Proměny interiérů v čase
Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc. je teoretičkou architektury, kurátorkou sbírky architektury Národní galerie, přednáší architekturu na vysoké škole, publikuje knihy a články a rovněž byla předsedkyní poroty patnácti ročníků celostátní soutěže Stavba roku (jednou byl předsedou prof. Vladimír Šlapeta).
EARCH.CZ , 15. 9. 2009
Mezi stavbami, které byly přihlášeny a některé z nich pak zvítězily v uplynulých ročnících soutěže Stavba roku, je značné množství veřejných budov různého charakteru. Dá se obecně shrnout, jakou cestu tyto stavby za tu dobu u nás urazily? Stručně – velikou. Odpovídá to proměnám společnosti, stejně jako proměnám stavitelství a stavebnictví, o architektuře ani nemluvě. Změnily se podstatné typologické druhy, změnily se stavební materiály a technologie... Možná už je obehrané opakování, že od autosalónů a bank jsme se dostali k daleko širšímu spektru staveb, mezi nimiž se v posledních letech výrazně prosadily stavby kulturní a stavby školské. Je zajímavé si číst, jak si společenské změny vynutily stavět typy budov, které nejsou nové, ale nějak donedávna nepotřebovaly novou střechu nad hlavou – třeba archivy, které bývaly uložené ve starých klášterech, statcích a zámcích. Podobně je tomu s knihovnami. Větší důraz, který se dnes klade na vysokoškolské vzdělání, má svůj odraz v budování nových staveb univerzit. Tady jsou obdivuhodné aktivity především v Brně, kde je široké spektrum od novostaveb, ať je to kampus Masarykovy univerzity v Bohunicích od A plus, nebo Mendelova zemědělská univerzita od Jana Chlupa, až po rekonstrukce úžasných historických objektů, jakou je fakulta informačních technologií od týmu Burian - Křivinka. A z hlediska proměn interiérů? V interiérech je to podobné. Od poněkud procovských bankovních, které dávaly najevo spíš vidinu, než skutečný obraz jakéhosi bohatství a nevkusu, k elegantním, racionálním, a přitom výtvarně velmi působivým. Jenomže – interiér je dnes často pojímán jako svého druhu spotřební zboží, u něhož se už předem počítá s obměnou. Nejen v případě obchodních prostor, kde se často mění uživatelé, z nichž většina má jasnou představu o tom, jak má jejich prostor vypadat, fungovat – stává se do jisté míry obchodní značkou. U bytových staveb se porota často setkává s tím, že stavba je hotová, zkolaudovaná – a přesto porota chodí staveništěm, neboť obyvatelé se rozhodli, že jim zakoupený prostor nevyhovuje a že si ho musí upravit. Stejně tak u kanceláří se často setkáváme se stavbami „bez interiérů“ – kanceláře jsou nájemní a budoucí uživatel si je upravuje podle sebe. Tohle mne občas mrzí. Jako by interiér přestal být součástí stavby; to je jedna z ne vždy milých inovací současné architektury. Ona ovšem odpovídá tomu, že jsme doba dynamická, která klade důraz na proměnu, skoro jako by se nechtěla k ničemu moc zavazovat. Co mne ovšem znepokojuje je to, že přibývá interiérů očividně „kašírovaných“, vytvářených jen na oko, jako kulisy. Zvláště tam, kde jde o obchodování či o volný čas. Svět iluzí, v němž je ovšem ta povrchnost jasně viditelná jen trochu citlivému oku.
