Odlévat stopy našich předchůdců. Rozhovor Filipa Landy s Petrem Mikšíčkem o českém pohraničí

Středa, 13. Březen 2019 - 0:12
| Napsal: | Zdroj: ERA21

V roce 2000 se Petr Mikšíček vydal pěšky na tříměsíční pouť pásem pohraničních hor kolem České republiky, během níž ušel asi tisíc kilometrů. Tím odstartovala i jeho životní pouť, na které se snaží o záchranu mizející paměti Krušnohoří. Pořádá landartová setkání v zaniklé obci Königsmühle, dokumentuje a pomocí nových technologií oživuje památky, natáčí filmy, které vycházejí z legend a příběhů zdejšího regionu. V rozhovoru s ním jsme stačili probrat témata znovuobjeveného pohraničí, krušnohorské kultury, současných česko-německých vztahů, rostoucího turistického ruchu i proměn sudetské krajiny.

Petr Mikšíček. Zdroj: ERA21
Fotoalbum: 

Co pro vás znamená pojem Sudety?

Co se schovává pod slovem Sudety, je obecně známo. Není to výmysl Konrada Henleina ani jeho předchůdců – ti pouze využili pojem, který se objevuje pravděpodobně už v keltském jazyce a znamená cosi jako „les kanců“. Na starých římských mapách můžeme najít Sudetimontes jako označení pro blíže nespecifikované pohoří ve střední Evropě. Teprve počátkem 20. století dostává slovo Sudetenland reálnou politickogeografickou náplň. Jeho současné negativní konotace souvisejí s územím, které se stalo součástí nově vzniklého Československa a v roce 1938 z něj naopak bylo vyrváno. Nyní probíhá rehabilitace tohoto pojmu: dokonce znám mnoho lidí, kteří jsou hrdí na to, že jsou „sudetští Češi“. Pokud dnes někdo o sobě prohlásí, že je sudetský Němec nebo sudetský Čech, vnímá svou identitu skrze místo, kde žije. Není důležité, jaké je národnosti nebo jakou řečí mluví. Podstatná je identita, kterou definují hory kolem našich hranic a odtažitost od center. Pro mě jsou Sudety krajinou s tajemstvím. Krajinou nabízející stopy původního života a informace, které si můžeme jen domýšlet a dotvářet vlastní fantazií.

Čím se liší české pohraničí od vnitrozemí?

Vnitřní Čechy a Morava žijí spíš z domácí turistiky. Vždycky mě fascinovalo, jak jsou například východní Čechy útulné, zachovalé a jaksi kompletní. Žádné proluky, demolice. Přišlo mi, že zde vládne venkovský poklid až nuda. Lze tu otevřít ročenku místního muzea a citovat klasika, národopisce. Vztahy ke kultuře a tradici jsou zde sepsané a je na co navazovat.

Oproti tomu Sudety jsou z pohledu krajiny a architektury prostorem dynamické změny. Aktivizace dotčených skupin a neziskového sektoru, vytváření regionálního patriotismu. Veliký kvas, v němž vše živelně vzniká. Z pohledu společnosti se tu teprve nyní vytvářejí dlouhodobé vztahy a nastavují základy socioekologického soužití.

O pohraničí se přitom dlouho říkalo, že tu nic nejde. Lidé sem po válce přišli, aby vytvořili „slovanskou hráz“ před „germánským mořem“, čímž negovali drtivou většinu zdejší kultury. Zanikla spousta památek i krajinných rysů. Myslím, že starší generaci v pohraničí dodnes chybí pozitivní životní přístup. Místní mají jednoznačný pohled na stav věcí, neumějí diskutovat a učit se od svého okolí. Jediné, na čem jsou schopni se shodnout, jsou krásy přírody. Ale cokoli jiného dokáže lidi rozhádat: ať už je to sociální exkluze, architektura, nebo turisti. V devadesátých letech sem nedorazila prosperita, obyvatelé pohraničí neměli šanci týt z rozkvětu státu a vzdělanosti. Zdejší chudobu způsobil exodus šikovných lidí do vnitřních Čech i na druhou stranu do Německa. Mladí lidé, kteří umějí jazyky, prchají pryč a v kraji zůstávají jen ti, kteří nemají šanci dostat se někam dál. To se propisuje do kulturního kódu krajiny, z něhož není cesta ven. Je to začarovaný kruh. Když se podíváte na statistiky počtu exekucí, rozvodů, negativních sociálních jevů, zjistíte, že Sudety jim stále dominují.

