Rozhovor s Benjaminem Fragnerem

Čtvrtek, 29. Září 2011 - 2:00
| Napsal:

Letos pošesté probíhá od Vejprt po Vítkovice bienále Industriální stopy. Jeho pořadatelé by právě letos mohli mít hned několik důvodů k radosti: díky stoupajícímu zájmu o průmyslovou architekturu a toto kulturní dědictví získala akce celoroční charakter. Navíc byla zahájena zřejmě nejrozsáhlejší a nejnákladnější konverze industriálního projektu – Dolní oblasti Vítkovic.

Navzdory těmto úspěchům hlavní pořadatelé Industriálních stop měsíc po měsíci sčítají necitlivě přestavené či daleko častěji rovnou střežené historické objekty. „Jednotlivé pozitivní příklady bohužel nevyváží ohromné ztráty, které každým rokem vidíme. Nejde jen o ztráty v oblasti architektury a stavebnictví, ale i identity a naší vlastní paměti,“ říká Benjamin Fragner, ředitel Výzkumného centra průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT.

Z mnoha rozhovorů s vámi nebo s vašimi kolegy z Výzkumného centra průmyslového dědictví je znát určitá skepse a zklamání z přístupu k industriálním objektům v posledních letech. Čím si to vysvětlujete? Co je důvodem, proč investoři, developeři a často i sami architekti a urbanisté nedoceňují význam průmyslového designu a architektury?

Na jedné straně je to asi neznalost, možná také trochu pohodlnost. Je vždy jednodušší stavět na zelené louce, tedy příliš se kolem sebe neohlížet. Rozhodující jsou však asi především deformované ekonomické parametry a stimuly: bourat a pak stavět vše zcela znovu je prostě lacinější. Ve městech také bývá ceněna víc parcela než historický objekt. Tak bych mohl pokračovat. Důvodem je jistě i to, že velká část industriálních staveb je ve velmi zuboženém a zanedbaném stavu, takže jejich likvidaci, i když se třeba jedná o výjimečné architektonické a historické příklady, berou mnozí jako úlevu.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Jistě, a je velmi čerstvý. K letošním Industriálním stopám připravujeme obsáhlou Industriální topografii Ústeckého kraje. Je tam také heslo o historickém dolu na Cínovci se šest set let trvající tradicí. Než odešla knížka do tiskárny, v Krušných horách dokonali demolici areálu, který doplatil na nepovedenou divokou privatizace po roce 1991. Od té doby sloužil jen k získávání podvodných úvěrů a postupně se měnil v ruinu. Starosta Dubí si teď oddechnul, cituji z jeho prohlášení: „Styděl jsem se za to …. Kazí pohled na nás všechny, ale hlavně na naše město.“ Takže podobným destruktivním přístupem se nepřímo zbavujeme i našeho špatného svědomí, jež je nepohodlné.
 

Určitý protikladem zmíněného oficiálního či – chcete-li komerčního – přístupu k průmyslovému dědictví je zrovna bienále Industriální stopy. Podle toho, co je známo o letošním ročníku, akce každoročně nabývá na objemu i rozsahu. Je tomu tak?

Nemyslím si, že jde o protiklad. Spíše vidím jako nebezpečné, že to, co se na jedné stává populárním tématem, nalézá tak pomalu a jen velmi zvolna praktickou odezvu. V obecné rovině se i na úrovni developerských projektů přiznává, že osobitá industriální atmosféra přispívá k tvorbě „individualizovaného prostředí“, které je vždy i komerčně přitažlivější. Jenže zůstává u obecných slov. Občas problesknou reklamními slogany, ale při developerském způsobu stavění, kterému se jedná o prvoplánový a okamžitý obchodní efekt, je obtížné posunout proklamaci blíž realitě. O hodnotách a atraktivnosti se už - myslím - nepochybuje, pro zaběhlý systém financování, projektování a výstavby to ale zůstává nepřekonatelným problémem. A tak se dále ničí.

Titul letošních Stop zní „Architektura konverzí - balancování mezi záchranou, tvůrčí intervencí a destrukcí“. Jeho naplnění dojde především na stejnojmenné konferenci 14. a 15. října v Národním technickém muzeu, přičemž jde převážně o akci studentů a doktorandů. Můžete ji popsat? A bude přístupná i veřejnosti?

Na toto téma už proběhlo bezpočet setkání a konferencí. Přínosem tohoto setkání by mělo být, že se právě nemusí ohlížet na ony zaběhlé praktiky. Konferenci předcházela řada workshopů, soutěží na vytváření alternativních projektů, které hledaly možnosti využití opuštěných budov a areálů, jež už jsou v očích mnohých odepsané. Prezentování jiných, odlišných, alternativních pohledů a projektů, nejen od nás, ale i ze zahraničí, je hlavním posláním zmíněné konference. Pochopitelně je určena pro širší veřejnost, konečně každý z bloků setkání v Národním technickém muzeu otevře některý významný odborník, který se tématem zabývá ve své profesi, v praxi. Nemělo by jít ani tak o konfrontaci, spíš o doplňování a porovnávání přístupů a zkušeností. Tedy možná o jakýsi pohled z jiné strany, než jsme zvyklí.

Foto: Šárka Ševčíková

Pokračování na další straně.

Na tuto pražskou konferenci navazuje dvoudenní exkurse do Ostravy, kde rovněž proběhne konference. Zaujal nás panel zaměřený na dlouhodobou udržitelnost projektů konverze průmyslového dědictví i spojení s turistickým ruchem. Mohl byste oba panely přiblížit?

