Novinky a názory / názory a komentáře

Rozhovor s urbanistou Jiřím Hrůzou

Rozhovor o životě, architektuře, urbanismu, kariéře, rozdílných politických obdobích, mezigeneračních rozdílech a Praze...

Michal Janata , 12. 1. 2011

Foto: eArch
Jak jste se dostal k architektuře?

Na otázku, jak jsem se dostal k architektuře, nebo spíše do architektury, by mohla stačit odpověď, že jsem se narodil v Praze a celý život prožil na Letné v okruhu několika desítek metrů kolem Veletržního paláce, stejně starého jako já. Do téhož prostředí patřil palác Elektrických podniků, působící vznešeněji než dnes, stejně jako záhadně „gotický“ sv. Antonín v sousedství se Státní reálkou a jejím vynikajícím profesorským sborem, čekajícím, aby nás mohl vzdělávat a zušlechťovat. Skutečné rejdiště nám nabízela až někam do Podbaby a Troje sahající Královská obora s bludištěm starého výstaviště. Směrem k jihu sahala k Vltavě a až k Pražskému hradu promenáda Letné a ještě nepříliš kultivovaná Letenská pláň jako sportovní pole od nejvyšších fotbalových a tenisových sfér až po cirkusy, kluziště a kuriózní klusácké závodiště pštrosů. A toto vše leželo v meandru Vltavy s ostrovem Štvanicí, dalšími tenisovými kurty a téměř celoročním bruslařským „Zimákem“. Vltava byla čistá, v zimě zamrzlá s nekonečnými kluzišti a promenádami a v létě teplá s volně přístupnými kamennými břehy, jak vzpomíná v našem sousedství tehdy bydlící František Hrubín.

Nevím, o jaké jiné povolání než o architekturu mohlo toto prostředí vyvolat zájem. Zvláště když se k tomu přidá pochopení rodičů, alespoň trocha radosti z kreslení a využití času protektorátního totálního nasazení k ovládnutí základů vysokoškolské matematiky a deskriptivní geometrie. Dodnes je mi záhadou, že šlo i během Protektorátu najít v zapadlých staroměstských antikvariátech vzácné svazky edice Mezinárodní Soudobá Architektura, Teigeho spisy a vůbec další dokumenty avantgardního umění, patřící dodnes mezi ozdoby mé knihovny.

Co vás nasměrovalo k urbanismu?

Za mého studentského mládí to ještě nebyl světácky znějící urbanismus, ale stavba měst, jak o tom svědčí z roku 1933 název Mikuškovicovy knihy Technika stavby měst. Moje zakotvení v této sféře bylo dílem náhody. Nikdy jsem si nemyslel, že bych měl dělat nějaký urbanismus, což byl zprvu jen exoticky znějící pojem ze spisů Teigeho a prvních k nám pronikajících překladů Le Corbusiera. Byl jsem jedním z pěti set tehdy na školu přijatých studentů architektury, hledal si příležitostné možnosti výdělku a se spolužáky se účastnil soutěží na nejrůznější stavby. Patřím ke generaci, která nastupovala na fakultu architektury v roce 1945 a mezi mé spolužáky a přátele patřil Jura Ulman, Emil Hlaváček, Karel Prager, Věra Machoninová, Jan Šrámek a početní další. Jako mnozí z nás jsem několik týdnů pracoval jako brigádník na dole Anna Laura u Rynholce a pak na obnově interiérů nacisty během války zneužité budovy v Zikově ulici. Ta se pak stala povznášejícím prostředím ústavů a ateliérů školy architektury a pozemního stavitelství, aby nakonec byly její interiéry znovu rozčtvrceny příčkami na kanceláře rektorátu ČVUT.

Jak tedy vypadal počátek vaší profesní dráhy?

Když jsme s kamarádem sochařem Mílou Hejným k překvapení nás samých i všech ostatních vyhráli veřejnou anonymní soutěž na úpravu pietního území v Terezíně, byl předseda poroty prof. František Fiala zvědav, co jsou ti dva hošíci zač, a tak si nás nechal pozvat. Miloslav Hejný studoval nejprve u Vincence Makovského, pak v Praze u Jana Laudy a Otakara Španiela. Já bydlel bez otce, zemřel za války, s maminkou a mladší sestrou také na Letné. Zaměstnán jsem byl poněkud z ruky na úpatí Vyšehradu u Viktora Formáčka, později vyučujícího v Brně.

Kdo na vás působil jako klíčová osoba?

František Fiala byl v době československého zemského zřízení hlavním architektem české země. Spolupracovníci Františka Fialy se stali hlavními architekty nově zřízených krajů. Některé ze spolupracovníků z období zemského zřízení si nechal jako pedagogy na ústavu stavby měst.

Prof. Fiala se pohyboval mezi kulturní elitou své doby. Poznali jsme nejen jeho spoluautory Vladimíra Wallenfelse u ostravského Domu umění již z poloviny dvacátých let a Františka Feigla u několika staveb na Slovensku, ale též jeho generační druhy Zdeňka Wirtha, Václava Viléma Štecha, Otakara Novotného, Ladislava Machoně a další.

Ze setkání s Fialou vyplynula pro vás jedinečná profesní příležitost...

Prof. Fiala právě zakládal svůj II. ústav stavby měst, a tak mi nabídl místo pomocné vědecké síly. Nabídku jsem vděčně přijal, nepříliš úspěšně jsem vykonal u Jana Krásného přijímací zkoušku z vaření kávy pro pana profesora, prošel jsem krátkým kursem zdokonalení v této odbornosti a pak spolu s mezitím též přijatým Emilem Hlaváčkem jsme vstoupili do školního ráje.

Jaké byly vaše první urbanistické projekty?

Díky kontaktům byl ústav zahrnován zajímavými projekty zejména z jihočeských blat a tamních měst a městeček. Mezi naše první s Emilem jen s malým dohledem zpracovávané urbanistické projekty patřily v okolí Prahy pokud si vzpomínám Roztoky a Třebotov se sanatoriem. Když byl zřízen titul kandidát věd, doporučil prof. Fiala některým z nás, kteří již ukončili studium a zůstali na škole jako asistenti, tuto tak zvanou „aspiranturu“. Zároveň nám doporučil nezůstávat na škole, ale odjet do Košic, kde se právě projektoval hutní kombinát a s tím související plán východoslovenského regionu, dopravní sítě města Košic, jeho centra a soustavy dalších pohotovostních sídlišť a zařízení. Sešli se tam projektanti z celé republiky, z nichž alespoň připomenu Zdeňka Chlupa, vedoucího ateliéru a pak v šedesátých letech hlavního architekta Brna. Z dalších Brňáků to byl František Zounek, Franta Kočí, Vladimír Palla nebo Radek Černý – a samozřejmě naši slovenští kolegové. Nakonec to dopadlo tak, že mi zůstal na krku plán Košic a nemohu zapomenout, že prof. Fiala vyhověl mé prosbě a podstupoval nijak pohodlné cesty do Košic, aby nám přispěl svými radami a zkušenostmi. O mé tehdejší nerozvážnosti svědčí, že jsem se po košickém plánu ještě ujal detašovaného pracoviště, jehož úkolem bylo zpracovat v šibeniční lhůtě několika měsíců plán pro Spišskou Novou Ves.

Na čem jste pracoval potom?

Po návratu do Prahy netrvalo dlouho a ocitl jsem se v Ústí nad Labem, kde se vytvářel ateliér pro zpracování prvního plánu mostecké hnědouhelné – analogicky k paralelně v Ostravě pracujícímu ateliéru pro tamní revír. V obou případech to byla objednávka vlády a plány měly sloužit hlavně jako první rekognoskace terénu. Když jsme plán dokončili, tak pro něj přijela vojenská eskorta a od té doby jsme ho neviděli.

Můžete vzpomenout počátků Útvaru hlavního architekta?

Když byl v roce 1961 založen Útvar hlavního architekta Prahy, stanul v jeho čele Jiří Voženílek, tehdy zastával řadu dalších funkcí. Do útvaru patřil ateliér Jiřího Novotného, který vytvářel, jak se tehdy říkalo, směrný plán, a skupina kolem architekta Arnolda, což byli magistrátní úředníci. Voženílek si jako náměstka vybral mne. V budově v Řásnovce jsme měli společnou jednu místnost. Když se řekne zlatá šedesátá léta, je to trochu přehnané, ale bylo to období, kdy měl Útvar hlavního architekta koncepci i určitou pravomoc. Na druhou stranu hrubost doby ukazuje epizoda ze života útvaru. Když jsme byli s Voženílkem a Novotným na jednání u nějakého stranického činitele, tak ten po vzrušené debatě za námi volal při odchodu: já vám všem zpřerážím hnáty!

Po Jiřím Voženílkovi nastoupil Blahomír Borovička. Kandidátů nebylo moc už proto, že nutností bylo členství v komunistické straně. Borovička sice navrhoval pevnostní stavby, ale nakonec z tehdejších kandidátů byl nejlepší.

Jaké měl útvar pravomoci?

Působení útvaru bylo umožněno tím, že Voženílek požíval autority, ale hlavně byl při jednání a rozhodování vynikajícím diplomatem a stratégem. Neméně důležité bylo, že jsme měli „kulaté razítko“, to znamená, že jsme přece jen nebyli pouhou štafáží. I dnes je důležité, kdo to razítko drží – jak se o tom každodenně přesvědčujeme. Útvar přitom nebyl tak v zorném poli stranických orgánů jako například v Polsku nebo NDR, kde se až přeceňovala mocenská funkce architektury a stavby měst. V Polsku to možná bylo podmíněno trochu tím, že Bierutova dcera studovala architekturu. U nás byla a je tendence obsazovat odborné architektonické útvary spíše manažerskými typy, nebo – což je nejhorší – se tradičnš političtí funkcionáři cítí sami být těmi nejkompetentnějšími.

Co patřilo k nejlepším počinům útvaru?

V šedesátých letech vzniklo v útvaru ve spolupráci s tehdejším Terplanem největší urbanistické dílo, což byl územní plán pražsko-středočeské aglomerace. Byl to projekt překonávající správní hranice a tradiční soupeření mezi městem Prahou a jejím zázemím – Středočeským krajem, nebo spíše mezi jejich reprezentanty. Podařilo se vydat projekt jako obsažné album velkého formátu s variantami řešení, důrazem na kvalitu prostředí a prvními pokusy o uplatnění matematických metod. Dokonce jsme jako přípravu ke schválení začali s projednáváním projektu a troufám si říci, že patří mezi nejvýznamnější v tehdejším světě.

Jaká byla situace v šedesátých letech?

Nelze opomenout ze šedesátých let ani pořádání významných architektonických a urbanistických soutěží, zpracovávání a realizace velkých projektů, včetně reprezentace naší architektury v zahraničí. Zcela zapomenut je z šedesátých let projekt pražského olympijského areálu, i když jeho řešení podstatně předstihovalo nedávné studie na toto téma. Dokonce se podařilo docílit byť jen nepatrné zvýšení kvality panelové bytové výstavby.