Pro vás je však tento kraj přitažlivý…

Když jsem v roce 2000 pěšky a sám obešel republiku, hledání a objevování stop života našich předchůdců mě začalo bavit a dodnes mě pronásleduje. Sudety jsou pro mě inspirativní právě proto, že jsme jejich historii netvořili my. Přijde mi zajímavější hledat to, co v místech kdysi bylo, než to, co je tam teď. Krajina pohraničí mě zkrátka nasála. I proto, že umím číst v němčině, mi území Sudet dává smysl a cítím vnitřní poslání bojovat za obnovu tohoto regionu.

Je velký rozdíl ve vnímání Sudet samotnými jejich současnými obyvateli a lidmi z vnitrozemí?

Sám bojuji s nálepkou, že jsem „ten Pražák“, co se vyjadřuje ke Krušným horám. Někomu to vadí, někomu ne. Ze začátku jsem se také zabýval otázkou, zda mám právo vyjadřovat se k území, ve kterém nežiji. Ale přišlo mi, že díky nadhledu jsem schopen pojmenovat věci, které místní třeba nevidí. Z odstupu můžu analyzovat silné a slabé stránky a pomoct obyvatelům pohraničí zorientovat se v prostředí, které tak nějak zdědili a o němž jejich rodiče či prarodiče usilovně mlčeli. Opravdu se k obnově obcí nebo ke kvalitě architektury mají vyjadřovat jen místní? Myslím, že obyvatelé pohraničí pouze cítí vůči měšťákům ostych. Mají strach, že je bohatší a vzdělanější lidé odjinud převálcují. Čím více mladých odchází z pohraničního venkova do měst, v případě Čech do Prahy, tím více místních nenávidí „Pražáky“. Zřejmě jim vadí, že mladí odcházejí do Prahy za úspěchem a oni nešli. Proto nemají rádi ty, kteří šli a uspěli. Ve skutečnosti tak nadávají na vlastní děti a zaráží mě, že jim to nedochází. Protože se ale hodně angažuji například v Abertamech, vím, že je to jen vnější obranná reakce. Ve skutečnosti jsou místní obyvatelé otevření.

Obyvatelé pohraničí se také asi budou muset smířit s neustále vzrůstajícím zájmem turistů.

Je pravda, že lidí do Krušnohoří jezdí čím dál víc. Kochají se přírodou a líbí se jim i věci, které jsou pro místní třeba už okoukané, protože s turisty samozřejmě nesdílejí představu o romantickém zapadákově. Obrovským přínosem pro celé severozápadní Čechy byla nominace Krušných hor na Seznam světového dědictví UNESCO. Díky tomu vznikl v každé obci hornický spolek, jednotlivé organizace mezi sebou začaly komunikovat, podporuje se přeshraniční spolupráce. Letos v létě by se mělo o zápisu Krušnohoří rozhodnout v Baku. I kdyby to nakonec nedopadlo, nevadí. Už teď se díky nominaci vytvořila pozitivní atmosféra a Krušné hory tím dost získaly.

Sudetská krajina měla po odsunu německého obyvatelstva a komunistickém drancování jistého genia loci. Ona „opuštěnost“ byla a je svým způsobem fascinující. Nevytratí se při snahách o obnovu a při vzrůstajícím zájmu o pohraničí tento duch „postkulturní krajiny“, opuštěných Sudet? Nebyla by to škoda?

V Krušných horách jsou dnes ideální podmínky: poskytují nádherné a zdravé prostředí pro relativně nízký počet návštěvníků. Oproti Šumavě nebo Krkonoším, které jsou plné turistů, v Krušnohoří často nepotkáte živáčka a na řadě míst máte pocit, že vznikla jen pro vás. Myslím, že se genia loci daří udržet, protože lidí tady nepřibývá exponenciálně, jen se proměňuje jejich složení. Třeba torzo barokního chrámu ve Svatoboru na úpatí Doupovských hor, které jsem také často navštěvoval, bude po renovaci lákat nejspíš jiný typ výletníků než dosud. A milovníci zaniklých a opuštěných míst pojedou zase jinam. Spousta lidí jezdí do Krušnohoří nově, spousta jezdit přestává. Je ale pravda, že obnovená místa, ty „dobré zprávy“ z regionu, přitahují čím dál více přespolních. Například okolí Božího Daru je v sezóně už dost přeplněné.

