O kameni s dodavatelem stavby Vítězslavem Hájkem
Přinášíme vám rozhovor s Vítězslavem Hájkem, dodavatelem stavby domu pro rodinnou rekreaci v Hraběticích v Jizerských horách.
Julius Macháček , 18. 3. 2010
Byli jsme hlavním dodavatelem celé stavby, která nebyla z hlediska technologie ničím výjimečná. Zajímavá nám připadala sendvičová skladba obvodového zdiva – pálené cihelné bloky, vrstva tepelné izolace a kamenná přizdívka. To byla „výzva“. Tato přizdívka je vlastně betonový monolit prokládaný kamenem o tl. max. 16 cm. Při průměrné výšce přizdívky cca 7 m (ve štítech 10 m) musíte samozřejmě počítat s možností zborcení (vyboulení). Nejdůležitější však bylo vyřešit dilataci tohoto pláště. Podle výpočtů bylo třeba počítat s roztažností cca 2–3 cm na delší straně budovy. Navrhli jsme tedy speciální pružné kotvy, které umožňují přizdívce „chodit“ ve všech směrech a současně ji fixují proti vyboulení. Velice důležité bylo provedení svislé dilatační spáry na každé stěně budovy (protože si doposud nikdo nevšimnul, je asi udělána dobře…). Detailů, které bylo nutné řešit během výstavby, bylo ale více (např. podepření kamenné přizdívky nad rohovým oknem, vynešení oken mimo nosnou konstrukci, řešení pojezdových žaluzií apod.). Původně jsme zvažovali, zda provedení kamenného pláště nesvěřit specializované kamenické firmě, ale nakonec jsme se rozhodli provést ji našimi pracovníky. Tak velký rozsah kamenného zdiva jsme sice do té doby ještě nedělali, ale vše v životě je jednou poprvé. Navíc jsme si uvědomovali, že během provádění bude třeba řešit řadu výše uvedených detailů a problémů.
Svým způsobem jsme šli do neznáma, protože práce s kamenem se liší případ od případu. Zde chtěl architekt docílit přirozeného, nevyumělkovaného dojmu, jako by byl kámen přirozeně vyskládán bez zjevných, výrazných kamenických úprav. Už i proto bylo asi rozumné nezadávat práci kameníkům. Ti jsou většinou zvyklí opracovat kámen s jistou geometrickou přesností – a o to zde nešlo. Důležitý byl již výběr kamene. Vybírali jsme v určitém poměru různé druhy obkladových haklíků místní liberecké žuly, sáhli jsme i do hromad s úlomky, evidovanými v lomu spíš jako odpad. Architektovi vyhovovaly různé, atypické tvary a velikosti kameniva. To byla první fáze. Poté jsme zkoušeli různé kombinace a hledali optimální rytmus kamenů tak, aby byl dojem naprosto přirozený, nenásilný. Inspirací nám byly různé stavby v Jizerských horách, seděli jsme s panem architektem nad desítkami fotografií, které pořídil na svých cestách nejen v této lokalitě. Provedení pláště trvalo asi dva a půl měsíce. Pro dělníky i pro mě to bylo do jisté míry určité dobrodružství čehosi dosud nepoznaného, radost z hledání řešení, provedení, výrazu. Myslím, že i pan architekt prožíval podobné pocity.
Ručně je třeba upravit téměř každý kámen. Ale asi nejpracnější bylo spárování. Z estetického hlediska bylo třeba dodržet představu architekta o profilu a hloubce spáry. S architektem jsme také hledali přesný barevný odstín spárovací malty, který jsme pak museli dodržet, a protože se jednalo o maltu cementovou, bylo třeba průběžně stále kámen čistit – po zaschnutí by to bylo skoro nemožné. Ani se to nezdá, ale kamenná přizdívka má plochu kolem tří set metrů čtverečních. Naše práce budila velkou pozornost kolemjdoucích a vyslechli jsme spoustu názorů. Mohli jsme z nich téměř udělat anketu. Zprvu opatrné, spíše kritické hlasy – ale když jsme byli ve finále, byly názory již jednoznačně kladné. V drtivé většině se fasáda těmto laickým kritikům líbí. A nejen jim. Byli jsme již poptáváni dalšími architekty, zda máme volné termíny na kamenické práce. A to je myslím dobrá vizitka.
Psáno pro časopis Architekt 1/2010
