Architekt velkorysých gest

Středa, 27. Duben 2016 - 0:00
| Napsal:

Architekt a výtvarník Kamil Roškot toho za svého života mnoho nepostavil, ale to, co po sobě zanechal, nemá v české architektuře obdoby. Jeho meziválečná tvorba se zcela vymyká tomu, co známe v podání všech ostatních projektantů. Jeho stavby mají velké měřítko, přitom jsou tvarově jednoduché, tvoří je zpravidla hranoly a válce. Roškotův svět je prostě originální a možná to je i důvod, proč není tak oslavován jako ti, kteří – byť s bravurou – jen variují nápady jiných. Ale tak už to v umění bývá…

Kamil Roškot - foto © archiv NTM
Fotoalbum: 

Roškot, který se narodil ve Vlašimi na konci dubna 1886, tedy před 130 lety, se ke své profesi připravoval velmi pečlivě a dlouho. Studoval postupně stavitelství na pražské německé technice, architekturu na technice české, malířství na Akademii u Maxe Švabinského, filosofii na Karlově univerzitě a konečně architekturu u Jana Kotěry opět na Akademii výtvarných umění. Po absolutoriu se pak účastnil snad všech soutěží, které byly vypsány na velká urbanistická i architektonická témata zejména v Praze – a že jich tehdy bylo! Jeho jméno najdeme mezi účastníky konkurzů na Dělnickou úrazovou pojišťovnu v Holešovicích-Bubnech, Moderní galerii na Kampě, pravobřežní regulaci Vltavy, zástavbu Letenské pláně, dostavbu banky Legií, Národní technické a Zemědělské muzeum na Letné, dostavbu Uměleckoprůmyslového muzea, úřední budovy, pošty atd. Jeho návrhy byly vždy velkorysé, monumentální, ale tvarově prosté.
Vliv na jeho tvorbu měla bezesporu architektura severní Afriky, kterou poznal na svých výpravách – velké hladké plochy s výraznou hrou světla stínu ho zaujaly, jak je patrné na jeho cestovních skicách. Kreslil na nezvykle velké formáty – výjimkou nebyly ani plachty A1 nebo A0, podlepené zpravidla kartóny. Výtvarně jsou to vždy svérázná díla, Roškot bravurně zvládal všechny kreslířské a malířské techniky. Ač to většinou nebylo požadováno, přidával rád i různé detaily, rozlehlá schodiště a rampy nebo vestibuly. Výsledkem jsou díla, která ohromují nejen svým kompozičním řešením, ale i výtvarným zpracováním. Bohužel se žádná z výše zmíněných staveb nedočkala realizace.

Naštěstí tu bylo jedno téma, které k zakázkám vedlo. Tím byly výstavní pavilony. Tam monumentální formy zřejmě tolik nedráždily, koneckonců šlo o stavby dočasné. V roce 1928 navrhl Kamil Roškot československý pavilon na veletrh v Miláně, ve stejném roce projektoval pavilon města Prahy na brněnském výstavišti, v roce 1933 byl autorem našeho stánku na světové výstavě v Chicagu a o šest let později i v New Yorku (stánek byl demonstrativně dokončen našimi krajany až po německé okupaci). Roškot ovšem projektoval i menší stavby. Jeho mistrovským opusem bylo divadlo v Ústí nad Orlicí – nevelká budova na svažitém terénu působí na jeho plánech i fotografiích monumentálním dojmem, což je ovšem dáno proporcemi i jistou lapidárností výrazu, který přesně sleduje funkce jednotlivých částí stavby.
Architekt také navrhl úřední budovu v severovýchodním cípu Letenské pláně, která později sloužila – a dosud slouží – ministerstvu vnitra. I ta je jednoduchým kvádrem s keramickou fasádou a zapuštěným vchodem. Nedaleko odtud, ale již v Bubenči, stojí rané Roškotovo dílo – dům stavitele Františka Strnada v Čechově ulici 29 z roku 1923, na jehož výzdobě se rovněž podíleli František Kysela, Otto Gutfreund, Josef Bílek nebo Josef Gočár, který v domě také bydlel. Ten dům, jenž byl na tehdejší dobu, jíž dominoval ozdobný styl národního dekorativismu, nesmírně moderní, znám velmi dobře – v podkrovním bytě jsem žil 25 let. Sám Roškot bydlel se svou paní, malířkou Helenou Roškotovou-Piťhovou, rovněž nedaleko – ve vile u křižovatky Špejchar, z níž je ovšem dnes totální ruina.

K dalším stavbám nadaného tvůrce patří činžáky v Evropské nebo Domažlické ulici, rodinné domy v ulici Chorvatské, Vlašské a Uranové nebo tři menší objekty v areálu ruzyňského letiště. Je tu ještě jedno téma, kde mohl uplatnit svůj talent vytvářet monumentální díla. Tím byly vodní stavby. Roškot navrhl jezy ve Vraném, Brandýse nebo Pastvinách. Z nerealizovaných staveb vynikají soutěžní návrh na maják v Santo Domingu v Dominikánské republice, mistrovsky vymalovaný na perspektivě, a tvarově zajímavý kostel v Prštném. Pak jsou tu návrhy velkoryse pojatých hrobek a památníků nebo divadelní výpravy. Na závěr jsem si nechal dílo, které ovšem známe dobře všichni, ale jež nebylo podle mého názoru dosud plně doceněno. Jde o hrobku českých králů v kryptě katedrály sv. Víta na Pražském hradě z poloviny 30. let. Aerodynamicky tvarované sarkofágy v malé klenuté místnosti, jejíž strop je pokryt zlatožlutou skleněnou mozaikou, jsou dalším z vrcholů tvorby skromného umělce, který zemřel krátce po skončení druhé světové války v Paříži. Jeho nevšední dílo, uložené v archívu NTM, představil po letech nezájmu architekt Vladimír Šlapeta v objevné expozici v roce 1978. Bylo pak s úspěchem představeno v řadě evropských zemí. Dnes připomíná Kamila Roškota komorní expozice v domě sourozenců Roškotových v jeho rodné Vlašimi.