Odkaz regionálního modernisty Alvara Aalta

Čtvrtek, 11. Květen 2017 - 0:00
| Napsal:

„I když byl Alvar Aalto při stavbě knihovny Mount Angel v Origonu donucen použít standardizované americké dveře z eloxovaného hliníku, přidal k nim alespoň svá klasická prvotřídní madla. Toto jednoduché gesto zcela proměnilo celý dojem a výsledek mě zcela ohromil,“ říká jeden z nejslavnějších současných teoretiků architektury Kenneth Frampton pro vysvětlení přístupu Alvara Aalta. Právě důraz na detail představuje u finského architekta zcela ústřední bod zájmu v průběhu celé jeho profesní kariéry, ve které můžeme vysledovat mnoho tvůrčích období a vlivů.

Aalto House, Helsinki (1936). Photo:  © Alvar Aalto Museum / Maija Holma
Fotoalbum: 

O svém povolání měl mladý Aalto jasno mnohem dříve než většina jeho kolegů. V dětství se přitom intenzivně věnoval malbě (především přírody, ke které ho po celý život pojil velmi úzký vztah), a tak zvažoval, jestli se nakonec nevydá dráhou malíře. Definitivní rozhodnutí ale nakonec padlo roku 1907, kdy si Alvar Aalto vybral profesi architekta. Bylo mu devět let.

První léta Aalvarovy tvůrčí kariéry se nesla především v duchu severské obdoby klasicismu. Nordic Classicism, jak se hnutí oficiálně nazývá, zažívalo dobu největšího rozmachu především během prvních třech dekád dvacátého století. Po studiích navíc Aalto odjel roku 1924 na líbánky do Itálie, kde jazyku klasické architektury propadl naplno. Přestože tou dobou už vedl vlastní ateliér, věnoval se především psaní esejů pro časopisy a noviny. Jeho ovlivnění klasicismem se ale dočkalo zhmotnění v podobě několika rodinných domů, které realizovat během dvacátých let.

Pod křídla LC a zase ven

Dynamická dvacátá léta plná chuti po odstřižení se od všeho starého (a přežitého), kterým zároveň vládlo přesvědčení, že pomocí techniky lze vybudovat konečný a správný řád světa včetně architektury, vtáhla i mladého finského architekta. V tomto období se začal scházet s předním guru modernistického hnutí Le Corbusierem v jeho pařížské kanceláři, jehož vliv se na Aaltových návrzích ihned projevil. Tento přechod od klasického k modernistickému jazyku architektur nejjasněji symbolizuje knihovna Viipuri, jejíž modernistické formě realizované 1927-1935 předcházel původní soutěžní návrh v klasicistním stylu.

Alvar Aalto se nicméně nikdy nestal funkcionalistickým architektem v pravém významu. Při navrhování se totiž vždy vztahoval k přírodě jako symbolu svobody, která má podle něj zásadní postavení v životě každého člověka. U Aalta se navíc začal projevovat určitý ambivalentní vztah k technologiím – na jedné straně je vzýval jako prostředek k dosažení obecného blaha, na druhé si ale začal všímat určitého zotročení lidí právě skrze technologie. Z řad radikálních modernistů vystupoval také svým přístupem k navrhování – nepostupoval jako jeho kolegové, kteří všem ostatním diktovali svoji představu nového bydlení, o návrzích naopak se svými klienty dlouho debatoval. „Nebyl to žádný diktátor, neříkal vám, jak máte žít. Nejdříve udělal návrhy a poté vždy poslouchal, co si o nich myslíte. Ve výsledku to tedy byla spíše společná tvorba,“ říká na adresu architekta jeden z jeho klientů.

Aalto nebyl radikální ani v otázce zasahování do starých struktur. Přestože rozhodně neprosazoval památkovou ochranu všech starých budov, snažil se o vzájemný dialog nové a historické architektury. Podle architekta by totiž každá doba měla vyjadřovat sebe samu svým vlastním jazykem, aby nedocházelo ke slohovým směsicím.

Postupné vymanění se z vlivu funkcionalismu pak Aalto demonstroval na svém vlastním domě v Helsinkách, který společně se svou manželkou Aino dokončil roku 1936. Opustil zde klasickou hladkou bílou omítku typickou pro všechny modernisty dvacátých a třicátých let a začal kombinovat různé přírodní materiály. Podle už zmíněného Framptona si nově osvojil zcela jiný jazyk architektury na způsob koláže materiálů, kterým dominují cihly, dřevo a kámen. Podobný přístup uplatnil Aalto také u vily Mairea z roku 1939. Tou dobou Aalto navíc získává mezinárodní renomé díky slavné výstavě v newyorském Muzeu moderního umění MOMA a následující rok označí prominentní americký architekt Frank Loyd Wright Aaltův finský pavilon pro Světovou výstavu 1939 v New Yorku za „dílo génia“. Aby poct nebylo málo, vlivný švýcarský historik architektury Sigfried Giedion dokonce ve své knize o moderní architektuře Space, Time and Architecture vydané roku 1949 věnuje Aaltovy mnohem více pozornosti než samotnému Le Corbusierovi.

Poslední dva fragmenty

Po druhé světové válce Aalto nakrátko přičichne k finskému národoveckému hnutí, dokáže si však udržet svoji bytostnou modernost. Největší úsilí v poválečné době pak věnoval svému monumentálnímu návrhu na zastavění obrovské volné plochy v centru Helsinek. Při zálivu v samotném srdci města plánoval vytvořit nové centrum sestávající z linie reprezentativních budov především kulturního využití, jejichž fasády měly být kompletně obložené bílým mramorem. První návrh prezentoval už v roce 1961, ten se ale v následujících letech dočkal řady úprav. Z ambiciózního plánu se ovšem nakonec realizovaly jen dva jeho fragmenty: monumentální kongresové a koncertní centrum a administrativní budova energetické společnosti. Obě budovy se navíc otevřely až po náhlé smrti architekta, kdy vedení kanceláře převzala jeho manželka.

U díla Alvara Aalta mohou architekti nacházet inspiraci dodnes. Podle Kennetha Framptona se navíc jeho pravý vliv na současnou architekturu teprve projeví – síla Aaltova přístupu totiž spočívá v individuálním přístupu bez jakékoli univerzality. Přestože je Alvar Aalto řazen mezi modernisty, udržel si svoji inspiraci finským prostředím, která je v jeho díle všudypřítomná.

Barevný svět architektury.

Diskuse: