpohybuje 3 500 metrů kubických vody v potrubí až na rychlost 10 metrů za sekundu. Uvnitř hlavního objektu se pak nachází měřící kanál dlouhý 11 metrů, široký 5 metrů a hluboký až 3 metry, v jehož vodním proudu výzkumníci provádí samotné testování lodních trupů či šroubů.

INDUSTRIÁLNÍ POP-ART

Podobných objektů vzniklo po světě více, žádný z nich si ale nezískal takové jméno jako právě průtokový kanál s označením 2 umístěný v berlínském parku Tiergarten. Zásluhu na tom má samozřejmě zcela nekonvenční architektonické zpracování. Samotný fakt, že se jedná o největší zařízení svého druhu na světě, ještě nic neznamená – výška 30 metrů a délka 120 metrů by objektu svou současnou proslulost nijak nezaručila. Inovativní bylo především rozhodnutí o vertikálním vztyčení haly (ostatní objekty průtokových kanálů jsou umístěny naopak horizontálně), čímž se mohlo vystavit na odiv masivní potrubí. To navíc získalo velmi netradiční růžový nátěr.

Růžová barva potrubí v kombinaci se sytě modrou halou laboratoří a zeleným komínem na sebe okamžitě strhla širokou pozornost. Začaly se proto rozebírat inspirace takového zpracování i umělecké vlivy. Někteří hovoří o jasném vlivu počínající postmoderny, jiní o nepopiratelných uměleckých tendencích pop-artu. Šedesátá léta navíc podobným hrátkám doslova otevřela dveře – a to především v prostoru technicistní architektury.

PAMÁTKOU PO 20 LETECH

Budova se díky svému významu může už od roku 1996 (tedy pouhých 20 let od dokončení) pyšnit titulem chráněné památky. V poslední době už ale kanál nebyl příliš využívaný – podíl na tom mají pochopitelně počítačové simulace, které celý objekt dokáží pomocí softwarů nahradit.

Budova od svého vzniku neprodělala žádné výrazné opravy, což bylo na jejím stavu jasně patrné. Kanál dnes patří Technické univerzitě v Berlíně, ta na celkovou sanaci ovšem neměla dostatečné prostředky, a tak se do akce nakonec vložila Nadace Wüstenrot, která na rekonstrukci vyhradila 3,5 milionu eur.

Jednalo se přitom o mimořádně komplikovaný proces, který vyvolával několik precedentních otázek. Jak postupovat u rekonstrukce stavby staré jen 50 let? Co vlastně dělat s inženýrským zařízením, jehož technologii už prakticky odzvonilo? A jak památkově přistoupit k takovým materiálům, jako je polyuretanová pěna?

PĚNA A OCEL

Výhodou u stavby založené na lehké ocelové konstrukci z dvojitých T-nosníků bylo to, že nikdy netrpěla vysokou provozní zátěží. Vnitřní zařízení proto bylo v dobrém stavu, horší stav už vykazovala obálka objektu sestavená z průmyslově vyráběných sendvičových panelů z ocelových plechů. Zatékání do jejich výplně polyuretanovou pěnou totiž v průběhu času vyvolávalo chemickou reakci způsobující vnitřní korozi plechů. Takové škody nebylo možné dopředu předvídat, šťastná okolnost ovšem problém vyřešila velmi elegantním způsobem. Původní dodavatel sendvičových panelů, firma Hoesch, totiž téměř totožný výrobek nabízí i dnes, a tak mohlo dojít ke snadné výměně.

V případě potrubí nedošlo k větším problémům. Jejich obal ze čtyř centimetrů tlusté polyuretanové pěny zabraňující tepelných výkyvům vody se mohl snadno nahradit a následně přestříkat původní růžovou barvou.

Diskuze vyvolala pouze barevnost laboratorní haly. Sytá ultramarínová modř jako by se už k podobě objektu, jak jsme ji v poslední době znaly, nehodila. Podle všeho jde ale o pouhý nezvyk a rozhodnutí restaurátorů právě o takovém tónu netřeba kritizovat. Kromě památkářů a berlínského ateliéru HG Merz Architekten se totiž na projektu podílela ještě kancelář adb Ewerien und Obermann zaměřující se na restauraci památek.

NĚMCI ANO, MY NE

A jak to vypadá s budoucím využitím tohoto hybridního útvaru hi-tech architektury? Komerční využití původní technologie už je dnes nemožné, vzala si jej proto pod křídla Technická univerzita v Berlíně, která v něm bude i nadále provozovat výzkumy podle starých metod.

Původní autorská dvojice průtokového kanálu 2  VWS se na rekonstrukci už nepodílela - Ludwig Leo zemřel roku 2012, vodní inženýr Christian Boës je sice stále na živu, dlouhodobě ovšem žije v Austrálii, kde se údajně dodnes věnuje zahradnictví. Přesto se podařilo zrealizovat mimořádnou věc. Obnovit technicky zastaralý objekt do původního stavu a zajistit jeho další provoz lze jen v případě, že si uvědomíme pravou hodnotu věci, které zároveň prokážeme maximální respekt. Němci toho schopní jsou, my bohužel stále ne. 

Video ukazující proces rekonstrukce průtokového kanálu