Olověný Dušan 2016 - představení oboru Architektura

Čtvrtek, 31. Březen 2016 - 0:00
| Napsal:

Zahajujeme představování nominovaných a oceněných projektů třiadvacátého ročníku Olověného Dušana, tedy toho s letopočtem 2016. Jako první přichází na řadu pohled pětice porotců, která hodnotila architektonické projekty a ateliéry.

Olověný Dušan 2016 - foto © Jan Pernekr

Rostislav Koryčánek

předseda poroty

S účastí v porotě Olověného Dušana jsem si spojoval pouze obrovskou porci projektů a z toho vyplývající dvoudenní útrapy hodnotitele. Očekávání nemilého ve skutečnosti nahradila sdílená pospolitost porotců a potěšení z toho, že jsme spolu mohli debatovat o představených projektech, škole, školství a přístupech k architektuře. Jednotlivé ateliéry jsme procházeli společně a vzájemně se konfrontovali s tím, jak se každý z nás na vystavené práce dívá. Velmi rychle jsme si dokázali mezi sebou sjednotit kritéria, která považujeme za podstatná pro vyhodnocení studentských prací: zaujetí, poctivost, neotřelost, komplexnost. V případě ateliérů pak propracovanost a aktuálnost zadání, odhodlanost a energii pedagogů a celkovou úroveň vypracovaných projektů.

Druhou velmi intenzivní zkušeností pro mě byla samotná budova Fakulty architektury. Neměl jsem do doby porotcování Olověného Dušana příležitost setrvat ve škole celý den a vnímat její atmosféru s proměnou dne a lidí. Znovu jsem se utvrdil v tom, že Alena Šrámková navrhla neuvěřitelně silný dům, který nenechává uživatele v klidu a který ustavičně vyžaduje jeho interakci. Neutvrdil jsem se ale v tom, že navržený koncept je ten nejzajímavější a nejpřiléhavější pro fungování školy architektury. Vnitřní prostor organizovaný kolem tří atrií chod školy spíše atomizuje než že by umožňoval sdílení prostoru. Umím si představit pro mě zajímavější způsoby fyzického uspořádání školy (společné ateliéry, společné dílny, velké atrium), ale nemyslím si, že toto je ten hlavní problém pražské fakulty. Podstatou školy jsou vztahy panující mezi pedagogy, studenty, vedením školy. A ty se bohužel příliš neodlišují od toho, co tvoří společnost vně této budovy. Je to škoda, protože škola je obecně mimořádnou příležitostí vytvořit prostor pozitivní deviace, kde vztahy jsou přehledné, horizonty uvažování široké a očekávaní velká. Není-li to ale realitou nyní, je potřeba usilovat o to, aby se tak stalo v nejbližší budoucnosti.

Třetí mojí pozitivní zkušeností je přesvědčení, že tomu může vydatně napomoci i SPA.

Kamila Amblerová

Být v porotě na Olověného Dušana jsem si tak trochu přála. Těžko se člověk přesvědčí jen tak, sám od sebe poctivě projít na klauzurách veškeré ateliéry, a na ČVUT, kde je jich téměř ke čtyřicítce, to platí dvojnásob. Bylo mi tedy potěšením a výzvou, že mě SPA s touto nabídkou oslovil a dovolil mi tak uceleněji nahlédnout pod pokličku jedné z významných škol architektury u nás.

Nutno dodat, že jsem se těšila jen do té doby, než jsem to páteční ráno přicházela k budově architektury, kde jsme měli na devátou hodinu všichni sraz. Jak se to všechno dá zodpovědně zvládnout za pouhé dva dny? Obavy, se kterými jsem nebyla evidentně sama a ani první ani poslední.

S pomocí Spolku dobře zvolený režim na začátku – 10 min/ateliér sice pomáhal, ale s jistotou a pravidelností jsme ho porušovali. Důvody byly různé.

