Architektura /

Křižovatky architektury | konference, část I. (o modulární architektuře)

Bouřlivý rozvoj technologií v posledním půlstoletí měl na architekturu značný vliv, jednak ve smyslu technických parametrů stavby, jednak ve smyslu samotné výstavby. Modulárnost architektury je dnes tématem přirozeným a také proto mu byla věnována první část konference v rámci projektu Křižovatky architektury.

Dominik Herzán , 24. 9. 2010

Dne 16. září 2010 se v prostorách vstupní haly fakulty stavební ČVUT konala konference, která se ve dvou blocích dotýkala dvou aktuálních problémů architektury – v prvním bloku se diskutéři věnovali modulární architektuře, ve druhém pak problematice zástavby v historickém prostředí měst. Tento článek se věnuje prvnímu bloku, v němž vystoupilo se svými příspěvky šest přednášejících nejrůznějšího zaměření. Moderátorem konference byl JUDr. David Šťáhlavský. Mezi přednášejícími byl také konceptuální umělec Luc Deleu, který se proslavil sochami z lodních kontejnerů.

Historie modulárních staveb

Foto: eArch
Ing. Martin Hart z Koma Modular Construction v úvodním příspěvku konference stručně připomenul historii modulární architektury a vyzval přítomné architekty, aby se modulární architektury nebáli. Nezmínil sice Diogena, který bydlel v lodním kontejneru ještě v době, kdy lodní kontejnery měly tvar sudu, ale i tak to byla pro mnohé poučná a objevná historie. V roce 1908 začala jistá americká společnost nabízet tzv. Kit House, tedy jakýsi dům v kufru. Zásadním impulsem byla linková výroba, kterou roku 1913 zavedl Henry Ford. V 50. letech došlo k rozmachu mobilních domů; ty byly reakcí na potřebu ubytovat vojáky z II. světové války. První modulární dům se objevil koncem padesátých let, ale zásadním impulsem pro modulární architekturu byl rozvoj jeřábové techniky v 70. letech.

Významným mezníkem modulární architektury je Nakaginská kapsulární věž z roku 1972, kolem níž však dnes podle Harta jiskří emoce – polovina lidí by ji chtěla nechat zapsat na seznam UNESCO, neméně početná skupina by si naopak nic nepřála víc, než ji zbořit. Část vstupu byla věnovaná také současným architektům a studiím, které se modulární architekturou zabývají. Vedle japonských (Tomotsugu Akutsu, Tezuka Architects) a amerických (Chen + Suchart Studio, LOT-EK), došlo i na architekty evropské (např. Johannes Kaufmann Architektur od našich jižních sousedů) došlo také na architektonická studia ze zemí Koruny české (CAAD Studio, Art Projekt, Domy Jinak, Dimense a v neposlední řadě atelier CubeSpace, k jehož realizacím patří například Dinopark v Ostravě.

Modulární školka v Jihlavě

Příspěvek jihlavského radního Mgr. Martina Vovsíka byl věnován problematice modulární architektury ve vztahu k proměnlivým potřebám společnosti. Populační strom a jeho vývoj v čase mají za důsledek tu přebytek, tu nedostatek toho kterého typu sociální vybavenosti. V Jihlavě se rušily jednotřídní a dvojtřídní mateřské školky, silné populační ročníky však došly do reprodukčního věku a potřeby města se otočily o 180 stupňů – míst ve školkách začal být významný nedostatek. Přes počáteční nedůvěru (přece nebudeme děti učit v kontejnerech) nakonec jihlavští zastupitelé posvětili výstavbu mateřské školky pro 100 dětí metodou modulární architektury. Podle Vovsíka se žáci zapisovali do nové školy v březnu, kdy na místě budoucí školy byla pouze pláň, a v září skutečně nastoupili. V případě potřeby bude možné přemístit modulární stavbu na jiné místo (kde může plnit i jiný účel), nebo ji rozšířit.

Domy tak trochu jinak

Začátky jsou vždy těžké a Ing. arch. Petr Šikola (Domy Jinak) v první části svého vstupu názorně ukázal, jak je někdy obtížné uspokojit požadavky klienta. Snad utkví budoucím absolventům dobře v paměti to, na co si dávat pozor, a čeho se vyvarovat. Druhá část byla ještě zajímavější, cenný je zejména postřeh, že pro montáž několika málo kontejnerů (rodinný dům) může být ekonomicky výhodnější vrtulník, jehož letová hodina stojí 40.000 korun, než jeřáb, neboť montáž malého rozsahu je značně rychlá.

Jako ryba v akváriu

Foto: eArch
Co do hloubky vhledu patřila přednáška sociologa PhDr. Jiřího Ryby (dříve také pedagoga na FA ČVUT) nejhodnotnějším, ovšem na pozornost posluchačů kladla zvýšené nároky. „Pro sociologa je kultura souborem předsudků“, zaujal Ryba obecenstvo srozumitelnou a přitom polemiky hodnou tezí. Svůj příspěvek rozdělil do čtyř bodů, z nichž každý si zaslouží alespoň stručnou pozornost.