Jako největší problém vnímám nepřipravenost infrastruktury. Lidi přijedou, zjistí, že není kde zaparkovat, kde se najíst. Takže si dají svačinu někde na louce, vyhodí odpadky a odjedou domů. Naštvaní jsou potom jak oni, tak místní – a přesně takhle vzniká exploze nenávisti vůči „Pražákům“. Když už tedy lákáme návštěvníky do Krušnohoří, musíme na to připravit infrastrukturu.

Tady vidím možný velký úkol pro architekty.

Ano, zde mohou sehrát architekti klíčovou roli, aby zásahy do krajiny byly promyšlené a citlivé. Aby bylo možné poskytnout určitý komfort a zároveň neponičit ducha místa. Na poslední Regionální konferenci cestovního ruchu Karlovarského kraje se tato problematika již začala tematizovat.

Vraťme se k vašim aktivitám. Řadu let jste se angažoval ve sdružení Antikomplex. Co tomu předcházelo a jaké jsou cíle tohoto spolku?

Do Antikomplexu jsem přišel v roce 2000 po svém návratu z již zmíněné pouti – Waldgangu. Měl jsem bytostné nutkání zjistit o tématu Sudet něco víc, pochopit ono ticho, které kolem něj panovalo. Říkal jsem si, co to je za zvláštní civilizaci? Proč je pro řadu lidí zdejší minulost tabu? Co se uprostřed těch lesů stalo za tragédii? Zajímalo mě to i z hlediska kulturologie, kterou jsem v té době zrovna studoval. Navštívil jsem proto seminář Ztracená země, který organizoval spolek Antikomplex v Novohradských horách. Seznámil jsem se s lidmi, kteří se zabývají kritickou reflexí pohnuté historie pohraničí a kulturním dědictvím sudetských Němců. Asi rok jsem je jenom poslouchal a nasával informace. Většinu Antikomplexu tvořili historici, politologové a studenti těchto oborů. Byli tam historici Matěj Spurný a Ondřej Matějka, právník a dnešní prezident Unie státních zástupců Jan Lata, byl tam loňský kandidát na prezidenta ČR a nynější senátor Marek Hilšer nebo Pavel Čižinský, současný starosta Prahy 1. Tito „otcové zakladatelé“ řešili Sudety spíše po stránce historicko-politické. Já jsem po nějakém čase, na základě své osobní zkušenosti z Waldgangu, přišel s nápadem udělat něco nepolitického. Vymyslel jsem jednoduchý koncept výstavy fotografií porovnávajících stav sudetských obcí tehdy a dnes. Vyšel jsem z předpokladu, že pokud člověk jednou uvidí původní podobu nějakého místa, už nikdy není schopen brát jeho dnešní, často degenerovanou podobu jako samozřejmost. Pamatuji si, že jsem vyrazil právě s Markem Hilšerem a ještě se světelným designérem Jakubem Hyblerem do Krušných hor a nafotili jsme snímky, z nichž vznikla výstava Zmizelé Sudety. Ta sklidila nebývalý úspěch, prakticky dodnes putuje po republice a samotného mě překvapuje, jak je nesmrtelná. Poté jsme napsali texty pro stejnojmennou knihu, která vyšla snad osmkrát, prodalo se jí asi 200 tisíc kusů. Zjistil jsem, že téma Sudet z pohledu krajiny a kultury je zcela nepokryté a lidi zajímá. Postupně jsem začal spolupracovat s dalšími obcemi a navázal jsem projekty Znovuobjevené Krušnohoří a Mozaika krušnohorské kultury – během dvou let jsem provedl rozhovor asi se 150 pamětníky, z čehož vznikla obrovská audioknihovna, kterou se teď snažíme zpřístupnit pro nejnovější softwarové aplikace.


Náhled do rozšířené reality projektu Znovuoživené Krušnohoří. Zdroj: archiv Petra Mikšíčka

Kromě toho se angažujete v konkrétní lokalitě zaniklé osady Králova mlýna – Königsmühle.