Secvičili jsme se postupně víceméně v následujícím postupu:

  1. jméno ateliéru
  2. jeho zaměření?
  3. jaké je zadání?
  4. podrobili jednotlivé projekty letmému zkoumání
  5. vrátit se k vytipovaným
  6. navzájem si sdělit argumenty pro a proti

... a další rozhodnutí nechali s úlevou AŽ na následující den, který už byl ze své podstaty poněkud méně systematický.

Bohužel jsme se častěji, než by se dalo čekat, zasekli hned u bodu 3 – jaké je zadání? Člověku je líto, že pátráním po něčem tak základním zabralo někdy tolik času. Mít dobrý nápad je klíčové, ale nestačí to, pokud to člověk neumí prodat. A u soutěže to platí dvojnásob. Dobře a srozumitelně odpresentovat projekt je také nutné řemeslo. A možná také disciplína k výuce sama pro sebe.

Nečekaný byl počet ateliérů, které jsme průběžně sepisovali na blacklist a který jsme se nakonec rozhodli i zveřejnit. Potěšující bylo, že výrazně převažovaly ty ateliéry, kde se nám krev vlila zase do žil a porotcovali jsme v nich radostně a s úsměvem. Kde bylo vidět velké množství odvedené práce a talentu. Poctivý přístup, jak ve vedení ateliéru, tak v práci studentů. Kromě vítěze a dalších dvou již známých nominovaných, bych zde ráda uvedla ještě následující ateliéry: Rothbauer, Kohout a Tichý, Redčenkov a Danda, Koucký, Kuzemenský a Synek, Mádr, Lampa a Barla, Hlaváček a Čeněk. Patří totiž k těm, o kterých jsme také pozitivně a často mluvili.

Byla to pro mě radostná spolupráce se všemi členy poroty. Práce byla týmová a plná respektu k sobě navzájem. Jednohlasně jsme se všichni v porotě shodli na vítězném návrhu, stejně tak na třech nominovaných ateliérech a ve vzájemném souladu poměrně rychle vyselektovali dalších devět nominovaných jednotlivců. Osamocená jsem ale zůstala se svým názorem ponechat kategorii nejlepší ateliér bez vítěze a presentovat tím názor, že nejlepším ateliérem by mohl být ten, který by všechny tři tak odlišné přístupy dokázal skloubit.

SPA působí konsolidovaně. Projevoval obecně velké nasazení, zájem o debatu na téma kvality výuky architektury na ČVUT. Dušana vede zodpovědně se smyslem pro fair play a s maximální péčí o porotce.

Přeji všem ateliérům více nespoutanosti, hravosti a nevyčerpatelného nadšení. Ale také poctivosti, pracovitosti a pokory při další práci.

Jakub Chuchlík

Vylézám na Dejvické z metra, procházím přes vyfoukaný prostor Kulaťáku a řadím se mezi spěchající postavy nehostinným koridorem Technické třídy. Mrzne a mám trochu zpoždění, ale i kdyby bylo léto a spousta času, lavičky ve středovém parčíku by mě asi nezlákaly. Potenciál této páteře zatím vyčkává. Z NTK jde radost. K přísné budově FA vede vyšlapaná cestička mezi stromy. Je to dobré, bahno je zmrzlé. Čím to, že je všude kolem nás stále tolik práce? Je málo architektů? FA ČVUT jich ročně vyprodukuje kolem dvou set, to je nejvíce ze všech českých škol. Ambiciózním úkolem nadcházejících dvou dní je posoudit její kvality a z téměř čtyřiceti ateliérů a tisícovky projektů vybrat ty nejlepší...

Sraz je v kavárně. Prostor jako z nějaké evropské školy, to je dobrý začátek. Organizátoři nás vyvážejí do nejvyššího patra, odkud společně pomalu a pečlivě klesáme labyrintem atrií. Přínos poroty nevidím v součtu individuálních hodnocení, ale v diskuzi, vzájemné argumentaci a zpřesňování postojů. Shodu nacházíme až překvapivě lehce. Celý den nás provází pozorná péče organizátorů. Večer třídíme dojmy a druhý den vše procházíme znovu. Při lámání chleba hledáme rovnováhu, nastavujeme škálu a znovu se vracíme do vybraných ateliérů. Ve většině z nich bych rád studoval a studentům závidím. Do ostatních se už nevracíme...

Škola učí všechny studenty navrhovat a vést svůj vlastní projekt. Možná je to nejlepší způsob, jak se naučit řemeslo a jak objevit co v něm vlastně hledat. Pak by ale měl být ve všech ateliérech vidět základní kritický postoj ke smyslu architektonické práce a odvaha zkoušet nejisté cesty. To jsem zde bohužel často nenacházel. Pokud se nedaří naplnit všechny prostory školy nadšením a dřinou, pokorou i kritikou k oboru, možná by se mohla více otevřít těm, kteří jí skutečně potřebují: úředníkům, památkářům, developerům, stavitelům, novinářům, politikům i jejich voličům... Nevím, jestli je málo architektů, ale myslím, že je stále málo architektonického vzdělání.

Martin Kožnar

Vůbec jsem netušil, co čekat. Za dva dny projít a vyhodnotit cca 36 ateliérů a cca 1000 projektů? Z toho vybrat jeden? Zároveň uvažovat a dát reakci na kvalitu ateliérů? Vnímat celkový obraz školy? Jako celek jsem školu možná neznal, ani když jsem v ní studoval. Pamatuji si, že mě zajímal jen ateliér, ve kterém jsem zrovna byl. Dnes při občasných oponenturách se tam na chvíli objevím. S tím, že pokaždé se v tom domě na chvíli ztratím, dezorientuji. Naštěstí máme průvodce.

I když je škola nová, hezčí, stále je to instituce. V něčem na mě působí trochu neživě. Třeba je to i tím, že gauče jsou jen v některých ateliérech (pokojích), ale vůbec ne na chodbách a v atriích. Obecně na chodbách je velmi málo lidí, jakoby tam nebyla chuť zůstávat. To podstatné se zřejmě tedy děje v těch „pokojích“.

Studenti ze SPA mají opravdový zájem o reakce na školu zvenku. Složení poroty, poctivost přístupu k hodnocení, diskuse a vzájemné obohacování mě bavila. Za to nálada z procházení ateliérů hodně kolísala a celkový pocit – obraz je, díky tomu, spíš horší. Od ateliérů kde jsem byl totálně nadšen, obdivoval množství skvělé práce a profesionality, až po ateliéry kde byla nuda, opakování se, nebo ateliéry, kde jsem měl pocit, že se to vymklo kontrole. Je cítit, že jsou ateliéry, kde se něco společně vytváří, ať jsou výsledkem společné analýzy nebo jednotlivé domy. Že někde existuje jakási společná domluva, atmosféra, zábava, práce, předávání si a že to zároveň dává prostor pro rozvíjení jednotlivých projektů. Naproti tomu se v jiných ateliérech zdá, že tam společně moc věcí nevzniká a zřejmě i toto podhoubí má i v konečném důsledku dosah na kvalitu/nekvalitu jednotlivých prací.

Gauče a kulatý stůl... Pochopil jsem jako: Vítej, posaď se, odpočiň, rozhlédni, zůstaň, čti si a přemýšlej.

Díky!

Zuzana Nacházelová

První návštěva Fakulty architektury ČVUT od mého pedagogického působení zde na fakultě před dvěma roky. Dvanáct let od odevzdání diplomové práce na téže půdě. Za tu dobu se toho hodně změnilo, mnoho věcí mi udělalo radost. Nová budova školy architektury v těsném sousedství s Národní technickou knihovnou působí příjemným dojmem vysokoškolského kampusu evropského standardu. To podstatné se ale odehrává uvnitř za prosklenými okny jednotlivých ateliérů roztroušených kolem tří atrií. Volba ateliéru je jedním ze zásadních momentů ve studiu architektury každého studenta. Z velké části toto rozhodnutí předurčuje, jakou míru nadšení a jak velký zájem o obor ve studentovi zkušenost z ateliéru probudí. Přímým důsledkem je pak samotná práce odvedená v ateliéru. Udržet kvalitu ateliéru na té nejvyšší úrovni je společnou prací studentů a jejich vedoucích. Každý semestr se studenti mezi ateliéry přesouvají a přesto výsledky některých ateliérů jsou stabilně nejlepší. V ateliérech Michala Kuzemenského a Ondřeje Synka, Ondřeje Císlera a Miroslava Pazdery, Miroslava Cikána a Vojtěcha Ertla je na první pohled vidět obrovské množství odvedené práce a času, který jsou vedoucí a jejich asistenti ochotni svým studentům věnovat. Projekty z těchto ateliérů patří dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co na škole vzniká. Skvělý pocit jsem si odnesla i z ateliérů Borise Redčenkova a Vítězslava Dandy, Davida Krause a Josefa Čančíka, kde je patrný vliv nově založených ateliérů přinášející do akademického prostředí svěží vítr z vnějšího světa. Energie a entuziasmus v těchto ateliérech jsou neoddiskutovatelné.

Přeji všem studentům šťastnou volbu a více takových ateliérů.

FA ČVUT je největší českou školou architektury a její kvalita tak do velké míry určuje standard místní stavební kultury. I s ohledem na tento fakt se porota rozhodla upozornit také na ateliéry, které podle jejího mínění nenaplňují kvalitativní očekávání, jež by měla být s významem této školy spojena. Kromě pozitivního hodnocení a ocenění nejlepších se porota rozhodla zmínit i ty, jejichž výsledky, případně zadání, vyhodnotila jako slabé nebo zavádějící... Smyslem uvedení i negativně hodnocených ateliérů je snaha reflektovat pražskou fakultu v celé její šíři a pomoci tak jejímu dalšímu vývoji.

Mezi kritizované ateliéry se překvapivě dostal v jiných letech velmi oceňovaný ateliér Petra Hájka. Po bližším zkoumání ateliérového zadání a společně vytvářeného Galegionu dospěla porota k názoru, že téma a výsledek se příliš soustřeďuje na efekt prezentovaného modelu a rezignuje na to, aby si dokázal udržet smysl celého snažení. Naplňování prostorové konstrukce je mechanickým tvořením a propojováním novotvarů bez vnitřní logiky a studentům nepřináší nic dalšího než poučení o tom, jak se tvoří výstava s mediálním potenciálem. Mrzuté je, že toto hodnocení, které se týká především zadání a vedení ateliéru se dotýká i studentů, přestože z výsledku je patrné, že odvedli kus práce.

Toto se už nedá říct například v případě Ateliéru Kordovský a Vrbata, kde především téma hledající možnosti zastavění hrany Kavčích hor vyznívá jako jednoduché developerské cvičení, ve kterém si každý z řešených objektů dohledává atraktivní parcelu, aniž by se chtěl zabývat tím, jaké jsou vztahy s ostatními návrhy a hlavně jaký je vztah k samotnému místu a městu. Vybraná lokalita přímo vyzývá k zamyšlení, zda její zastavění je pro ni nebo pro nás přínosem. Tenhle druh kritického uvažování schází i u zadání spojeném s Jestřábími boudami v Krkonoších nebo Národní knihovnou na Staroměstském náměstí v Praze.

Podobně rozkolísaně vyznívá zadání a prezentované práce v ateliéru Zavřel – Zdebská, ve kterém studenti řešili proměnu industriální části Ruzyně na plnohodnotnou městkou čtvrt. Urbanistickou předlohou je přitom projekt Ateliéru M1 a jednotlivé návrhy staveb s různou funkcí indiferentně zaplňují plochy určené k zastavění, aniž by se zabývali tím, co tvoří a tmelí živé město.

Studenti v ateliéru Suske se mimo jiné zabývali domem pro bohatého muže situovaným do lokality Průhonice a modulárním bydlením pro mladého inteligentního muže na Jižním městě. A jakoby samotné zadání, které nabízelo velkou volnost, otevřelo Pandořinu skříňku architektury z níž vyletěly všemožné neduhy: od nabubřelosti, neuměřenosti až po ztrátu smyslu pro proporci či eleganci.

