Ozvěny GPA 2010 | Rozhovor s Janem Aulíkem

To v současnosti nevíme, doba se trochu změnila a investoři jsou zejména v segmentu administrativních staveb dnes daleko opatrnější. Pro uzavření celého konceptu daného území zde chybí dostavět ještě několik málo staveb. Například k předpokládanému dotvoření nové ulice Vyskočilovy by měl vyrůst v uliční čáře klíčový objekt Delta I a II, který je projektově připraven. Developer také dlouhodobě počítá s posledním objektem podél magistrály – to je ale zatím otázkou budoucnosti.

Zajdete občas na místo činu, jen tak, vnímat atmosféru, vnitřně konfrontovat záměr s realitou? Máte pocit, že získal tento novotvar již svůj vlastní genius loci?

Jsme na tomto místě velice často – sídlí tady v první řadě náš nejvýznamnější klient, se kterým jsme v častém kontaktu, ale chodíme sem také někdy na oběd, já chodím pravidelně na Brumlovku plavat. Zdá se mi zde pohyb lidí docela přirozený, myslím si, že to místo má určitý vlastní genius loci, ale na vaši otázku by měl odpovědět jednoznačně někdo nezávislý a s možností většího odstupu. Pavel Nasadil se ostatně k tomu vyjadřuje ve svém analytickém článku v publikaci, kterou jsme nedávno vydali k naší výstavě a dospěl zde myslím také k odpovědi, že ano.

Podobné administrativní celky všude na světě trpí určitou monofunkčností – večer či ve dnech volna zde straší jen duchové administrativy a agenti bezpečnostních agentur. Jak to vypadá zde?

Jistě, i tohle centrum administrativy je svojí povahou převážně monofunkční. Ale v porovnání s mnohem většími celky, jaké známe ze zahraničí, nemá BB Centrum tak obrovské rozměry. Není navíc zdaleka tak monofunkční, jak se možná na první pohled zdá. Brumlovku s jejím sportovně-relaxačním zázemím využívají přes den, ale zejména večer a o víkendech návštěvníci ze širokého okolí. A tak parkoviště, která jinde po odjezdu úředníků zejí prázdnotou, jsou zde plně využita. Nejsou zde také jen cateringová stravovací zařízení pro úředníky, ale je zde v provozu několik veřejně přístupných restaurací a kaváren. Zatím zde chybí nové bydlení, jeden bytový dům je příliš málo. Ale začíná se stavět řada bytových domů u ulice Baarova. A v neposlední řadě zde funguje Komunitní centrum Církve adventistů sedmého dne, které je využívané nejen pro církevní účely, ale i pro různé kurzy a další akce i ve večerních hodinách a zejména o víkendech.

Nejsem členem žádné církve, ale to je velmi obvyklé, že architekti mimo církev navrhovali církevní stavby. Často lidé uvažují také o tom, zda není efektivnější, když je architekt specializovanější na určitý typ staveb. Já si to nemyslím a zastávám názor, že různorodost práce nabízí možnost přinést do typologií, které architekt třeba zpracovává poprvé, zcela nové pohledy, jak tvůrčí, tak technické. Různorodost práce nutí hledat znovu správná řešení, což je opakem stereotypu, rutinních postupů. Z tohoto důvodu jsme měli s Tadeasem Matouškem ze zakázky velkou radost – možnost navrhnout nekomerční objekt nepřichází architektům příliš často. Definovat si s investorem zadání pro tuhle stavbu bylo nesrovnatelně složitější a náročnější než třeba definovat zadání pro administrativní dům s anonymním nájemcem. Byl to dlouhý, ale velmi zajímavý proces. Dost jsme z počátku naslouchali, řadu hodin a dní debatovali s klientem. Navštívili jsme i několik staveb této církve v zahraničí. Detailně precizované zadání v tomto případě považuji za stejně důležité jako samotný koncept, který pak na jeho základě vznikl. 

Co bylo pro vás při hledání konceptu i architektonického výrazu prioritní?

Byla to myslím dvě základní východiska, ze kterých jsme vycházeli při tvorbě konceptu. O jednom z nich jsem již mluvil – klientem zde byla církev, církev protestantská, reformní, svým způsobem civilnější, a to samo o sobě nás již orientovalo k neokázalosti, určité jednoduchosti a čistotě ve výrazu. Vedle toho bylo také předpokládal, že prostory nebudou využívány jen pro účely církevní, ale budou sloužit i širší veřejnosti – hlavní sál, který je modlitebnou, je využíván i jako víceúčelový sál – odehrál se zde například symbolický křest poslední ročenky české architektury nakladatelství Prostor. Sál je poskytován i firmám sídlícím v BBC pro pořádání jejich výjimečných akcí. V dalších prostorách probíhají různé kurzy, zájmové aktivity. Součástí objektu je také mateřská škola a byt kazatele. Otevřenost a civilnost této církve byly pro formování konceptu rozhodující. Druhou zásadní determinantou nejen pro koncept, ale také pro hledání architektonického výrazu byla vazba na okolí, na prostředí, které tvoří poměrně robustní administrativní budovy. Bylo nutné najít takovou formu, aby Společenské centrum působilo v sousedství mnohem větších objektů rovnocenně. Nakonec jsme zvolili jednoduchý kvádr s velkorysým jediným oknem do předprostoru, pronaos (vypůjčuji si zde a jen doufám, že snad správně, označení předsíně řeckých chrámů). Podobně jednoduchý, jako architektura sama, je i interiér, který jsme chtěli použitím materiálů i barev nechat jen plynout podle celkového chápání stavby.

Nakonec lehce odbočím – poznamenala práci vašeho ateliéru současná ekonomická situace? Na čem momentálně pracujete?

Pochopitelně se i nás dotkla současná krize. Nebudu se přidávat k těm klišé, je to vlastně dobře, to zvolnění a podobně. Ale je pravda, že k řadě menších zajímavých věcí bychom se dřív nedostali, anebo alespoň ne s tím patřičným soustředěním. K určité rekapitulaci patnáctileté práce ateliéru ve formě výstavy asi také ne. Některé větší projekty, jako například bytové domy na Kavčích horách, běží dál, takže fajn, ale už by to oživení zatraceně mohlo přijít…

Psáno pro časopis Architekt 3/2010