Dalo by se říct, že celou tuto mou krajinářskou misi, kdy jsem se tak trochu odklonil od aktivit Antikomplexu, završil v roce 2011 objev zaniklé obce Königsmühle uprostřed Krušných hor. Vůbec jsem o její existenci nevěděl. To místo mi svou nádhernou polohou vyrazilo dech. Podle mých tehdejších znalostí takto zachovalá a dostupná zaniklá obec nikde jinde není. Zdálo se mi, že intelektuálních řečí a konferencí už bylo dost, a protože mě baví dělat rukama, začal jsem se s přáteli věnovat záchraně zbytků této vesničky. Proto jsem založil spolek DoKrajin. Každoročně v Králově mlýně organizujeme landartový festival, setkání Čechů a Němců, kde dochází ke spontánním projevům smíření a porozumění. Během let se tam seznámilo několik párů, měli jsme už dvě česko-německé svatby. Zároveň je úžasné a dojemné být u toho, jak staří lidé, bývalí obyvatelé Sudet, najdou sílu vyprávět svůj životní příběh.

To je důležité, protože německá generace rodáků ze Sudet tady už brzy nebude.

V Königsmühle máme poslední žijící rodačku, paní Rosemarie Ernst, která se narodila v roce 1944 čili při odsunu jí byl jeden rok. Sepsala paměti své rodiny, které byly vydány knižně a v Německu se staly velmi populárními. Ona je naším mostem k původnímu obyvatelstvu. I proto v našich landartových setkáních vidím hluboký smysl – všichni si pochvalují, že Königsmühle aspoň jednou v roce na týden ožije. Letos jsme tam dokonce dotáhli varhany, jejichž zvuk mohl ve vesnici zaznít po téměř 75 letech, nebo spíše vůbec poprvé.

Máte přehled o podobných projektech na druhé straně hranice?

Co se týče aktivní mladé a střední generace, je na tom Německo podle mého názoru ještě hůř než česká strana pohraničí. Zatímco v Sudetech proběhl odsun po roce 1945, Sasové zažili své vysídlení po roce 1990. Dvě třetiny obyvatel pohraničí odešly směrem na západ nebo do větších měst. Jednalo se zvláště o mladou generaci, která odchází dodnes. Najít v Německu skupinu aktivních lidí angažujících se v obnově venkova je tudíž těžké. Sami Němci nazývají pohraniční oblast jurským parkem, protože tam žijí jen samí důchodci. Jsem rád, že jsme se díky organizaci setkání v Königsmühle seznámili s lidmi z Annabergu, kteří provozují alternativní kulturní centrum Neues Konsulat. Žádný jiný podobný projekt ale neznám. V Sasku sice funguje Erzgebirgsverein – 150 let starý spolek s mnoha odnožemi, vedený starými ctěnými pány –, který však klade důraz spíš na dějiny hornictví. Na nich se podle mě saská strana silně vyčerpává. Hornická tradice je sice krásná, ale pro mladé není atraktivní. Často jsem zván na přednášky, promítání nebo předčítání do německého pohraničí – lidí chodí hodně, ale spíše starší generace.

Musíte přizpůsobit své přednášky podle toho, jestli mluvíte pro Čechy, nebo pro Němce?

Zájem z německé strany je především o téma sudetské krajiny a života jejich předků. Existuje u nich tzv. Erinnerungskultur – vzpomínková kultura. Němci zkrátka rádi společně vzpomínají, je to pro ně jistý druh katarze. Čechy na příbězích rodin neutáhnete. Na program o českém osídlování pohraničí nikdy nepřijde tolik lidí jako na povídání o odsunutých Němcích v Sasku. Pro Čechy je tabu mluvit o tom, za jakých okolností přišli do pohraničí a co všechno si zabrali. Proto mají radši legendy a pohádky bez přesných historických dat. Jakmile jsem se začal věnovat projektům s fantaskní tematikou, natáčet filmy nebo psát knihu o bájné krušnohorské bytosti Marcebile, enormně vzrostl zájem na české straně. Natočili jsme film Ornament s keltskými příběhy a čtyřikrát jsme vyprodali kino v Klášterci nad Ohří. Tohle zase naopak vůbec nezajímá Sasy. Bádání o keltské kultuře mají navíc v podstatě zakázané. 

Čemu se nejvíc věnujete aktuálně?