Výlet do minulosti. Zatímco Anglie lpí na tradičních a rustikálních formách, české prostředí je liberální a podle Otakara Nového tento postoj odmítá. Doktor Ryba z toho vyvozuje smysluplnou tezi, že modulární architektura u nás má dveře otevřené. Ilustruje ji také zájmem prvorepublikové střední vrstvy o moderní architekturu. Je-li tedy modulární architektura tématem aktuálním, má české prostředí ve své liberální tradici na co navazovat. Minianketa. Modulární architektura není jen záležitostí (ekonomického) pragmatismu, ale má také svou emoční tvář. Jak ji tedy lidé vnímají? Za klady považují rychlost výstavby, finanční úspory, nenáročnost montáže, ale s výstavbou pro sebe klient zpravidla souhlasí až po prohlídce podobného místa, a často má také zájem na tom, aby se budova od standardní výstavby nikterak neodlišovala, tedy aby nebylo poznat, že se jedná o kontejner. Stigma. Slovo kontejner (v českém prostředí pak zvláště ve slovním spojení Čunkův kontejner) je podle Ryby určitým stigmatem, značkou. Slovo stigma se přitom používá jako negativní charakteristika. Dobré je tedy vyhnout se slovu kontejner a raději používat dnes již poměrně srozumitelné sousloví „modulární architektura“. Výlet do budoucnosti. Obsáhlejší předivo úvah se z praktických důvodů pokusíme zredukovat do několika jednoduchých tezí: Značná část české populace žije v panelácích (modulární architektura, jak je všeobecně známo). Média o sídlištích často a ráda referují jako o bydlení pro sociálně slabší občany. Lidé, kteří žijí na sídlišti, sice mají své komunity, sociální vazby, a netrpí pocitem, který média prezentují, ale pokud v tom média budou pokračovat, reálně hrozí nepřívětivé důsledky: ze sídlišť začnou na základě této mediální masáže mizet obyvatelé nižší střední třídy a mediální obraz tak skutečně dojde naplnění. Jiří Ryba vyzval média, aby přestaly psát o sídlištích jako o bydlení pro sociálně slabší.

Ulice patří umění

Kulturní manažer a pedagog MgA. Jiří Sulženko je členem organizačního týmu festivalu Street For Art, který za sebou má již třetí ročník a jehož popularita pomalu vzrůstá. Zatím poslední ročník se od předchozích lišil výraznou vizuální ikonou: dočasným centrem umění, vytvořeným z kontejnerů (pardon: které je modulární stavbou). Podle jeho slov byla pro účely festivalu využita modulární architektura v místě, kde lidé žijí, aby jim vytvořila určitou bariéru – a – „nejlepším způsobem konfrontace s touto bariérou je do ní vstoupit.“ Zajímavé bylo zejména Sulženkovo upozornění, že modulární architektura nemusí být nutně kvádroidní. Jako příklad uvedl projekt berlínského studia Raumlabor – tzv. Kuechenmonument, což je věc nafukovací, skladná, bloboidní, a přitom je modulem. Pozornost vzbudila také ideová soutěž výtvarné skupiny Ládví, zejména návrh modulární architektury, jejíž součástí je jeřáb. Ten může před další výstavou kulturní centrum částečně, a nebo zcela hmotově i kompozičně přestavět. Na úrodnou půdu snad padne Sulženkova výzva k obecenstvu: „Příští ročník bude věnován městským utopiím, takže jestli máte v šuplíku nějaký šílený projekt…“

Mastodontní lego

Jediným zahraničním účastníkem konference byl belgický konceptuální umělec Luc Deleu, který patří k prvním, kdo začali využívat lodní a jiné kontejnery jako skladebné prvky uměleckých monumentů. Na otázku moderátora, který se jej ptal na názor na modulární architekturu, odpověděl stručně: „Nikdy jsem ve své tvorbě nepoužíval kontejner pro bydlení.“ Nutno podotknout, že umělecká poloha přístupu ke kontejnerům Lucovi Deleu sedí. Na první pohled se může rovnice kontejner + kontejner = socha jevit banálně, triviálně, nebo nesmyslně. Pravdou však zůstává, že ne každý, kdo vezme do ruky štětec, je malíř. A ne každý, kdo prohlásí předmět denní potřeby za umění, skutečně předmět denní potřeby na umění povyšuje. V případě Luca Deleu však stojíme oběma nohama na půdě umění, ač nám některá jednotlivá díla mohou přijít slabší či prvoplánová. O tom koneckonců belgický host přesvědčil návštěvníky konference komentovaným představením své tvorby.

 

- Názor autora se neztotožňuje se stanoviskem redakce -

Článek vznikl za podpory firmy KOMA MODULAR CONSTRUCTION s.r.o.

http://www.koma-modular-construction.czFoto: eArch

 

 

Klíčová slova:

Generální partner
Hlavní partneři