Kterých čtyři až pět interiérů veřejných budov považujete ze všech ročníků za nejzdařilejší a proč? Bráno odzadu – určitě centrálu ČSOB v Radlicích od Josefa Pleskota. Tu bych asi postavila nade všechno. Stavba, která velmi sympaticky prolíná prostor veřejný a soukromě pracovní, která nabízí pracoviště jako rozmanitou krajinu, v níž si každý může najít optimální místo pro to, co právě dělá. Přitom je zcela neokázalá, jakoby zcela přirozená. V posledním uzavřeném ročníku mne okouzlil vesele relaxační a přitom až opojně pohodlný interiér hotelu v Benicích od Petra Suskeho a jeho spolupracovníků. Z dřívějších – interiér Muzea Škoda auto v Mladé Boleslavi od Michala Hlaváčka, který má v sobě klukovsky omamnou atmosféru dětství nejen automobilového průmyslu, ale také toho, co si každý uchovává někde v koutku – a pak to tak rád vytáhne v takovém prostředí ven. Moc mne mrzí, že zmizel jeden z ojedinělých bankovních interiérů z počátku 90. let, totiž interiér Agrobanky na České ulici v Brně od A plus. To byl první snad skutečně high-tech interiér u nás, navíc ukazující, že bankovní dvorana může být prostorem přívětivým, krásným a přitom civilním. Hodně se mi líbily interiéry budovy MUZO v Praze ve Strašnicích od Stanislava Fialy a Daniely Polubědovové, tam jde především o krásnou práci se světlem. Asi bych mohla pokračovat ještě dlouho... Ve veřejných stavbách jsou často uplatňovány novinky v oblasti technických zařízení budov, požadavky na ekologii, ekonomické úspory a podobně. Kam až si myslíte, že mohou tyto inovace ve stavebnictví dojít? Nevím. Myslím však, že hodně daleko. Jen bude nutno najít logický vztah mezi tím, co od budovy požadujeme na prvním místě, aby stále zůstala v pozici, že ona slouží člověku, a ne naopak. Myslím, že řadu možných nových přístupů prostě ještě ani neumíme odhadnout – a tím ani to, jak ovlivní architekturu, architektonický výraz. My jsme stále ještě hodně v zajetí tradic – a to nemyslím pejorativně. Stavba je přece jen jakýmsi pevným bodem, útočištěm, vlastním světem, proto potřebuje mít značnou dávku pochopitelnosti; člověk musí mít možnost se s ní brzy a přirozeně seznámit, přijmout ji za svou. Přitom je jasné, že mnohé inovace povedou k proměnám tvarů budov, tady připomenu „mimo soutěž“ fantaskní tvary studií budov Jana Kaplického, které právě na nové (ať už známé a jen málo používané, nebo ještě zcela neznámé) technologie, respektive jejich vize, reagovaly. Kdysi jste mnohé stavby kritizovala za chyby, které potrápí jejich uživatele. Setkáváte se ještě s takovými problémy a pokud ano, čeho se týkají? Ano, vyskytuje se to pořád. Nejvíc u staveb určených k bydlení, kdy je zřejmé, že investoři sledují jiné cíle než pohodlí budoucích obyvatel. Ale my se bavíme o interiérech veřejných. Tam to tak často nebývá, respektive tam to „bolí“ míň, neboť to není tak úplně napořád. Naše stavby stále nedosahují na nejprestižnější světová ocenění. V čem si myslíte, že je chyba? Je jich víc. Historicky – Česko opravdu není architektonickou velmocí, ke které by svět vzhlížel. Doba socialismu nám k tomu dodala další hendikep. Avšak jen v tom to není. Architektura je vždy odrazem společnosti. A taky odrazem vztahu společnosti k ní. Česká společnost teprve zvolna svůj zájem o soudobou architekturu probouzí. Přitom prokazuje, že je v ní hodně nevzdělaná. A v takových podmínkách se kvalitní architektura dělá těžko. Navíc – my pořád bedlivě sledujeme internetové stránky světových architektonických kanceláří, listujeme v knihách – a snažíme se tomu přiblížit, napodobit to, hodně se tím inspirovat. Ovšem zajímavé je, že i v této superglobalizované době jsou oceňovány spíše individuální, charakteristické stavby a projekty, než ty, co jsou jako všechny ostatní. My se vidíme jinak, než nás vnímá okolí. Můžeme si to ověřit třeba i na výsledcích soutěže o Grand Prix architektů, která má mezinárodní porotu. Tam se výsledky obvykle stávají pro českou architektonickou veřejnost značným překvapením. Ale taky se můžeme ptát jinak – co jsou nejprestižnější světová ocenění? To nejvyšší je Pritzkerova cena a osobnost, která by na ni dosáhla, u nás skutečně bohužel nemáme. Navíc – u nás ani není zvykem, aby osobnosti architektury byly příliš oceňovány. Máme sice Poctu České komory architektů a máme při Grand Prix cenu pro osobnost, ale to je v jiném, nám více odpovídajícím měřítku. To je skutečně národní a vnitroprofesní. Cena Miese van der Rohe je další, evropská – tam bychom mohli směřovat, ale možná bychom si ve výběru nominovaných měli nechat poradit někým zvenku (což říkám s omluvou všem českým nominujícím). Ale máme nejúspěšnější cihlovou stavbu Evropy z roku 2004, stavbu, která v soutěži Stavba roku neuspěla a do Grand Prix se tuším nehlásila – průchod Prašným mostem od Josefa Pleskota. Což je stavba drobná, nenápadná, ale spolehlivě oslňující kohokoli. Děkuji za rozhovor.
Psáno pro časopis Interiér 01 09