Od roku 2015 se snažím krušnohorskou krajinu oživit o prvky, které v ní už nejsou vidět – ať už se jedná o místa, stavení, osobnosti, či události. Odkrývat vrstvy palimpsestu, z nichž je krajina složená. Ruku v ruce s rozvojem technologie rozšířené a virtuální reality jsme začali s kolegou 3D grafikem vymýšlet, co všechno by se dalo dělat. Letos zahajujeme projekt Znovuoživené Krušnohoří, kdy na území pěti českých a dvou saských obcí vznikne sedm turistických tras s různými výjevy z dějin. Tak vznikne například model Königsmühle. Člověk se postaví na konkrétní místo u potoka, zapne si tablet nebo chytrý telefon a kolem něj se zobrazí vesnice v podobě z třicátých let. Buď ve formě 3D modelu zástavby, kterou můžete procházet, anebo ve formě 360° panoramatické vizualizace, kterou nakreslí ilustrátor Jan Doležálek. Do toho budeme na zeleném pozadí natáčet scény s živými herci a vše kompletovat dohromady.

Stejně tak chceme oživit lidového básníka Antona Günthera, který má rodný dům v Božím Daru. Anton Günther, respektive jeho 3D animace, bude najednou stát na ulici, hrát na kytaru, mluvit. Budete se s ním moct i vyfotit. Na hraničním přechodu Halbmeile chceme vytvořit scénu z roku 1938, kdy proti sobě stojí henleinovci a českoslovenští strážníci. Člověk se ocitne přímo uprostřed nich. A to jen díky tomu, že rozšířená realita umožňuje spojit animaci se skutečností. Na území vybraných obcí by mělo vzniknout na čtyřicet podobných vizualizací, které může zažít každý návštěvník s chytrým telefonem. Navíc se budou do budoucna tyto technologie samozřejmě vyvíjet a vylepšovat. Pro muzeum Abertamy jsme již zrealizovali předprojekt, díky kterému si můžete virtuálně projít štoly pod Krušnými horami.

Jak zmíněné projekty financujete?

Naše prostředky činí z 90 % dotace z přeshraničních fondů EU. Žádost o grant jsme podali v květnu 2016 a od ledna 2019 projekt realizujeme.

Záběr vašich aktivit je vskutku široký. Kde berete motivaci v práci pokračovat?

Mě opravdu baví podílet se s dalšími přáteli na záchraně kulturního dědictví severozápadních Čech. Říká se, že do roku 1945 byly Krušné hory nejobydlenějšími horami v Evropě. I ve vysoké nadmořské výšce žilo hodně lidí, kteří zde zanechali spoustu stop. Baví mě tyto stopy objevovat, odlévat je, ukazovat dalším generacím. Už je to holt asi moje životní poslání.

Nastane někdy doba, kdy už sdružení typu Antikomplex nebude potřeba?

Myslím si, že potřeba obnovy paměti tu bude pořád. Vždyť ani dnešní facebooková generace neví to, co věděla generace před ní. A to jen proto, že používá jiná média. Hlavně mám ale pocit, že vzdělávání na základních i středních školách je velmi stereotypní a zkostnatělé. Studenti se dozvídají informace, které platily před čtyřiceti padesáti lety. Proto je potřeba jim předkládat nezkreslená fakta, která nenajdou v učebnicích. Musíme uvádět historii na pravou míru. A zrovna pohraničí je zatíženo řadou předsudků. Díky činnosti hnutí Antikomplex se snad podařilo částečně odstranit mytický strach ze sudetských Němců, ale jak ukázaly prezidentské volby v roce 2013 nebo některé současné výstupy politiků, bojujeme s podobnými mýty stále. Asi před třemi lety jsem natáčel ukázkovou hodinu vlastivědy na jedné základní škole v Pardubicích. Zrovna probírali téma našich krajů a postarší učitelka dětem vykládala, že v Ústeckém kraji není nic zajímavého, že jsou tam zničené hory a vytěžená země. Bylo zjevné, že jen papouškuje to, co slyšela před třiceti lety. Přitom lesy v Krušných horách jsou dnes krásnější než na Šumavě. Dokud budou ve společnosti kolovat omyly a předsudky, má naše práce smysl.

Tento článek byl převzat z časopisu ERA21.