Josef Pleskot | vztah k budovám, vztah k architektuře

Pondělí, 9. Srpen 2010 - 2:00
| Napsal:

Problémy, jimiž se zabývá, záměrně neřeší lehkostí jednoho virtuózního nápřahu, netrpí potřebou vtiskávat svým dětem punc geniální originality. I toto jsou nesporně vlastnosti, jimiž by měla být velká osobnost, jíž osoba, které se tato práce věnuje, nepochybně je, obdařena.

Fotoalbum: 

Josef Pleskot
seminární práce
SAT | Současná architektonická tvorba
FA ČVUT v Praze

Vojtěch Hromek | šk.rok 2008/2009

odborný garant předmětu | Ing. arch. Petr Vorlík PhD.

Narozen 3. prosince 1952 v Písku. V letech 1973 – 1979 studuje na fakultě architektury ČVUT v Praze, kde zůstává ještě 3 následující roky po ukončením studia a věnuje se pedagogické činnosti na katedře teorie a vývoji architektury. V roce 1982 odchází z fakulty a až do roku 1990 je zaměstnán v Krajském projektovém ústavu v Praze. Roku 1991 zakládá AP – ATELIER se sídlem v opravené bývalé továrničce v Praze – Holešovicích. Většina z jeho realizací je datována do doby po Sametové revoluci.

Hlavním pramenem této práce je kniha rozhovorů s Josefem Pleskotem. Rozhovory se zdaleka nevěnují pouze architektuře, což je velmi důležité, neboť architektova osobnost je tímto širším záběrem přiblížena daleko lépe, než jak by to umožňovala publikace popisující pouze architektovy projekty.

Josef Pleskot svůj pracovní postup charakterizuje jako rozplétání vztahů. S touto prací je to analogické, kniha Domy z meziprostoru a další prameny mi poskytly materiál velkého objemu, tato práce se pokouší roztřídit a zorganizovat toto velké množství informací.

Vztah k budovám

Ačkoliv se zdá a mnohdy tomu tak skutečně je, že místo na výsluní je určeno spíše pro sebevědomé originální tvůrce, štiky architektonických rybníků, dokázal se Josef Pleskot prosadit a vstoupit do širokého povědomí veřejnosti svým skromným citlivým přístupem. Považuji to za velmi povzbudivý úkaz zvláště v dnešní době, kdy k dosažení úspěchů nejlépe poslouží ostré lokty. Pleskotovi snad ani o úspěchy příliš nešlo, jeho kvality jsou zkrátka takové, že mu nebylo souzeno zařadit se do stáda průměrných architektů. Myslím, že nejlépe bude začít výrazem, jenž je uveden v předmluvě jako jednotící prvek knihy rozhovorů, ačkoliv se v následujících textech publikace snad ani neobjevuje, – stárnutí budov. Na první poslech zní toto slovní spojení, míní-li se tím prospěšný proces, což z kontextu jednoznačně vyplývá, trochu podivně. Stárnutí bývá zřídkakdy žádané, ať už se jedná o auta, přístroje, počítačové programy, nebo o lidi. Mnoho lidí se usilovně věnuje výzkumu jak stárnutí zpomalit. V mnohých odvětvích to však v dnešní, spotřební horečkou prodchnuté, atmosféře neplatí. Prodejci výpočetní techniky by brzo byli o chlebu a vodě, jelikož ale jejich zboží zestárne v okamžiku uvedení na pulty, daří se jim celkem obstojně…