Do jisté míry labutí písní šedesátých let československé architektury byl v Praze v roce 1967 světový kongres UIA. Ještě dlouho jsme se pak utěšovali odezvou jeho nadšených zahraničních účastníků, považujících dokonce i to, z čeho nás tehdy bolela hlava za virtuózní projevy obzvlášť rafinované režie. Tomu předcházel světový kongres UIA v Moskvě roku 1958. Ve druhé polovině padesátých let se totiž začala chystat politicky i odborně mimořádná událost – Světový kongres Mezinárodního svazu architektů UIA o obnově a výstavbě měst. Tento kongres měl naplnit neuskutečněný záměr CIAM (Congrès International d‘Architecture Moderne) uspořádat čtvrtý kongres CIAM v roce 1932 v Moskvě. Politická situace nebyla snadná, a tak se Rusové dohodli s funkcionáři ze Západu, že požádají československé architekty o vytvoření mediátorské základny v Praze, kde by se mohla konat všechna přípravná jednání. To se stalo, já jsem byl zapůjčen Svazu architektů a mohl se seznámit se starou gardou ze Západu i z tehdejšího Sovětského svazu, například s Cornelisem van Eesterenem, Percym Johnsonem-Marshallem, Pavlem Abrosimovem a mnoha dalšími.

Co bylo těžištěm vývoje Prahy v šedesátých letech minulého století?

V šedesátých letech bylo také mnoho soutěží, jako Jihozápadní Město, Severní Město, Jižní Město, Jižní Město II, nebo speciální soutěže jako Invalidovna, soutěž na centrum Prahy. Díky Voželníkovi se sehnaly na tyto soutěže, peníze. Výborně obsazen byl poradní sbor hlavního architekta, v němž například působil Emanuel Hruška nebo Dobroslav Líbal, z tehdy mladších Ivo Oberstein. Poradní sbor zasedal v Martinickém paláci. Blahomír Borovička si uvědomoval, že tu Prahu tolik nezná, takže poskytoval prostor ostatním.

Existovala v šedesátých letech snaha navázat na koncept Velké Prahy?

Pražská aglomerace byla širším územím než Velká Praha. Velká Praha, která byla založena k 1. lednu 1922, byla nazývána velká proto, že až za první republiky vzniklo hlavní město Praha, nepočítáme-li Královské hlavní město Praha v rámci Rakouska a později Rakouska-Uherska. K němu bylo připojeno 37 obcí, jenže to byly obce jako Karlín, Smíchov. Připojení obcí však bylo velmi prozíravé. Projekty Velké Prahy podobné jako région parisienne se za první republiky odehrávaly spíše ve sféře nevládních organizací jako Levá Fronta nebo u jednotlivců jako Emanuel Hruška. Situace za první republiky nebyla tak dobrá, aby to umožňovala. Státní regulační komise měla velké pravomoci, ale zároveň byla bezmocná. Praha se projektovala podle rakousko-uherského zákonodárství. Genialita magistrátních úředníků byla v tom, že to vše harmonizovali. Rozhodování Státní regulační komise měla daleko k demokracii, ale komise sama byla skvěle obsazena. Její členové měli integritu.

Jaký byl vývoj sídel v meziválečném Československu?

Tehdy měla Praha celkem štěstí, že sídelní vývoj byl rozumný. Spořilov, Zahradní Město byly projektovány v duchu anglických zahradních měst, jakým je i Ořechovka, která si zachovala původní prostředí ze všech tří etap. Protože Praha bylo hlavní město relativně bohaté země se slušnou inteligencí, bylo zde dost stavebníků vilových kolonií. Procházíte-li kolonií Baba až na Bořislavku, pak zde vidíte vily i družstevní domy. Důležitá byla i soutěž na Státní galerii na Kampě v letech 1923 a 1927, která byla vynikající. A přesto veřejné mínění zabránilo jejímu postavení na tomto místě. Pak se projekt přestěhoval na Letenskou pláň, kde budovu projektoval Josef Gočár a další v letech 1935 a 1939. Moderní architektura, hlavně funkcionalismus, se stala slohem první republiky, protože předešlé eklektické slohy se chápaly jako výraz Rakouska-Uherska. Nová republika jednak potřebovala postavit budovy, jednak měla potřebu reprezentace.

Panoval u této generace ještě smysl pro měřítko a prostorové souvislosti?

