Architektura /

Město a politika: Inkrementální plánování a liberalismus

V 50. letech Charles Lindblom, tehdy profesor politologie a ekonomie na Yaleské univerzitě, položil základy teorie inkrementalismu, která přinesla nový pohled na způsob formulace veřejných politik. Ve svém slavném článku “The Science of Muddling Through” argumentoval, že racionální přístup k plánování je v reálné praxi uplatňován jen dost obtížně, jelikož není v lidských silách brát v potaz všechny důležité aspekty často velmi komplexních problémů. Racionální uvažování je v reálném světě velmi omezené. Tvůrci politik proto rezignují na hledání stejně komplexních řešení a věnují se spíše postupnému vylepšování politik stávajících skrze jejich drobné úpravy. Podle Lindbloma se problémy takzvaně “protloukávají” (muddle through).

Jitka Molnárová , 12. 6. 2017

Dle Fainsteinových je inkrementalismus vlastně opakem plánování. Inkrementální “plánovač” nedefinuje ani prostředky, ani dlouhodobé cíle. Řídí se tím, co se děje teď a tady a v dané situaci se rozhoduje na základě výhodnosti omezeného množství možností. Cíle a prostředky se tedy neustále mění podle situace. Inkrementální plánovač, spíše než plánovačem v pravém slova smyslu, je stratégem, který problémy neřeší, ale vypořádává se s nimi.

Podobný přístup k rozhodování volí i liberál. Liberalismus, stejně jako demokracie, považuje za hlavní hodnotu svobodu jedince. Jedinec je pro liberála vždy nejlepším soudcem svých vlastních zájmů. Veřejný zájem existuje, nicméně je výsledkem “souhry mnohosti soukromých zájmů v mezích politického tržiště” (Fainstein, S., Fainstein, N., 1971), a je proto proměnný. Zodpovědností státu není definovat veřejný zájem, v případě městského plánování udat směr, kterým se bude rozvoj města ubírat, ale spíše vytvořit prostor pro to, aby tento směr mohl průběžně vyplývat z daných podmínek skrze střety soukromých zájmů. Liberální stát, stejně jako liberální plánovač, se tedy nesnaží regulovat, kontrolovat, či usměrňovat. Staví do role neutrálního rozhodčího, jehož hlavním úkolem je zaručit dodržování odsouhlasených pravidel a respektovat v návrhu výsledky jednání skupin, které se střetávají na politickém tržišti. K rozhodování přistupuje ryze pragmaticky. Někdy je vítězem ten, někdy onen. Politika města tedy není formulována jako celek. Město je řízeno skrze momentální rozhodnutí hájící zájmy někdy té a někdy oné skupiny, při čemž tato rozhodnutí nemusí být nutně v souladu. Narozdíl od demokratického plánovače, který usiluje o nastavení určitého směru vývoje pro město na základě majoritní shody, liberální plánovač o definování jakési vize nestojí.

Nabízí se tedy klíčová otázka: Lze navrhnout plán města bez definování dlouhodobých cílů rozvoje? Potřebujeme vůbec plán? Pokud odmítáme regulaci, kontrolu, či jakékoliv usměrňování jednotlivců ze strany státní správy, je plán legitimním nástrojem pro koordinaci zájmu na území města? Potřebujeme různé zájmy vůbec koordinovat? Opravdový liberál by totiž tvrdil, že ne, že zájmy se dokáží koordinovat samy jakousi neviditelnou rukou skrze každodenní střety v území a jedinou možností jak se jako stát těchto soukromých střetu účastnit je stát stranou, dohlížet na zákonnost procesu a přijímat jejich výsledek.

Je tedy liberální plánování tím, které by se dalo považovat za plánování apolitické? Bohužel, čtenáři, kteří doufali, že způsob, jak plánovat apolitický konečně naleznou v tomto dílu, budou opět zklamati. Liberalismus je jednoduše opět jen jedním z mnoha politických postojů hájící specifické politické hodnoty (upřednostňování jednotlivce, omezení moci státu) a politicky neutrálním postojem proto není.

Byť v teorii zní mechanismy neviditelné ruky slibně a rádoby politicky neutrálně, v praxi se ukazuje, že pokud se dobře díváme, ona ruka, která procesy řídí a o věcech rozhoduje, zas tak neviditelná není. Hlavním problémem mechanismu neviditelné ruky je vytváření monopolů, a to ať už se jedná o monopoly ekonomické, které narušují rovnováhu volného trhu, nebo monopoly politické, které dlouhodobě prosazují zájmy jedné skupiny a narušují tak vyváženost zájmu všech skupin ve společnosti; jednu z podmínek pro fungování demokracie. Problém s liberálním přístupem k plánování tedy nastává v momentě, kdy jedna skupina s velmi konkrétními zájmy má buď přímo moc o věcech rozhodovat, nebo vazby na ty, kteří pro ně tato rozhodnutí činí. V takové situaci se pragmaticky smýšlející plánovač snadno stává komplicem silnějších skupin a jeho způsob plánování, byť možná nechtěně, plánováním dlouhodobě hájícím zájmy jedné skupiny. Proto i v případě, že by plánovač dostál své funkci pouhého přihlížeče a nechal, aby zájmy v území koordinovala ona neviditelná ruka, apolitičnost svého postoje by jen stěží uhájil. I rozhodnutí nezasahovat, nevytvářet vize a nedefinovat veřejný zájem je totiž rozhodnutím velmi politickým.

_

Jitka Molnárová vystudovala architekturu a urbanismus na FA ČVUT a řízení metropolí a městské politiky na Institutu Politických Věd v Paříži. V současné době působí v Limě jako koodinátorka výzkumu udržitelných měst na Fakultě enviromentálních studií UCSUR. Je spoluzakladatelkou mezioborové kanceláře CONURB zabývající se problematikou sociálního bydlení, rozvoje slumů a udržitelným řízením správy měst.

Mohlo by vás zajímat

Generální partner
Hlavní partneři