Roman Koucký | hledání řádu

Roman Koucký seminární práce SAT | Současná architektonická tvorba FA ČVUT v Praze

Miroslav Šajtar | šk.rok 2008/2009

odborný garant předmětu | Ing. arch. Petr Vorlík PhD.

Pokusím se zaměřit na dle mého názoru základní kameny Kouckého filozofie a způsobu, jakým se promítá do jeho díla. Vzhledem k malému rozsahu této práce a (časově, místně i tematicky) rozlehlému působení Kouckého kanceláře vědomě opominu řadu významných staveb (např. Fárův dům ve Slavonicích - oceněný Grand prix Obce architektů 2000 apod.), o jiných se zmíním pouze okrajově. Soustředit se chci na ty myšlenky, které Koucký v průběhu vytváření svých prací formuluje jako obecně platné, respektive dané dílo významově přesahující.

vzdělání a vzdělávání

Roman Koucký se narodil 14.6.1959 v Plzni. Po skončení základní školy se vyučil truhlářem (1974-1977), následně vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni a po maturitě odešel do Prahy, kde uspěl u přijímacích zkoušek na Fakultu architektury ČVUT. Nejednalo se u něj o cílevědomý postup; lze říct, že spíš využíval příležitostí tak, jak se mu otevíraly nové obzory. „Kamarád mne potom vzal na den otevřených dveří na Fakultu architektury ČVUT. Rozhodl jsem se, že se z Plzně přestěhuju do Prahy a buď mě vezmou, nebo půjdu dělat dekorace na Barrandov. Byl jsem celkem v klidu, věděl jsem, že se uživím čímkoliv.“3

Při studiích na vysoké škole v období normalizace Koucký podobně jako jeho spolustudující kolegové hledal únik z oficiální linie architektury, která zaostávala za světovým děním. Jeho jistým symbolem se staly myšlenky postmoderny, z nich zejména teorie o návratu k tradičním formám městských budov, důraz na péči o veřejný prostor a symbolické působení architektury. Spolu se spolužáky založil uměleckou skupinu Zlatí orli, jejíž činnost později, v roce 1992, vyústila v založení nakladatelství Zlatý řez - teoretické a publikační platformy, vydávající mimo další ediční činností stejnojmenný časopis. Smyslem Zlatého řezu je prezentovat zejména kvalitní příklady soudobé architektury: „Založili jsme ho proto, že časopis Architekt byl jediný a zásadně negativní. Řekli jsme si, že budeme tisknout jenom pozitivní věci, protože kladné energie je tady kolem nás nesmírně málo. Prvotní ale byla touha něco vyjádřit.“4

Po získání diplomu (diplomovou práci obhájil v ateliéru doc. Věkoslava Pardyla) v letním semestru 1985 Koucký získal práci v Ateliéru 7 - Projektovém ústavu hlavního města Prahy. Zároveň začal samostatně projektovat. V akademickém roce 1989/1990 se stal žákem Školy architektury prof. Emila Přikryla na pražské AVU, už v březnu 1990 ale ukončil práci v Projektovém ústavu a následně po 3 semestry působil na AVU jako Přikrylův odborný asistent.

Další kapitola vztahu Romana Kouckého a vysokého architektonického školství začala letním semestrem 1998, kdy otevřel na fakultě architektury ČVUT vlastní ateliér, zaměřený na „velkoměstské“ úlohy a velká urbanistická témata. O 8 let později byl jmenován docentem (habilitační práci později v upravené podobě vydal v podobě publikace Elementární urbanismus). V současnosti již několik semestrů funguje (na místní poměry) raritním způsobem jako samostatný ateliér, vyčleněný z organizační a finanční struktury fakultních ústavů. Tento fakt samotný je dost výmluvným dokladem Kouckého individualismu.