Mám takovou hypotézu, že příslušníci první generace, kteří studovali ještě u Otto Wagnera, byli tak dobří proto, že měli klasické architektonické vzdělání. A to neplatí jen pro nás. Do těchto souvislosti patří například i amsterdamská škola i ruská avantgarda. Třeba El Lisickij studoval technickou univerzitu v Darmstadtu. Nizozemci považují za zakladatele moderny Hendrika Berlageho, který měl klasické vzdělání u Gottfrieda Sempera. A u nás například Eustach Mölzer byl vysoce vzdělaný člověk, vodohospodář a skvěle vedl regulační komisi. Ve Francii Georges-Eugène Haussmann věděl, že musí získat skvělé architekty a urbanisty.

Pokračování na další straně

Co vaše působení v sedmdesátých letech?

Na radnici působili v období normalizace lidé jako Jiří Kutina. Mnozí lidé ho znali jako polyglota, který znal velkou řadu básníků, ale jiní ho znali jako úředníka plánovacího odboru. Působil tam Jiří Petřík v odboru oblastního plánování. Já jsem byl z útvaru, kdy už tam vládl Blahomír Borovička. My jsme svou funkci nebrali jako službu nějaké politické konstelaci, ale jako službu Praze. Atmosféru na radnici vystihuje chování tehdejšího primátora Zdeňka Zusky, který nám přezdíval brabenci a naše šéfy označoval za trubce. Ale byli lepší primátoři, například Ludvík Černý, který pocházel z tehdejší líhně Kolbenky.

Jak byste definoval urbanismus?

Urbanismus je velmi složitá sféra. Nejen vzhledem k funkcím a vazbám, ale také proto, že je v něm mnoho peněz. Vývoj některých měst ve světě ukazuje, že města, do kterých jde hodně peněz, jsou na tom hůře než tam, kde je peněz málo. Nejhorší situace je v zemích, kde je hodně peněz a velký pořádek, protože tam vzniká neživotné prostředí. Němečtí památkáři mají pro to výraz Putzerei, což je typické pro rakouská a německá města, naštěstí ne pro italská nebo portugalská. Lepší to je, když existuje snaha města udržet, ale nejsou na to prostředky. Když je hodně peněz, tak je ještě šance, že tam bude nepořádek. Vzpomínám na portugalské Porto s jeho přístavem a podzemními sklepy na místě nedostavěných tunelů.

A jak je to u nás?

Máme velká jména v architektuře, mezi než patří Jan Kaplický. Pro soutěž však bylo vybráno naprosto nevhodné staveniště. Kdyby chtěl někdo tuto stavbu zabít, tak lepší staveniště k tomu účelu v Praze nenajde. Když Kaplický vyhrál soutěž, nemohl to staveniště odmítnout. On se také ke kladům pozemku nevyjadřoval.

Kam byste umístil Kaplického knihovnu?

Můj pohled bude ovlivněn skutečností, že jsem byl dlouholetý Leteňák. Po požáru Veletržního paláce v roce 1974 snažili se tam prostory získat nejrůznější instituce. Když byl ředitelem Národní galerie Jiří Kotalík, stále vládla tendence postavit novou budovu, což už byla tradice od první republiky. Zavolal jsem Kotalíkovi, že je nanejvýš nepravděpodobné, že se někdy seženou finance na novou budovu galerie, ale že je naopak velmi pravděpodobné, že Veletržní palác bude zrekonstruován a že by byl pro Národní galerii vhodnou budovou. Kotalík se na mě zlobil, že mu torpeduji jeho úsilí o novou budovu. Jestli mám na něčem vůbec zásluhu, pak je to okolnost, že jsem se takhle účinně zasadil o umístění sbírek moderního umění do Veletržního paláce někdy okolo roku 1975. Ale zpátky ke knihovně. Špatné je, že se k budově ministerstva vnitra od Kamila Roškota přistavělo křídlo – to je velká chyba. Z tohoto hlediska přišel převrat v roce 1989 pozdě, protože se bohužel ta přístavba stihla. Místo se vyzkoušelo, když byla vypsána soutěž na parlament. Tam právě Jaroslav Fragner v roce 1947 umístil svou budovu Národního shromáždění s průčelím otočeným směrem k Hradu. Vedle toho neuskutečněného projektu je jedno z možných míst. Ale moc jsem se tím nezabýval.