Půjde o pokračování témat z pražské konference. Ale nyní již ve vyhraněném, výrazném industriálním prostředí, které navíc v těchto dnech nabízí unikátní příležitost z bezprostřední blízkosti sledovat proměnu výjimečné industriální památky na nové využití. Konverze tohoto rozměru, zadání i výše investic je zcela výjimečná nejen z pohledu České republiky, ale i v zahraničním srovnání. V Ostravě se ale už nejedná o vzdálenou vizi, ale o bezprostřední realitu před očima naplňovaného projektu. Předpokládáme, že samo prostředí a zkušenost může ovlivnit názor, jak nakládat s objekty průmyslového dědictví jinde v České republice. Jde přitom o hledání racionálního, praktického, trvale udržitelného řešení, nikoli jen o zohlednění módního či okamžitého efektu.

Na webu www.industrialnistopy.cz zmiňujete, že se tento ročník zaměří také na ukázky příkladů nezvyklého využití industriálního dědictví. Jaké příklady patří na území České republiky mezi ty nejlákavější?

Jedním z příkladů je například hledání nového využití či oživování staveb spjatých s pivovarnictvím. Z typologického hlediska patří u nás k nejrozšířenějším, jsou součástí obrazu českých a moravských měst a městeček. Na toto téma jsme začátkem roku uspořádali s Černokosteleckým pivovarským archivem a muzeem sérii tří konferencí, k nimž jsme vydali publikace. Ty příklady nového využití nabízejí, především jsou ale inspirací, aby se s novým využitím, záchranou a oživením těchto typických industriálních staveb pokračovalo.

Mluvili jsme o Ostravě, Kostelci nad Černými lesy… Můžete uvést nějaké zajímavé příklady využití industriálního dědictví v zahraničí? Vy sám jste strávil letos dva týdny ve Skotsku, ostravské konference by se měl mimo jiných zúčastnit zástupce projektu Europäisches Zentrum für Kunst und Industriekultur v sárském Völklingenu…

Příkladů je bezpočet. Především však potvrzují, že neexistuje jeden jediný a zaručený přístup, tedy jediný a zaručený recept, jak postupovat. Ve Skotsku, abych zůstal u čerstvé zkušenosti, například na jedné straně naleznete velmi dokonale „zakonzervovaný“ New Lanark, který je památkou UNESCO, přesto je ale provozovaný jako mimořádně přitažlivá turistická atrakce. Ale je tu také několik areálů zachráněných v rámci projektu Regeneration Through Heritage, podporovaného Prince Charlesem, například Stanley Mills. Jsou zachráněné především díky tomu, že se je podařilo alespoň zčásti přestavět na bydlení. V Británii obecně převažuje snaha najít využití, které přitahuje pozornost a generuje nové hodnoty a finanční prostředky. Setkávají se tam soukromé investice a podpora veřejných prostředků. Tím se ovlivňuje ekonomické klima nepříznivé zpočátku pro konverze. Podobná strategie platí i v Německu.

Celá akce může působit spíše odborně, zejména pro experty. Přitom téma industriálního dědictví se mnohdy stává předmětem diskuzí celé společnosti. Je akce Industriální dědictví tedy i pro širokou veřejnost?

Stačí se podívat na kalendář akcí na webových stránkách Industriálních stop. Mění se, doplňuje a rozšiřuje. Průmyslové dědictví je veřejné téma. Zachraňované, ohrožené, chátrající či přestavované stavby jsou součástí veřejných prostorů, patří k historii konkrétních míst, jsou důležité příběhem, který uchovávají, jindy ekonomickým potenciálem, který nabízejí. To reflektují akce a aktivity, které letos probíhají. V mnoha rovinách. Netroufnul bych si říci, pro koho je která určená. Asi bychom především neměli zůstat lhostejní.

V programu letošních Stop si nelze nevšimnout velmi bohatého zastoupení akcí na Kladně a v Ostravě, respektive ve Vítkovicích. Přitom jde o přístup k průmyslovému dědictví ke dvěma rozdílným městům. Proč „to“ na severu Moravy jde, zatímco na Kladně areál Poldi nadále chátrá a i podle Policie ČR patří k místům s nejvyšším výskytem krádeží?

Říká se, že problémem Kladna je, že leží příliš blízko Praze, Ostrava je zase Praze příliš vzdálená. Především je to ale naprosto nesouměřitelné. Přitom, když zvážíte, že se píše rok 2011, Ostrava dosud také neměla na nové využití průmyslového dědictví mnoho štěstí. Vlastně až nyní, když se rozbíhá unikátní projekt v Dolní oblasti Vítkovic. Díky silnému investorovi a majiteli areálu, kterému, tak se mi to jeví, jde o podtržení a využití ostravské jedinečnosti pro další rozvoj jeho společnosti – a s tím i města. To je něco mimořádného, a zdá se, že to bude mít pokračování. Impuls je vždy důležitý, potvrzují to zahraniční příklady.

Každé dva roky, co se Bienále koná, vycházejí i velmi poutavé informace. V letošním roce to bude první díl Industriální topografie, věnovaný Ústeckému kraji, která je zpracovávaná díky grantu Ministerstva kultury, z programu NAKI. Jak se Industriální topografie liší od minulých Industriálních průvodců, které jsou úspěšně vyprodány?

Liší se nejen rozsahem a zkušenostmi či propojením informací. Publikaci lze jistě využít i jako alternativního průvodce. To ale není posláním. Jsem přesvědčen, že nabízí vícevrstevné čtení o místech, která procházejí proměnou. O území s výjimečnými architektonickými a technickými díly, která čekají na zhodnocení a další využití.
 

Barevný svět architektury.