první impulzy: Smíchov - Ústí nad Labem – Bruselská

Těsně po listopadové revoluci v roce 1989 Koucký společně s ateliérem D.A. Studio začal pracovat na územním plánu pro Smíchov. Rozsáhlý brownfield měl být prvním příkladem „kapitalistického“ územního plánování. Architekti při jeho zpracovávání neměli možnost opřít se o žádný vzor; plánování v dobách socialismu vycházelo ze zcela odlišných principů, než které vyznávala nastupující společnost. Zadání - vytvořit lokální městské centrum a přetvořit území někdejších továren v „kus města“ - bylo jasné, hlavní úkol sami architekti definovali v potřebě nalezení formy plánu. Jako základní požadavek stanovili srozumitelnost dokumentu pro budoucí uživatele a z toho vzešla metodika i vizuální, černobílá grafika (regulační prvky jsou jasně čitelné i na xerokopii).

Díky práci pro Smíchov byl Roman Koucký osloven městem Ústí nad Labem, které připravilo soutěž na regulační plán centra. Koucký v soutěži zvítězil a během následujících let (1992-1996) se mu podařilo plán realizovat až po schválení. Důležitou roli při tom hrál Jan Jehlík, vedoucí územního rozvoje města Ústí nad Labem, Kouckého spolužák z vysoké školy. Sehranost pořizovatele a zpracovatele umožnila dopracovat myšlenky smíchovského plánu a navrhnout citlivou obnovu zničené městské struktury.

V první polovině 90. let se také ustavuje tým jeho architektonické kanceláře. Později k tomu poznamenává: „Nechci také výtvarnou stránku architektury přeceňovat. Proto se naše firma jmenuje Roman Koucký architektonická kancelář, kancelář, ve které se normálně projektuje. Není to ateliér, protože ateliér je pro mne symbolem čistého umění a výtvarné práce. Architektura je jenom z části výtvarná práce a z druhé, té větší části, je každodenní týmovou dřinou, a ne bohémským čekáním na nápad.“5

Etablování kanceláře bylo dovršeno realizací vlastních prostor. Pro ně nalezl Koucký předzahrádku v Bruselské ulici č. 13 na pražských Vinohradech. Na zdánlivě nevyužitelné ploše vyprojektoval a zrealizoval podzemní studio, osvětlené krabicovými šachtami a přístupné z anglického dvorku. Specifika tohoto prostoru korespondují s hledáním netradičních cest a usilováním o husté a intenzivní stavění ve městě. Zároveň v detailech prozrazují určitou zvláštní cestu - nevím přesně, jak ji pojmenovat, nazval bych ji asi „působivá nepohodlnost“ - dokumentovatelnou namátkou na 50 cm široké místnosti s pisoárem či obdobně vysokém prahu, oddělujícím hlavní kancelář od vstupních a zasedacích místností. Myslím, že přinejmenším v prvém jmenovaném případě se jedná o programovou revoltu proti zákonným a podzákonným normám a předpisům, které jsou v rozporu s Kouckého liberálním životním přístupem a jeho usilováním o víceméně svobodnou možnost realizovat - postavit (v mezích města, v mezích vlastního domu) cokoliv.

citace: 1 Drtivá většina práce Romana Kouckého je záležitostí ryze tuzemskou. Jediná významnější akce zahraniční, soutěžní návrh na most v Drážďanech - UNESCem potíraný Waldlöschenbrücke (listopad 1997), skončila pro kancelář koucky-arch.cz neúspěchem. Koucký má přesto na svém kontě 2 nominace na cenu Miese van der Rohe. 2 „V přehled všeho buranství, jaké si můžete představit, vyústila prezentace architektonické studie Romana Kouckého z Prahy (...). Prezentace (...) byla velmi nešťastná a zvrhlá. (...) Koucký ji zahájil 27-minutovou přednáškou o urbanismu, kde citoval krom jiných též sám sebe, a později v diskusi začal působit silně sebestředným až arogantním a hulvátským dojmem.“ Jičínský zpravodaj, 13.05.2001 3 Rozhovor v článku Maximalistický minimalista, Reflex 49/2001 4 Rozhovor v článku Maximalistický minimalista, Reflex 49/2001 5 Roman Koucký, Úřad kreátora, str. 71