Kdybyste měl vyjmenovat největší hříchy proti městskosti, pokud si vypůjčíme termín od Romana Kouckého, které by to byly?

U nás se hodně přehlíží pravidlo locus regit actum. Jako dictum římských právníků sice znamenalo, že místo řídí právní úkon, to znamená, že posuzovaný čin se řídí právem místa, v němž byl spáchán, ale můžeme ho zobecnit jako urbanistickou zásadu, že stavba by se měla řídit místem, jeho charakterem. Když je místo špatné, tak čin nemůže mít dobré výsledky.

Jak by se dal charakterizovat poválečný urbanismus v Evropě?

Zničení evropských měst za druhé světové války znamenalo na druhou stranu při vší své tragičnosti určitou výzvu pro urbanisty a architekty. Toto zničení umožnilo velké úkoly nikoli jen ve smyslu obrovských objemů, ale ve smyslu patosu. Příklad je Coventry, které představuje vynikající řešení, kde vznikla jedna z prvních pěších zón, kde se obnovila vynikající katedrála sv. Michala. Jindy se úkol povedl, ale později se zkazil. Příkladem je pěší centrum v Rotterdamu, Lijnbaan, které bylo velmi příjemné s jednopatrovou zástavbou. Jednu osu tvoří nádraží, druhou radnice. Nedávno jsem byl v Drážďanech, kde je krytá pasáž, kterou ale položili kolmo na přirozené radiály.

Kdybyste měl jmenovat nejzdařilejší český urbanistický koncept minulého století, byl by to Zlín, nebo Hradec Králové?

Ale můžeme hovořit i o Praze, protože předkové nijak příliš Prahu nezničili, protože peníze šly do extenzivního rozvoje. Slyšel jsem i názor, že nám okrajová sídliště zachránila historickou Prahu. To, že Praha přežila dobu socialistického pokusnictví, tak to lze považovat za úspěch. Ale pro moderní architekturu je fenomenální Zlín. Když jsem byl zvolen členem Německé akademie pro stavbu měst, tak jsem se cítil povinován jet na její kongresy. A na jednom z nich jsem slyšel projev předsedkyně, v němž vyzdvihla Zlín. Celý její projev byl místo zadaného tématu apoteózou Zlína. Hradec Králové je nesporně také město, které je zásluhou Josefa Gočára a dalších městem, které dokázalo naplnit vizi svého starosty Františka Ulricha.

Je Zlín bez obdoby?

Ve světě existují města, jež byla projektována podle zásad Athénské charty. Většinou se uvádí předměstí Amsterodamu, ale mnoho jich není. Zahradní předměstí v Berlíně jsou také podobná Zlínu. Nebo některá průmyslová sídliště v Německu.

Když přejdeme k vaší knižní tvorbě, spolupracoval jste s Jiřím Krohou na knize Sovětská architektonická avantgarda nebo i jinak? 

S Krohou jsem se seznámil, když jsem se stal členem redakční rady Architektury ČSR,kde působil i Karel Prager. Kroha potřeboval někoho, kdo by ho poslouchal. Když skončila redakční rada, bral mě na večeře do Savarinu, kde jsem měl za povinnost jíst a poslouchat. Někdy jsem měl obavu, že Kroha odejde, a já tam zůstanu s projedeným gigantickým účtem, na jehož zaplacení nebudu mít peníze.

Jak jste se dostal k té knize?