Stárnutí budov však není termínem z ekonomické ani stavařské učebnice, neznamená ani potřebu nakupování stále nových produktů, ani popraskané zdi a vlhký sklep. Dle mého názoru je nutné chápat slovní spojení ve dvou rovinách. V předmluvě je jasně napsáno, že stárnutím se míní schopnost budovy obstát v čase. V tomto případě bychom slovo stárnutí mohli nahradit slovem dospívání. Druhou rovinu charakterizuje sama Pleskotova tvorba. Na stránkách architektonických časopisů je možné vidět mnoho výtečných realizací, kdy se architektovi podařilo brilantně zvládnout prostor, jak po funkční, tak po kompoziční stránce. Při pohledu na některé projekty se ovšem nemůžeme ubránit tomu, aby se nás nezmocnil pocit určité sterility prostředí. Je to jeden z důvodů, proč mnozí lidé tíhnou spíše ke starším budovám, z nichž i přes jejich častou dispozičně technickou zastaralost čiší cosi, co nedokážou mnohé ze současných kvalitních staveb poskytnout. To se ovšem vůbec netýká projektů Josefa Pleskota, které nás často na první pohled neoslní a u kterých až při dalším zevrubném průzkumu zjistíme, jak tyto domy na svá místa zkrátka patří. Tohoto výsledku nemůže být dosaženo, aniž by se tvůrce vzdal své touhy po architektonické exhibici, s čímž Josef Pleskot naštěstí nemá žádné problémy. Na tomto místě se hodí zopakovat Pleskotovu charakteristiku vlastní tvořící metody – rozplétání vztahů.

Další složka, s jejíž pomocí se Pleskotovi daří vtisknout svým výtvorům žádanou patinu, je již naprosto konkrétní. Je to volba materiálů. Pleskot s oblibou volí chytře materiály, které procházejí v čase viditelnou proměnou, jedná se například o vyšisované dřevěné obklady. Také nechává své budovy zarůstat různou zelení a často se elegantně obejde bez současných finančně nákladných metod. Důkazem může být střecha přednáškového pavilonu v pražské ZOO (střecha je tvořena železobetonovou deskou, na níž samovolně ulpívají organické nečistoty, jež časem vytvoří pěstebné souvrství pro různé mechorosty a jiné nízké rostliny).

Stárnutí budov úzce souvisí se vztahem, který Pleskot ke svým realizacím má. Z úst některých pedagogů na FA ČVUT jsem slyšel, že správný, ucelený dům se pozná podle toho, že na něm nelze nic měnit, že z něho nelze nic odebrat a že k němu nelze nic přidat. Dovede-li se toto tvrzení do extrému, představíme si stavění neměnných pomníků. Josef Pleskot ovšem počítá se stárnutím budov a tím pádem připouští i jejich změnu v čase, bude-li to funkce vyžadovat. V jednom z rozhovorů vysloveně uvádí, že se nebrání následným úpravám svých staveb a že dokonce uvažuje o zakotvení klauzule, která by dovolovala jeho budovy zbourat za předpokladu, že hnacím motorem tohoto činu nebude developerský záměr, do své závěti. Bourání je pro Pleskota vůbec kreativní činností. Svět se vyvíjí, naše potřeby se mění a na to je třeba reagovat.

Vztah k profesi architekta

„Zrovna nedávno jsem byl konfrontován s otázkou, zda mě baví být architektem. Musím říct, že mě nebaví být svrchovaným estetizátorem fasád a vybraných interiérů. Na mě architektura doléhá jako velmi komplikované společenské dilema.“ (Josef Pleskot, Domy z meziprostoru)

Po přečtení tohoto citátu není příliš překvapivé, že Josef Pleskot nemá označení architekt příliš v oblibě. Jedním důvodem je existence představy široké veřejnosti, popisující architekta jako sebevědomím obdařenou hrdinskou bytost – bořiče mýtů. Mnozí architekti za pomoci médií tuto představu vydatně přiživují. Josef Pleskot v jednom rozhovoru uvádí, že i jemu byla zpočátku tato představa blízká. Postupem času dospěl ale k otázce, odkud čerpají tyto „architekti - hrdinové“ přesvědčení, že oni jsou těmi pravými vyvoleními.