město a design: mosty a veřejné prostory

Podstatnou část práce Kouckého kanceláře tvoří zakázky od municipalit. Tento trend přitom započal už při prvních velkých projektech a souvisel s tím, že Koucký se nespokojil se splněním zadání konkrétního díla, ale nastínil v něm zároveň široké spektrum (často latentních) problémů k řešení.

Například paralelně s tvorbou regulačního plánu v Ústí nad Labem realizoval široké spektrum dalších návrhů: rekonstrukci administrativní budovy vydavatelství Labe, obnovu parku Bedřicha Smetany a podílel se i na regulačním plánu pro městskou část Krásné Březno. Prolnutí prací na územně-plánovací dokumentaci s konkrétními architektonickými realizacemi vyvrcholilo stavbou tzv. Mariánského mostu. Mariánský most, druhý silniční most přes Labe ve městě, byl umístěn přímo naproti stejnojmennému skalnímu masivu, uzavírajícímu centrum. Pro vyvážení statické hmoty skaliska byla zvolena mostní konstrukce, zavěšená na asymetrickém, dynamicky působícím pylonu. Most vzbudil rozporuplné reakce díky své poloze (směrově nespojuje žádné významné body, nachází se relativně blízko starého mostu, levobřežní zhlaví je řešeno na české poměry nezvyklou, velmi úspornou úrovňovou křižovatkou), ale i vysokou cenou, způsobenou důrazem na estetickou stránku. Most byl přesto poctěn řadou ocenění včetně ceny evropské asociace ocelových konstrukcí. "Je to v moderní historii jediná stavba, kromě libereckého Ještědu, která se stala symbolem města."6

Úspěch Mariánského mostu umožnil kanceláři řešit řadu dalších mostních konstrukcí; z nich se realizace dočkala dvojice mostů v Českých Budějovicích, tzv. Dlouhý a Krátký most. První z nich dokumentuje hledání nezvyklého řešení, které by vytvořilo jedinečnost místa: ocelová příhradová konstrukce je vlastně tvořena spojitým nosníkem s nepravidelně vybranými odlehčovacími otvory, které sice sledují statický průběh sil, avšak jejich tvarování je v detailu podřízeno výtvarnému záměru.

Kromě mostů vytvořil Koucký řadu městských parterů od úprav historických náměstí (Slavonice, Chrudim, Nejdek) až po běžné uliční profily (ul. 5 května v Dobřichovicích). Oblíbeným motivem je organizování dlážděné plochy podle vzorce o velkém, z lidského horizontu neidentifikovatelném měřítku (např. vzor čárového kódu v nerealizovaném návrhu na náměstí v Jablonci nad Nisou). Poměrně často jsou tyto plochy také oživovány fragmentálními částmi jiného - původního materiálu (Slavonice, Nejdek, Dobřichovice).

Nejlépe lze dokumentovat přístup ateliéru k problematice veřejných prostor v případě Nejdku, malého města v podhůří Krušných hor. Koucký po příchodu do tohoto sudetského města, hledajícího vlastní identitu, nejprve vytvořil jakýsi mikroregulační plán centra, na jeho základě teprve zanalyzoval členěný prostor náměstí a stanovil jeho charakter. Z plochy odstranil segmenty trávníků, přírodní prostředí však kompenzoval rastrem nově vysazených dubů a vodním prvkem, protékajícím mělkým oblázkovým korytem. Na úpravu koryta byly použity valouny z říčky, protékající městem; rovněž část dlažby byla vytvořena z kostek, vyjmutých z předchozí úpravy náměstí. Abstraktní rastr je navržen na plochu kostelního náměstí, která bude zrealizována po výstavbě nové nejdecké radnice. Práce na úpravách centra pak vyústily ve zpracování nového územního plánu, o jehož potřebě Koucký místní zastupitele přesvědčil.