Vždycky jsem se každou svou knihou vyrovnával s nějakou sférou, která mě zaujala. A jednou z těchto sfér byla ruská avantgarda. Zajímal jsem se o ni ještě v době, kdy v Rusku byla na indexu. Mnohé z nich jsem poznal osobně, ale byli to ti méně známí, jako například Nikolaj Kolli, který působil jako asistent u Le Corbusiera, když projektoval Centrosojuz v Moskvě. Dalším byl architekt Bunin, který doprovázel Le Corbusiera na jeho přednáškovém turné v Rusku. Navštívil jsem syna Konstantina Melnikova. Znám se s řadou potomků lidí, s nimiž jsem se dříve stýkal. Například se synem Olega Švidkovského, jenž napsal knihu s názvem Urbanismus socialistického Československa, která je vlastně jediná publikace na toto téma. Seznámil jsem se i s ženou Nikolaje Alexandroviče Miljutina. Ten si nechal postavit byt na střeše domu, který mu projektoval Mojsej Ginsburg. V Rusku se nezachovalo příliš staveb avantgardy, ale ty, co se zachovaly, mají dodnes vysoce autentický ráz. Od Miljutinovy ženy jsem získal s jejím věnováním první vydání Socgorodu.

Nemáte potřebu vydat svědectví o své generaci podobně, jako Honzík svým svědectvím o životě avantgardy popsal život své generace?

V šedesátých letech jsme si s Karlem Pragerem říkali, že bychom měli napsat o české avantgardě. Znal jsem Josefa Hrubého, Josefa Kittricha, miloval Karla Honzíka a uctíval Ladislava Žáka. Když byla velká soutěž na centrum Prahy, tak jsme s Janem Sedláčkem a Karlem Honzíkem pracovali na tomto úkolu. Přitom jsem měl možnost poznat způsob Honzíkova uvažování. To bylo něco odlišného od úředního urbanismu. Snažili jsme se jeho vizi přenést do konkrétního projektu. Honzík také rád rozprávěl. Zemřel na embolii po zcela banální operaci a byl jsem poslední, kdo s ním před jeho smrtí hovořil. V posledním dopise mi píše, že jeho balón klesá k zemi, a že přestože shazuje zátěž, klesá stále k zemi. Naše generace Karla Pragera nebo Jana Šrámka se znala s mnoha prvorepublikovými architekty. Nepodařilo se nám vydat svědectví, ale nyní se děje totéž.

Koho byste považoval za své žáky na poli teoretického urbanismu?

Vlastně jsem začal učit až po roce 1989. Celý život jsem projektoval, a přitom mne lidé považují hlavně za autora knih. Projektoval jsem Košice, Mostecko, Prahu nebo Srí Lanku. Nebyl jsem tam proto, abych tam studoval vliv buddhismu na architekturu, ale vykonával jsem čistě praktickou činnost.

Vaše knihy byly vždy psány pro určitou potřebu určité doby.

Mou zamilovanou knihou jsou Města utopistů. Teď mi leží mi na srdci Svět měst (vyjde v nakladatelství Academia).

ING. ARCH. JIŘÍ HRŮZA, CSc.

narozen 31. 5. 1925 v Praze

Vzdělání

1949 Ing. arch. – absolvent ČVUT Praha, Fakulta architektury 1957 CSc., obhájil kandidátskou disertaci na téma Malé město

Ocenění

1965 – zakládající člen, vicepresident a člen Rady starších Mezinárodní společnosti pro plánování měst a regionů (ISoCaRP) 1968 – Medaile Univerzity v Coimbře 1969 – Medaile za zásluhy o hl. m. Prahu 1969 – Medaile The Spirit of Detroit 1979 – Herderova cena – udělena Vídeňskou univerzitou za přínosy v rozvoji teorie urbanismu 1985 – Cena Josefa Havlíčka udělena Svazem českých architektů za vedení prací na územním plánu Prahy 1994 – zvolen dopisujícím členem Německé akademie pro stavbu měst a krajinné plánování (DASL)