Další důvod, proč Pleskot nemá rád, když je nazýván architektem, je existence norem. Normy pro Pleskota znamenají prapodivnou, vývoj brzdící instituci a architekt je tím, kdo je naplňuje. Namísto norem, jejichž splňování může být v daném kontextu nesmyslné, by se mělo podle Pleskota hledat řešení konkrétních problému. Uvádí příklad – Londýnský dopravní systém, při umísťování dopravních tepen v centru se nebral ohled na technické předpisy, jako jsou předepsané poloměry otáčení, jež by nevyhnutelně vedly k brutálním zásahům do zástavby typu naše magistrála. Všechny křižovatky, dopravní uzly atd. byly řešeny individuálně.

Zabýváme-li se architekturou v lehce filosofické rovině, bez čehož se u Pleskota neobejdeme, musíme dříve nebo později narazit na téma profesní etiky. Toto téma je stále aktuální, prochází ovšem vývojem, který je ovlivňován politickou a ekonomickou situací. Dnes v době, mnohdy bezohledných, developerských záměrů, je pro architekta lákavá vysoká odměna, která je nabízena za zakázky, jež často bývají v rozporu s architektovým přesvědčením. Dříve se jednalo o poplatnost architektury politickému režimu, s níž se musel architekt vyrovnávat. Existuje ovšem další pojetí profesní etiky, pojetí, jež má konstantní platnost. Jedná se o dodržování vlastních zásad. V tomto duchu eticky čistě jednající architekt nikdy neuhne klientovi ani o píď. Josef Pleskot zde uvádí pojem kompromis. Slovo kompromis má na první pohled negativní přídech, vypadá to, jako by architekt příliš snadno ustupoval ze svých zásad. Pro Pleskota ovšem má kompromis význam ve smyslu nacházení správné míry. Ke kompromisu se dochází v diskusi s klientem, který má bezesporu nárok na ovlivňování výsledného projektu. Nezviklatelnost, která se zpočátku jeví jako morálně čistý přístup, je ve skutečnosti neohleduplnost vůči klientovi.

Z předchozích odstavců je jasně patrná lehká skepse, s kterou Pleskot na profesi architekta a její okolí pohlíží. Přesto Pleskot v současnosti nalézá pozitivní tendenci. Architektů přibývá a přibývá lidí, jež potřebují architekty, protože si chtějí postavit například naprosto normální rodinný dům. Profese architekta přestává být pouze pro elitní skupinu vyvolených.

Funkce a cíle architektury v pojetí Josefa Pleskota

Podstatou kvalitní architektury je podle Pleskota nastavení kvalitních sociálních vztahů, nikoliv originalita řešení, nebo fyzické proporce objektu. Důvodem, proč Pleskot nepropadá potřebě být ve svých projektech originální, je mimo jiné Pleskotův vztah k tradici a jeho obliba v zažitých vyzkoušených věcech. V jednom z rozhovorů říká: „Já například moc nevyhledávám cestování. Mě naopak fascinuje neustálé navracení se ke známým místům. Obohacuje mě to. Na rozdíl od objevování stále nových a nových míst.“ (Josef Pleskot, Domy z meziprostoru)

Jakkoliv se zdá tento přístup konzervativní, vyjadřuje sympatickou a zároveň ekonomickou skromnost. V dnešním světě, kdy je možné ocitnout se během několika hodin prakticky na libovolném místě zeměkoule a kdy na nás média chrlí obrovská kvanta informací, je naprosto nemožné vstřebat množství podnětů, které na nás útočí. Programově se omezit, může být dobrým řešením jak lépe zpracovat tu skupinu podnětů, kterou považujeme za důležitou.

