Architekti CZ: Paneláky - 3. díl - Drápal
Jaroslav Drápal se svou ženou navrhl sídliště Brno-Slatina, kde se jim dařilo vytvářet intimní urbanistické prostory.
Jaroslav Sládeček , 18. 9. 2015
Jaký máte názor na sídliště?
Samozřejmě že s hromaděním lidí se hromadí problémy. Pan profesor Cigánek, což byl betonář na VUT, říkal, že paneláky mají trvanlivost tak 40-60 let, protože tu prefabrikaci děláme špatně. Američani prefabrikují tak, že dělí pole uprostřed průvlaků. Kdežto my to dělíme v tom křížení, což má být nejtužší místo, a pak ho dodatečně spojujeme. To spojování vypadá tak, že ve spoji jsou ocelová oka, ta se zarádlují a zalijí betonem. Ten beton má předepsanou frakci, měl by být jemnější. Jenže při realizaci se občas najde větší kámen, který z té frakce vybočuje, vzpříčí se a vznikají vzduchové kapsy. Kdežto ti američani to rozdělí uprostřed průvlaku, ten styk zůstane tuhý a vznikne Gerberův nosník, takže je tam kloub. Na Yaleské univerzitě je knihovna, kde je to krásně vidět (Gordon Bunshaft, Beinecke Rare Book Library, Yale University). Nosníky ubíhají do menšího profilu a je vidět, kde je té hmoty víc. Výplně jsou z onyxu, takže to pouští dovnitř i světlo. Na té struktuře je vidět vtip prefabrikace, zatímco u nás se to rozpadá.
Samozřejmě ta sídliště byla poznamenána tehdejším požadavkem na 1.200.000 bytů. Já jsem se ženou navrhoval sídliště Brno-Slatina a tam jsme na to šli trošku jinak. Ideálem je Brno-Lesná, tam jsou ale dvousetmetrové domy, které jsou v souladu s vrstevnicí. My jsme v té Slatině měli vrstevnice poněkud dramatičtější, což ovlivnilo náš návrh. Jednotlivé bloky měly vždy schodiště mimo hlavní objem, takže se to v tom místě dalo lámat a vytvářet intimní urbanistické prostory. V praxi to znamená, že maminka viděla z bytu na své dítě, které si hrálo na pískovišti před domem.
Prováděcí dokumentace se dodělávala ve Zlíně, protože tady na to neměli dostatečnou kapacitu, takže do detailu to úplně neodpovídá návrhu, ale to schéma dokládá to, co se oceňuje na urbanismu socialistického realismu, tedy že se funkcionalistický princip ‚prší prší‘ změnil v pocitové vytváření vnitřních urbanistických prostorů. Já si myslím, že v tom společenském slova smyslu na tom něco bylo.
Později však získala převahu technologie, takže se to sázelo na dvě strany a vymklo se to z kloubů. Ta bezbřehost vedla k tomu že to dopadlo jak to dopadlo. Takové Jižní Město v Praze, to už je zrůdnost.
Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).
