Architekti CZ: Výuka - 16. díl - Chybík & Krištof
Mladí brněnští architekti Ondřej Chybík a Michal Krištof působí zároveň jako asistenti na FA VUT v Brně, kde se snaží své studenty vést především ke vzájemné spolupráci, nikoli individualismu, který se u architektů obvykle předpokládá.
Jaroslav Sládeček / Ondřej Chybík / Michal Krištof , 14. 12. 2015
Jak by se měla architektura vyučovat?
O: Myslím si, že učitel by měl studentům ukazovat paletu možností. Není to o budování dogmatického názoru na věc, určování co je dobře a co špatně. Studenti se musí naučit otevřeně myslet, přijímat podněty, po svém je zpracovat a vytvořit něco nového.
Druhá věc je, že učitel musí studenty motivovat k tomu, aby pracovali, byli efektivní a dokázali se soustředit na to, co dělají.
M: Nezbytná je i schopnost prezentace a vystupování. Za velmi důležitou považuji nutnost učit studenty týmové práci. To je v praxi důležité a řada z nich na to vůbec není připravená. Když člověk dostuduje, sám nemá šanci uspět.
O: Mně se zdá vůbec absurdní, že studenti architektury pracují po celou dobu studia jako sólokapři. Pokud vím, tak všechny architektonické školy u nás chtějí po studentech už od prvního ročníku, aby byli autoři, sami si vše navrhovali, obhajovali, byli egocentričtí, nejdůležitější a jediní správní.
Starší architekti rádi vzpomínají na své učitele. Mladší generace už méně. Je to těmi učiteli anebo člověk časem získává větší úctu k minulosti?
M: Může to být tím, že dnešní student má k dispozici mnoho různých zdrojů informací a svět je pro něj mnohem menší a otevřenější, než tomu bylo v minulosti. Tím se oslabuje role jednoho učitele jako zásadního zdroje informací. Zároveň se mi zdá, že v minulosti všichni nejlepší architekti vyučovali na školách, nyní se mnoho z těch výborných věnuje pouze praxi. A možná to může být i současným světonázorem - společnost funguje na principu jednotlivce.
Za první republiky v době modernismu byl také kladen důraz na jednotlivce.
M: Ale architekti mezi sebou více spolupracovali. Na tom byly založeny vlastně všechny architektonické slohy, kdy se zkušenosti předávaly a vyvíjely jako kumulovaná vědomost. Kdyby v dnešní době copyrightu někdo postavil katedrálu v Paříži a potom někdo jiný tu stejnou v Brně, hned by jej ten Pařížan žaloval za krádež. Dnes je architektura spíše výpovědí jednotlivců respektive firem.
O: Ohledně těch profesorů si myslím, že to je otázka úcty, kterou k nim chovají a kterou se naučili. Zároveň by mě zajímalo, do jaké míry je to věc výchovy a nakolik je to upřímnost. My si svých učitelů také vážíme, ale jak říkal Michal, svět je nám dnes blíž, takže to srovnání máme jiné.
M: My také můžeme jmenovat naše učitele, jako například Karla Doležela.
O: Ale to už není tak přirozené, jako kdybychom je jmenovali sami od sebe.
Jde o to, kdo byl zásadní.
O: Kromě školy jsme se učili i z našeho okolí, takže si nemyslím, že jde jen o zásadní osobnosti. Spíše o prostředí, ve kterém jsme studovali.
M: U mě to byl určitě Karel v prvním ročníku. Vyučoval předmět Soudobá architektura a konzultoval se mnou moji první soutěž. Tehdy se mi snažil vysvětlit, že každý dům musí mít koncept, silnou ideu, a že architektura nespočívá jen v tom, vytvořit dispozici, přidat fasádu a hotovo.
Text byl převzat z knihy Architekti CZ / 20 rozhovorů, jejíž vznik byl podpořen grantem Studentské grantové soutěže ČVUT v Praze (č. SGS14/085/OHK1/1T/15 - Principy tvůrčí práce současných českých architektů).