Za určitých okolností se architektura stává uměním. Není ale potřeba usilovat o to, aby každá stavba byla zároveň uměleckým dílem. Postačující je, když bude dobře postaveným domem. Obtížně se proto porotci zbavovali rozpaků v ateliéru Vosecký/Fabián, jenž se soustřeďuje na umění ve veřejném prostoru. Prezentované práce prozrazují, že přenášení architektonických postupů do umělecké dikce většinou trpí neúplností nebo dokonce postrádá věrohodnost výpovědi. Práce, které nejsou architekturou, ale bohužel nejsou ani uměleckým dílem, zároveň provokují otázku pracnosti zvládnutí tohoto ateliéru ve srovnání s těmi, kde úroveň představovaných prací překračuje obvyklý průměr.

Na rozpacích byla porota při prohlížení projektů obou památkářských ateliérů architektů Girsy/Eflera a Hrůši/Zenkla. Oba ateliéry zpracovávaly velmi zajímavé zadání využití různých industriálních, či státních památek, stejně tak žhavé téma „U Milosrdných“ na Starém městě v Praze. Skutečné architektonické oříšky. Jak je patrné z každodenní reality a jak např. před lety dobře upozornil Holandský pavilón v Benátkách, téma které vyžaduje velkou pozornost. Porota se shodla na tom, že úroveň projektů slabě a velmi opatrně reaguje na tyto výzvy. Rozpačité návrhy nerozvinuly potenciál, který dané úlohy nabízely. Ačkoli se na některých plachtách v inspiracích objevovaly známé a velmi silné realizace, návrhy a koncepty nebyly samy o sobě přesvědčivé.

V ateliéru prof. Šestákové/Dvořáka, Lupače, Tomandla studenti zpracovávali rekultivaci bývalého hnědouhelného lomu – jezero Milada. Ačkoli má samotné téma ateliéru v názvu „Návrat vypůjčené krajiny“ porota je na pochybách, zda si četnost intervencí krajinu a vesnici znovu zpátky neusurpuje, a tím tak trochu „znásilňuje“. Méně je více. Přílišná zaměřenost a velká architektonická ambice na úplné vyřešení „problému“, může způsobit, že místo toho, aby došlo k postupnému a přirozenému iniciačnímu momentu či částečnému nastartování nové energie, udělá více škody než užitku.

V ateliéru Votický/Nevlida studenti řešili dejvický park před Kampusem fakult ČVUT „Na Kulaťáku“. Roztancování četných architektonických forem bez širších urbanistických vazeb na okolí, místo spíše oslabuje, než aby hledalo jeho možný potenciál. Tvarová exhibice na sebe připoutává pozornost za každou cenu. Porota postrádá hlubší zamyšlení nad místem samým v kontextu čtvrti, případně širšího města.

Porota shledala rovněž jako slabé výsledky ateliéru arch. Soukenky zaměřující se na interiér a výstavnictví. To platí jak o uchopení architektury letního kina v Litoměřicích, tak interiéry studentských projektů, které překypují „nápady“, dekoracemi. Interiér se tak dostává do polohy, jak designovými výrobky či strhující grafikou nejvíce zaplnit prostor. Materiál je zde pouze v poloze textury na vizualizaci. Ačkoli je ateliér zaměřen na vytváření „scén“, výstava projektů je jako jediná ve škole instalovaná na systémových panelech v nepříjemně stísněném uspořádání.

Vedle tohoto kritického hodnocení je nutné zmínit, že minimálně třetina hodnocených ateliérů se prezentovala pečlivou a komplexní prací. Některé z nich více koncepční, jiné více analytickou nebo detailní, přímo srovnatelnou s profesionální architektonickou kanceláří. Chtěli bychom věřit, že i tento kritický pohled může napomoci větší otevřenosti ateliérových mikrosvětů a větší meziateliérové spolupráci, která podporuje zdravou soutěživost a podněcuje k diskusi o kvalitě školy a následně i architektury.