Muž neklidného srdce v Americe

Středa, 6. Duben 2016 - 0:00
| Napsal:

Cesta českého architekta Vladimíra Karfíka z Prahy do světa a zase zpět – díl druhý.

Frank Lloyd Wright, Taliesin West (konečná podoba z roku 1937) - foto © archiv autora
Fotoalbum: 

Před Velikonocemi (viz zde) jsme si připomněli životní osudy architekta Vladimíra Karfíka (1901-1996) – dobu jeho studií na pražské technice a pak pařížský pobyt a práci v ateliéru slavného Le Corbusiera. Nyní se podíváme na další důležitou etapu jeho života – pobyt v USA – a za týden pak cyklus uzavřeme architektovým návratem a pracemi pro Baťovu firmu v Československu.

Karfík odjel do USA v roce 1927 v rámci akce Masarykovy akademie práce, která umožňovala odborníkům tříleté zaměstnání v této zemi takřka neomezených možností. Nastoupil nejdříve v chicagské firmě Smith Gardner Erickson, která se zabývala projekty nemocnic. Poté přešel k další renomované společnosti Holabird and Root, jež se specializovala na mrakodrapy. Jednou navštívil obchod paní Pauliniové – Slovenky, která v Chicagu prodávala československé folklórní předměty. Tehdy se tam zrovna zastavil slavný architekt Frank Lloyd Wright (1867-1959) se svou ženou Olgivannou, která byla původem Černohorka, a Karfík pak dostal nabídku, aby pracoval v jeho ateliéru. To byl samozřejmě sen každého architekta: Wright proslul celosvětově svými stavbami, které těží z odkazu indiánského umění, ale jsou nadčasovými pracemi, jež dnes patří ke zlatému fondu světové moderní architektury: stačí připomenout jeho slavné rezidence, hotel Imperial v Tokiu, Dům nad vodopádem, administrativu Johnson Wax Company, Guggenheimovo muzeum nebo projekt Mílového mrakodrapu. Jeho práce se pravidelně objevovaly i v našich časopisech už od konce devatenáctého století. K jeho velkým obdivovatelům patřil i zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra, který viděl některá Wrightova díla v Americe v roce 1904 a pak postavil budovu královéhradeckého muzea, jež vliv tvorby amerického architekta prozrazuje. Karfík pak pracoval ve Wrightově studiu v Taliesin East, asi dvě stě kilometrů na severozápad od Chicaga. Jeho kolegové pocházeli z mnoha zemí, majitel studia si je vybíral záměrně, protože byl přesvědčen, že mají mnohem lepší průpravu než mladí Američané.

Na zimu se osazenstvo studia přesouvalo do Arizony, kde Wright přímo v poušti, kde teplota neklesala nikdy pod dvacet stupňů, postavil Taliesin West. Tohoto procesu se ostatně Karfík osobně zúčastnil. Wrightovi spolupracovníci nakoupili stavební materiál, naložili ho na řadu automobilů značky Ford T a pak vyjeli směrem na jihozápad. Starý pán na to vzpomíná: „Wright našel překrásné místo: Byl tam prudký svah a nad ním se vznášela hora. Ateliery měly dřevěnou konstrukci a střechu ze speciální bílé látky. Nikoli takové, z níž se dělají stany, byl to silný krásně bílý textil, který báječně rozptyloval světlo a ve skutečnosti také trochu tlumil hlas. Wright ten svůj atelier pak předělal na jakousi školu. Nakonec svým zaměstnancům neplatil, ti naopak platili jemu za to, že tam mohli být a že se něco naučili, protože to bylo velké doporučení.“

Toto provizorní studio Taliesin West (v roce 1937 se pak přesunulo na definitivní místo, kde je dodnes, sídlí v něm Wrightova nadace – viz obrázek) bylo skutečně nádherným místem. Nadšený byl i Karfík. Chodil se s kolegy koupat do blízkého kanálu, obklopeného pomerančovníky, učil také Wrightovu ženu Olgivannu (to si tak zkrátil Wright jméno Olga Ivanovna) hrát na klavír značky Steinway. Byl čas i na cestování, viděl např. stavbu slavného Lovellova sanatoria v Los Angeles v Kalifornii, kde se setkal i s jejím tvůrcem, architektem Richardem Neutrou, který byl rakouského původu. Ten Karfíkovi prý prozradil, že není vídeňským rodákem, jak se uvádí, ale že se narodil na Moravě. Práce ve Wrightově studiu byla zajímavá, kreslilo se tužkami na pauzáky, popisovalo se Wrightovým charakteristickým písmem, šéf pak připojil svou obligátní japonskou značku – červený čtverec a svůj podpis. Karfík vzpomíná třeba na návrh Gordonova planetária v Sugar Loaf z roku 1929, což byl unikátní projekt. Stavba měla stát na vrcholu kopce, vedla k ní spirála komunikace pro auta. Uvnitř měla být luxusní restaurace, v níž by hrály přední jazzové orchestry. Pak by zhasla světla a na vypuklý strop by se promítla hvězdná obloha. Karfík dostal za úkol nakreslit ptačí perspektivu této stavby, ale to bylo vzhledem k jejímu oblému tvaru obtočenému spirálou dost složité, nakonec se to ale podařilo. Bohužel v té době přišla velká hospodářská krize a bylo na nějaký čas po zakázkách.

Architekt Karfík se nakonec rozhodl pro návrat do Chicaga. Práce ve Wrightově studiu byla tím nejlepším doporučením, každá firma ho chtěla zaměstnat, ale co to bylo platné, když nebyly zakázky. Pracoval pak chvíli jako grafik. Muž, který ho zaměstnal, měl totiž s československými výtvarníky a designéry skvělé zkušenosti, znal třeba práce Ladislava Sutnara, který v USA pracoval. Karfík pak pro majitele studia navrhl víkendový dům z betonových skruží, z nichž se stavěla zemědělská sila. Publikoval to pak s úspěchem časopis Progressive Architecture.

V Chicagu měla tehdy pobočku SIA – Spolek architektů a inženýrů Československé republiky. Tam se jednou Karfík setkal s Janem Baťou. Ten tam tehdy přijel otevřít čtrnáct velkých firemních prodejen, které měly klasický Baťův design s bílými skleněnými deskami se známým logem firmy. Baťa Karfíkovi od začátku imponoval, dokázal lidi snadno strhnout a zejména v době krize mu nedalo tolik práce, aby české inženýry působící v Americe přetáhl zpět. Získal samozřejmě špičkové odborníky, které také dokázal skvěle zaplatit. Nakonec mezi nimi byl i Vladimír Karfík, který se v roce 1930 vypravil zpět do Československa, aby se v následujících letech stal prominentním architektem zlínské firmy. To je ale už téma pro třetí pokračování zase příští týden.