Praxe – zaměstnání

1945 – Českomoravské strojírny a.s. 1950–1954 odborný asistent Ústavu stavby měst ČVUT Praha 1951–1954 vědecká aspirantura ve Stavoprojektu Košice – územní plán historického jádra a Spišské Nové Vsi a ve Stavoprojektu Ústí n. L – rajonový plán Mostecké hnědouhelné pánve 1954 – umístěnka na Ministerstvo místního hospodářství 1956–1957 – referent pro velká města Ústřední správy pro bytovou a občanskou výstavbu (ÚSBOV) 1958–1961 – tajemník Svazu architektů Československé republiky 1961–1971 – náměstek hlavního architekta hl. m. Prahy, (ÚHA hl. m. Prahy) 1971 – od 1. 1. do 1. 5. – prozatímní vedení odboru územního plánování a architektury Národního výboru hl. m. Prahy a Útvaru hl. architekta hl. m. Prahy 1971 – od 1. 11. do 1990 vedoucí úseku celoměstské koncepce a vedoucí projektant územního plánu Prahy v ÚHA hl. m. Prahy 1969 – senior felow Ústavu plánování na Wayne State University v Detroitu 1978–1979 vedení týmu OSN na plánu rozvoje Colomba, hlavního města Srí Lanky. 1987 – externí učitel – ČVUT Praha, Fakulta architektury, Fakulta stavební, AVU Praha 1991–1996 – Terplan a.s. Praha, hlavní specialista a externí pracovník 1992 – UK Praha – externí učitel - Přírodovědecká fakulta Praha a Ústí n. L. 1992–1993 – vedoucí projektant Atelier GAMA s.r.o., Praha

Redakční rady

1952 – Architektura ČSSR 1990 – 1996 Územní plánování a urbanismus 1997 – Územní rozvoj a urbanismus

Knihy a skripta

1958 – Stavba měst v Československu, publikace k V. kongresu UIA v Moskvě 1960 – Česká města, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1962 – Budoucnost měst, Orbis, Praha 1962 – Československá architektura, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha (spoluautor) 1965 – Teorie města, Československá akademie věd, Praha 1967 – Města utopistů, Československý spisovatel, Praha 1973 – Hledání soudobého města, Obelisk, Nakladatelství umění a architektury, Praha 1973 – Sovětská architektonická avantgarda, Odeon, Praha (spoluautor) 1974 – Československá historická města, Odeon, Praha (spoluautor) 1975 – Praha – Urbanistický rozvoj města, ÚHA hl. m. Prahy, Praha (spoluautor) 1977 – Slovník soudobého urbanismu, Odeon, Praha 1983 – Praha – 100 let stavby města, Panorama, Praha (spoluautor) 1989 – Město Praha, Odeon, Praha 1995 – Vývoj urbanismu I., skripta ČVUT 1996 – Vývoj urbanismu II., skripta ČVUT 1996 – Lidská sídla v podmínkách trvale udržitelného rozvoje, Vysoká škola báňská, Technická univerzita Ostrava ve spolupráci s MŽP ČR (spoluautor Marta Opplová) 2000 – Svět architektury, Aventinum, Praha 2002 – Charty moderního urbanismu, Asociace pro urbanismus a územní plánování ČR, Agora, Praha 2003 – Urbanismus světových velkoměst I., skripta ČVUT Praha 2007 – Urbanismus světových velkoměst II. Athény, Řím, Istanbul, skripta ČVUT Praha 2008 – Stavitelé měst, Agora, Praha (v tisku) 2008 – Svět měst, Academia, Praha (v tisku)

Publikace v zahraničí

1967 – Planificazione urbana e territoriale in Cecoslovacchia, Casabella 313, Milano 1972 – Teoria goroda, Izdatelstvo literatury po strojitělstvu, Moskva 1972 – International History of City Development, Czechoslovakia, Londýn – (spoluautor)

 Psáno pro časopis Architektwww.architekt-casopis.cz

Klíčová slova:

Praha rozhovor urbanismus

Mohlo by vás zajímat

Generální partner
Hlavní partneři