O architektuře, sociálních vztazích a proporcích Pleskot říká: „…sociální nebo lidské vztahy jsou dimenzí, která určuje kvalitu architektury. Když se dnes dívám na barák, tak mě nezajímá, jestli je z určitého pohledu proporční. Zajímá mě, jestli je proporční z hlediska všech sociálních nebo lidských vztahů. Kvůli dobrému nastavení vztahu mezi člověkem a domem je nutné dům tvořit třeba i tak, že bude z klasického pohledu disproporční. Z tohoto důvodu považuji moderní architekturu za mnohem plnohodnotnější, mnohem propracovanější, než třeba byla architektura klasická, řekněme kanonická.“ (Josef Pleskot, Domy z meziprostoru)

Se sociálními vztahy souvisí samozřejmě i výchovná funkce architektury. Někteří architekti se netají aspiracemi měnit prostřednictvím svých realizací životní návyky obyvatelů. Josef Pleskot nepopírá výchovnou funkci architektury, ale zdaleka není tak radikální. Říká, že v jeho domech by se neměli lidé míjet, ale nenásilně potkávat.

Cesta k profesi a zdroje inspirace

Josef Pleskot, již v mládí prokazoval talent pro technické obory. Společně se svými kamarády si sám zkonstruoval terénní motorku (jediný komponent, který si sám nevyrobil, byl motor). Své schopnosti v tomto oboru dál ovšem nerozvíjel a začal se věnovat malování. Malířské dráhy ale zanechal (ještě než započala) kvůli rodičům, jejichž názory Josef Pleskot jistě velmi respektoval. Umění se Pleskot nechtěl zcela vzdát, rozhodl se studovat kunsthistorii. Jako součást přípravy na přijímací zkoušky chodil Pleskot na konzultace k jistému profesoru kunsthistorie, který mu tento obor rozmluvil. Zdůvodnil to tím, že komunistický režim nesvědčí objektivnímu poznávání jakýchkoli dějin (kunsthistorie není výjimkou). Tentýž člověk, na jehož popud se Pleskot vzdal kunsthistorické dráhy, nasměroval kroky později známého architekta správným směrem. Doporučil Pleskotovi (vzhledem k jeho zálibě v kreslení) aby se přihlásil do Prahy na FA ČVUT.

V mnohých rozhovorech se Pleskot věnuje své rodině, svým rodičům. Hovoří o nich s nepředstíranou úctou a je více než jasné, že jimi byl velmi ovlivněn. Jejich vliv je dle mého soudu velmi zásadní i pro Pleskotovu architektonickou tvorbu. Ne, že by Pleskotovi jeho matka radila, jak má navrhovat budovy, někdo mu ale musel vštípit poctivý přístup, s nímž se staví ke svým projektům.

Při navrhování architektury se Pleskot snaží co nejvíce čerpat z místa, kam budova bude patřit. Jedná se o tvarové, materiálové, dispoziční a sociální souvislosti. Některé souvislosti Pleskot vyčte z historických map, zase jsme u jeho „rozplétání vztahů“.

Dalším inspiračním zdrojem jsou pro Pleskota vzpomínky z mládí. V knize Domy z meziprostoru líčí, jak jeho dědeček sedával na židli v průchodu mezi místnostmi, čímž sice překážel ostatním členům rodiny, ale zároveň propojoval místnosti tím,že měl o všem přehled. Analogického principu Pleskot užil v řešení interiéru jednoho rodinného domu, kdy nechal nábytek zasahovat do průchodů mezi místnostmi.

Do projektů vkládá kus své identity. Tato teze zní dost abstraktně, je obtížné si pod ní něco představit. Větu lze přeložit tak, že přes svůj sklon ke kompromisům (kompromis ve výše popsaném pozitivním smyslu) Pleskot nenavrhuje nic, s čím by se nemohl ztotožnit, a nic, k čemu by nebyl povolaný. Jako ilustraci poslední části předchozího souvětí lze uvést, že Pleskot říkal, že by nikdy nevzal zakázku v Číně z důvodu nedostatečné znalosti čínského kulturního klimatu.

Josef Pleskot je členem Katolické konfese.

Použité prameny:

Rostislav Koryčánek: Domy z meziprostoru
www.archiweb.cz
www.arch.cz/pleskot

přílohy

seminární práce Josef Pleskot