Zdeněk Lukeš | Muž, který snil o nové Praze

Pátek, 31. Srpen 2012 - 2:00
| Napsal:

Před 130 roky se narodil významný architekt, urbanista a filmový experimentátor Max Urban.

Před dvěma týdny jsme si připomněli 110. výročí narození architekta Vladimíra Grégra, jehož jméno je spojeno zejména s projekty vil na pražském Barrandově. Shodou okolností další výročí osobnosti, spjaté s budováním této enklávy v romantické poloze nad Vltavou v katastru Hloubětína, připadlo na pátek. Právě 24. srpna se před 130 lety v Praze narodil Max Urban. Tento vrstevník Pavla Janáka vystudoval architekturu na pražské technice. Před první světovou válkou si vybudoval malé dřevěné studio na zahradě domu ve Vodičkově ulici 35 – jen pár metrů od Václavského náměstí.

Ten ateliér jsem kdysi navštívil. Pracoval v něm známý výtvarník Jan Wagner, který tehdy připravoval exponáty pro naši výstavu v Národním technickém muzeu. Z Vodičkovy se prošlo průjezdem krásného, ale maličkého barokního domu, vklíněného mezi dům Langhansův a další vysoký činžák. Za domem byla kouzelná zahrádka s dřevěnými pergolami a besídkou ve stylu vídeňské secese Josefa Hoffmanna. Vlevo pak byl Urbanův ateliér.

Ještě dříve, než se stal ve 20. letech z Maxe Urbana uznávaný architekt, byl už respektovaným filmovým režisérem, scénáristou a producentem. Oženil se s populární divadelní herečkou Annou (Andulou) Sedláčkovou (1887-1967), přední divou Národního i Vinohradského divadla. Urbana fascinoval hraný film, a tak založil společnost ASUM (název je složen z iniciál jmen obou manželů) a vletech 1912–13 natočil řadu krátkometrážních snímků. V některých hrál on i jeho žena a další příbuzní, často stál i za kamerou a psal scénáře.

Z těchto vpravdě průkopnických let české kinematografie se bohužel zachovalo jen nepatrné torzo – film Konec milování a pár fragmentů Čtyř ročních dob a Živých modelů. Ti, kdo je viděli, potvrzují talent a francouzský šarm Sedláčkové i režisérovy pokusy o experiment: ve filmu Čtyři roční doby například Urban koloruje jednotlivé díly tak, aby odpovídaly atmosféře.

Společnost ASUM bohužel ještě před první světovou válkou zanikla a zklamaný architekt už se k filmování vrátil jen jednou (snímek O Adrienu z roku 1919). Jak ale uvidíme, s kinematografií přece jen nadobro neskoncoval…

Část válečných let strávil Urban jako voják, ale měl čas i na velmi smělý projekt. Jmenoval se Ideální Velká Praha a na řadě rozměrných výkresů, svázaných do obrovského sešitu, vykreslil svou představu budoucího rozvoje české metropole. Poprvé jsem ty plány spatřil někdy v polovině 80. let, kdy jsme je s Benjaminem Fragnerem objevili v archivu architektury Národního technického muzea v karlínské Invalidovně. Na prvním listu byly noty Smetanovy Vltavy a pak už jen velmi odvážné vize: Urban ponechal jen fragment historického jádra a jinak vystavěl prakticky nové město ve stylu velkorysého pařížského urbanismu. Obří kruhová náměstí, z nichž se radiálně rozbíhají do všech stran široké bulváry, rozlehlý balonový přístav na Letné, monumentální vládní paláce, muzea a divadla…

 

Filmové ateliery Barrandov | Barrandovské terasy

 Byl v tom zaklet sen nastupující generace architektů, pro něž byla Praha jen provinčním městem. Hned po válce byl projekt publikován a vystaven, ale u obyvatel sklidil kritiku, k níž se tehdy připojil i Karel Čapek.

Urban se stal ve 20. letech členem Státní regulační komise, byl také redaktorem časopisu Styl, který vydával spolek Mánes. Od roku 1927 se pak z podnětu bratrů Havlových začal zabývat Barrandovem, respektive novou romantickou zástavbou tohoto kopce nad Vltavou.

Podle přání stavitele Václava Havla vybudoval na skalním ostrohu nad řekou romantickou restauraci s bílou věží, která připomíná maják. Inspirací bylo podobné zařízení – Cliff House, které viděl Havel u San Franciska v Kalifornii na březích Pacifiku (to mimochodem později zničil požár, ale nedávno byla vypsána architektonická soutěž na jeho obnovu).

Urban důvtipně využil profil terénu – ze stupňovitých ochozů u restaurace byl skvělý výhled na město i řeku a Barrandovské terasy se staly vyhledávanou destinací Pražanů. Dalo se tam přijet autem, ale lidé volili romantičtější trasu: od konečné tramvaje se tam dalo vyšplhat skalní stezkou a na terase pak mohli návštěvníci na vlastní oči vidět hvězdy stříbrného plátna…

 

Barrandovské terasy dříve a nyní

Dnešní realita je ovšem jiná, restaurace připomíná lodní vrak a seběhnete-li výše zmíněnou cestou, zjistíte, že končí v haldách odpadků pod betonovými rampami nájezdů na Barrandovský most. Nicméně plán rekonstrukce, spojený s nutnou výstavbou hotelu, jehož silueta však nebude z nábřeží patrná, je připraven. Doufejme, že se tedy přece jen dočkáme obnovy místa, které si ještě v plném provozu pamatují i dnešní padesátníci.

Kromě restaurace navrhl Urban v ulici Lumiérů 41 na temeni kopce ještě výstavní vilu, samozřejmě opět ve funkcionalistickém stylu, a pak rozlehlé – a na tehdejší dobu supermoderní – filmové ateliéry společnosti A-B, které už ovšem mají také své dny slávy dávno za sebou...

Film tedy Maxe Urbana doprovázel i na přelomu 20. a 30. let, kdy se stal jedním z předních představitelů československé avantgardní architektury. Později pracoval dál jako uznávaný urbanista a architekt, ale k podobným zakázkám se už nikdy nedostal. Zemřel v Praze v roce 1959.

Psáno pro Neviditelného psa