PASisté
Dnešní díl Architektury chci (po nedávné vzpomínce na arch. Rosůlka) věnovat trojici architektů, od jejichž narození uplynulo letos, resp. uplyne příští rok 100 let. Byli to Jiří Voženílek, Karel Janů a Jiří Štursa. Studovali na pražské technice a byli zapálenými levičáky. Vytvořili dokonce skupinu PAS (Pokroková /někdy také Pracovní/ Architektonická Skupina), obdivovali svého guru Karla Teigeho a ovšem i Sovětský svaz.
Zdeněk Lukeš , 11. 9. 2009
Navzdory tomu vytvořili už za první republiky pozoruhodná díla: Štursa a Janů několik činžáků v Praze (vyniká ten na třídě Milady Horákové naproti bývalému obchodnímu domu Brouk a Babka) a především jakousi „vilu snů“: rodinný dům továrníka Volmana v Čelákovicích se slunečními terasami, travertinovým obkladem a lávkou vedoucí z ložnice v patře až do bazénu na rozlehlé zahradě (dnes bohužel v dezolátním stavu). Co se týče luxusu, byl dům srovnatelný s brněnskou vilou Tugendhat, jen nebyl tak známý – sami autoři se ho báli koncem 30. let publikovat, protože správný levicový architekt nemá navrhovat vily továrníkům, ale tvořit kolektivní domy a sociální domovy pro chudé…
To činil třetí z nich – Voženílek. Ovšem v Baťově Zlíně, kde pak po válce postavil vůbec první tzv. kolektivní dům (v zápětí vznikl další v Litvínově dle projektu E. Linharta a V. Hilského) a řadu dalších staveb, městský bazén ad.
Po válce udělali tehdy ještě stále mladí architekti velkou kariéru. Janů byl ředitelem Stavebních závodů, Voženílek ředitelem Stavoprojektu a v 60. letech hlavním architektem Prahy (a oba navíc náměstky ministrů), Štursa se svou tehdejší ženou Vlastou a přítelem sochařem Otakarem Švecem zase vyhráli soutěž na Stalinův pomník a úpravy Letné v jeho okolí. Postavil taky první malý paneláček v Matějské ulici na Babě.
Janů svůj sen o zprůmyslnění stavebnictví dovedl až k panelákům a ke svému vynálezu: tzv. bytovému jádru (paralelně ho začali používat i Japonci). Všichni tři byli také profesory pražké techniky. Po roce 1969 byli ovšem víceméně odsunuti. Karlu Janů už se nepodařilo postavit město z ocelových buňek v SSSR (zadání od Chruščova zrušil Brežněv), takže stojí jen (neobyvatelný) plzeňský prototyp. Profesory Štursu a Janů jsem znal osobně. Byli to ve stáří velmi příjemní pánové. Janů vypadal jako anglický gentleman, jezdil každý rok za synem do USA. Štursa nám v letech 1988/9 pomáhal bojovat proti některým nesmyslným stavbám, jako byl projekt hloubeného tunelu přes Stromovku, bourání starého Žižkova apod., za což jsem si ho vážil, protože to bylo dost riskantní. Navrhl i vtipný způsob záchrany Těšnova – pootočit celé nádraží tak, aby stálo paralelně s magistrálou… Janů a Štursa zemřeli v polovině 90. let, Voženílek už v roce 1986. Všichni mají za sebou věci nedobré, ale také stavby, které patří k těm nejlepším u nás. Psáno pro Neviditelného psa
