ZDENĚK LUKEŠ: Národní umělecká galerie ve Washingtonu

Středa, 14. Červen 2017 - 0:00
| Napsal: | Zdroj: Neviditelný pes

V minulých dílech našeho seriálu jsme si postupně prohlédli některé významné stavby a památníky metropole USA. Dnes ještě navštívíme ctihodnou instituci – National Gallery of Art. U založení této prestižní galerie stojí někdejší třetí nejbohatší Američan (po J. D. Rockefellerovi a H. Fordovi) Andrew William Mellon (1855-1937).

Národní galerie ve Washingtonu © Zdeněk Lukeš
Fotoalbum: 

Ten se ke svému majetku propracoval postupně, když začal v sedmnácti podnikat jako prodejce uhlí. Poté, co se stal miliardářem, dosáhl dokonce na post ministra financí, což nám zřejmě něco připomíná. Tato jeho politická kariéra však rychle skončila v době, kdy USA upadly do hospodářské krize. Krátce pak působil jako velvyslanec v Británii. Mellon byl rovněž náruživým sběratelem starého evropského umění a štědrým mecenášem. V polovině třicátých let proto přišel s ideou založit nedaleko Capitolu, v pásu muzejních institucí podél Mallu, stavbu věnovanou výtvarnému umění. Jejího dokončení v roce 1941 se už nedožil.

Tuto tzv. Západní budovu projektoval známý americký architekt John Russell Pope, kterého jsme si již představili jako autora Jeffersonova památníku. Pope byl představitelem neoklasicismu a v tomto stylu navrhl i svou rozlehlou stavbu z narůžovělého mramoru dovezeného ze státu Tennessee. Jde bezesporu o důstojné sídlo této instituce a impozantní je nejen portikus s jónskými sloupy, připomínající řecký chrám, ale i centrální síň s pro změnu černými sloupy pod mohutnou kupolí. Provoz je vyřešen se vší elegancí, ale je to samozřejmě architektura prudce konzervativní. Není divu, že kritikové, kteří měli pocit, že by se dalo přece jen stavět moderněji, označili budovu za „definitivní zkázu na Mallu“ nebo za „předraženou mumii“. Nicméně dodejme upřímně, že Mellonovým sbírkám starého umění to v Západní budově docela sluší.

Národní umělecká galerie naštěstí nezůstala jen u tohoto období a postupně shromáždila i krásnou sbírku moderního malířství a sochařství. Proto bylo v šedesátých letech rozhodnuto, že hned v sousedství vznikne nová stavba pro tyto sbírky – tzv. Východní budova, z let 1974-1978. Tu navrhl jeden z nejvýznamnějších světových architektů druhé poloviny dvacátého století Ieoh Ming Pei. Tento Američan čínského původu se mimochodem letos v dubnu dožil sta let. Pei se narodil v Číně, ale v osmnácti letech odešel do USA, kde studoval mj. u Waltera Gropia na Harvardské univerzitě. K jeho nejznámějším stavbám patří kampus NYU v New Yorku, mrakodrap Bank of China v Hongkongu, John F. Kennedy Library v Bostonu nebo řada dalších knihoven, muzeí a galerií. Doslova ikonickou stavbou jsou samozřejmě Peiovy pyramidy v Louvru, což je mimo jiné i motiv, který najdeme na předpolí jeho washingtonské budovy. Legendární architekt získal za své dílo samozřejmě i nejprestižnější ocenění – Pritzker Prize v roce 1983.

Pei vytvořil ve Washingtonu jedno ze svých nejvýznamnějších děl a jeho Východní budova nechybí v žádné učebnici moderní architektury. Se svým antikizujícím sousedem zdánlivě nemá nic společného, ale záměrně Pei použil na obklad průčelí stejný materiál – narůžovělý mramor, dokonce nechal znovu kvůli tomu otevřít zrušený lom v Knoxvillu ve státě Tennessee. Vstupní nice dominuje kovová plastika Henryho Moora. Lichoběžníkový pozemek rozdělil architekt na dva trojúhelníky. Ten větší je zasvěcen uměleckým sbírkám, ten menší pak technickému a badatelskému zázemí.

Vstupní průčelí připomíná svým tvarem písmeno H a architekt zde pracuje i s efektem kontrastu světla a stínu na fasádě i v rozlehlé vnitřní hale, do níž světlo proniká prosklenou střechou. Koncepce vnitřních prostor je velkorysá – architekt pečlivě komponoval jednotlivé partie tak, aby vystavená díla dostala prostor a dominovala vybrané lokalitě. Pozorovat je lze z různých horizontů od přízemí až po terasy a ochozy jednotlivých podlaží. Tak si můžete ve vestibulu vychutnat pomalu se otáčející obří mobilní plastiku Alexandera Caldera, stejně jako velké plátno Roberta Motherwella, barevné čtverce Ellswortha Kellyho nebo sochy Maxe Ernsta či Jeana Dubuffeta. Jednotlivé exponáty jsou pečlivě vybrány tak, aby si nekonkurovaly, naopak celkovým dojmem je soulad, bez ohledu na výtvarné pojetí, materiál nebo barevnost.

Obě budovy jsou vzájemně propojeny podzemním tunelem, který vůbec nepůsobí klaustrofobicky díky dynamické světelné instalaci Lea Villareala. Kromě prostor na výměnné výstavy, knihovny, kongresového centra a archívu nechybí samozřejmě muzeumshop, knihkupectví a řada restaurací – od těch luxusních ve staré budově, až po samoobslužnou v té nové. Expozice je samozřejmě přístupná zdarma, jak je dnes ve světě dobrým zvykem, a pořadatelé správně kalkulují s tím, že návštěvník pak rád utratí peníze za knížky a katalogy, designové předměty, hračky nebo alespoň dobrý oběd či šálek kávy s moučníkem. Doufejme jen, že si podobný servis budeme jednou moci dopřát i u nás...