Zdeněk Lukeš: Od secese až k novodobé architektuře ulicemi Holešovic a Libně

Pátek, 3. Srpen 2018 - 0:08
| Napsal: | Zdroj: Neviditelný pes

Po výjezdu za moderní architekturou Německa se Zdeněk Lukeš vrátil se svými vycházkami do Prahy, tentokráte do Holešovic a Libně. Obě čtvrti, které propojuje Libeňský most, jsou, co se architektury týče, velice různorodé. Dělnické Holešovice se mohou pyšnit domy hned od několika významných českých architektů napříč celému dvacátému století. Vedle secesního domu zde tak můžeme vidět např. blok domů, jež byl za komunismu prohlášený kulturní památkou. Ukázkou současné tvorby pak je Libeň na druhém břehu, kterou v posledních letech zaplnily developerské projekty bytových a administrativních budov.

Palác Kovo, Zdeňek Edel, Zdroj: old.turnovskovakci.cz
Fotoalbum: 

Třetí letošní Psí vycházka se konala v sobotu 21. července od 10 hodin (minulá PV viz zde) za účasti asi 40 vycházníků, vč. jednoho psa. Počasí jako vždy krásné. Z Dělnické ulice jsme se nejdřív vydali ulicí Na Maninách kolem bloku domů družstva Domovina z poloviny 20. let (architekti Karel Roštík a Bohumír Kozák), v němž bývalo kdysi i stejnojmenné kino a funguje dodnes víceúčelový sál. Blok byl za bolševika dokonce národní kulturní památkou, neboť se v něm konal sjezd KSČ v roce 1929, kdy se k moci dostalo stalinské křídlo v čele s Gottwaldem, jak dodnes připomíná pamětní deska.

V ulici jsou dále malobytové domy Obce pražské od Rudolfa Hraběte. Pak jsme zabočili do ulice U Průhonu a prohlédli si secesní dům Bohuslava Homoláče a v ulici V Háji Bedřicha Bendelmayera s hezkými cihelnými detaily. Naproti pak sgrafitové domy Kotěrova žáka Františka Kavalíra. Dále jsme pak pokračovali ulicí U Průhonu do Jankovcovy, kde je vedle nové zástavby (architekti ADNS, CMC) také pozůstatek holešovického přístavu z roku 1905 od Františka Sandera (nově je tu dokonce i Sanderova ulice), jeho několik cihlově-omítaných a hrázděných objektů je tu dodnes, v jednom z nich příjemný pivovárek a restaurace.

Naproti v Janovcově jsou pak artdecový dům manželů Petříkových (roh Přístavní) nebo funkcionalistické činžáky Josefa Martínka (na rohu Dělnické). Konečně vstupujeme na Libeňský most – kdysi nejdelší silniční most přes Vltavu v Praze. Po stranách máme věžové domy arch. Zdeňka Edela (žák Jaroslava Fragnera) – bývalý palác Kovo ze 70. let, a Lighthouse, tedy česky Maják, od izraelského investora z let devadesátých.

Libeňský most navrhl Pavel Janák s Ing. Františkem Menclem v roce 1925, dokončen byl k výročí republiky o tři roky později. Styl je konstruktivistický (s kubismem, jak se někdy uvádí, nemá nic společného, ten Janák opustil již v roce 1913). Konstrukce není v dobrém stavu, ale i vzhledem k tomu, že je stále využíván automobily i tramvajemi (ty zde ovšem jezdí krokem), věřím, že se dá opravit, případně nejhorší úseky nahradit.

Z mostu jsme pak na holešovické i libeňské straně sledovali novou výstavbu, na níž se podílejí architektonické ateliéry Schindler Seko, Qarta a Ian Bryan Architects. Libeňský přístav – značně už zchátralý – je tedy pryč. Nová výstavba je sice kvalitní a vedle kanceláří se v této lokalitě chválabohu staví i byty, ale zdá se na obou březích poněkud přehuštěná, což je škoda. Voda v jednotlivých zálivech má však k modré laguně, jak ji představovaly reklamní letáky, hodně daleko.