kontroverzní teze: Zločiny proti městskosti - Současnost je součástí historie - Elementární urbanismus

Své názory a postoje Roman Koucký prezentuje kromě vlastní tvorby také v přednáškách. Zaměřím se nyní na tři nejvýznamnější z nich. Jejich spojujícím prvkem je aforistické pojmenování a kritický postoj reflektující prostředí české architektonické scény.

Krátkou přednášku Zločiny proti městskosti přednesl poprvé 1.4.1993 v pražském Mánesu. Hovořil v ní především o nesmyslnosti, zločinnosti plošných asanací a jiných nešťastných urbanistických a architektonických zásazích v předlistopadovém období; odmítl popírání historické mnohovrstevnatosti v urbanismu a nastínil město jako přirozeně, evolučně se vyvíjející organismus.

O 9 let později, 19.4.2002 přednesl na sjezdu České komory architektů přednášku Zločiny proti městskosti II. Tentokrát ovšem zaměřil svou kritiku ne na komunistické plánovače, ale na instituce památkové péče. Prohlásil, že památková ochrana od listopadu 1989 vzrostla v totalitní moc, která svévolně bez objektivní příčiny brání budování nových domů. Síla zamítavého památkářského razítka na projektu pak vede architekty a investory k cestě nejmenšího možného odporu, to znamená k bezduché imitaci existujícího namísto hledání nových cest. Obě přednášky tak vymezují rámec, v němž se dle Kouckého má pohybovat architekt: vnímat a respektovat historii místa, zároveň však svobodně tvořit a objevováním nového rozvíjet a obohacovat prostředí architektury.

Stejný duch provází i přednášku Současnost je součástí historie (poprvé prezentován v Bratislavě 26.4.2001). Zde Koucký interpretuje nastávající 21. století jako informační věk; prohlašuje, že každý dům je v okamžiku své realizace vlastně historický, neboť zobrazuje myšlenku zachycenou architektem v plánech o několik let dříve - v důsledku zrychlování změn naší civilizace tedy vlastně v dost jiné situaci. Proto Koucký požaduje, aby architekt měl možnost projektovat podle svého nejlepšího svědomí současné budovy a města, neboť jen takové mají v globalizovaném světě smysl. S tímto apelem souvisí i výzva k hledání experimentu, protože jen ten posunuje hranice architektury od minulosti k současnosti. Z textu přednášky je patrná zejména nevole z toho, že architektura přestala být jedním z vůdčích kulturně-civilizačních prvků a významně se opožďuje za vývojem např. informačních technologií. Koucký spatřuje hlavní příčinu právě ve strachu z inovací - společnost se odvrátila od revolučních změn, které přinášelo 20. století (funkcionalismus, volná zástavba, funkční zónování atd.), ale namísto jejich překonání ustrnula v bezradné, vše negující pozici. Koucký zdůrazňuje, že lidské prostředí je v zásadě mnohovrstevnaté, měněné a přestavované podle aktuálních potřeb. Důležité podle něj je, že naše prostředí je jistým způsobem dané a úkolem není je zničit a znovuvybudovat, ale průběžně doplňovat a přestavovat.

Elementární urbanismus (přednáška ze semináře územního plánování, Znojmo 14. 6. 2000) shrnuje poznatky z územního plánování. Nastiňuje koncepci zcela nového přístupu k plánování obecně a pokouší se redefinovat jeho používané nástroje. Hlavní myšlenka - „redukovat z možného maxima na nutné minimum“7 - představuje úsilí o nalezení takových nástrojů, které umožní budovat v principu jakékoliv budovy, které nejsou v rozporu z celkovou vizí rozvoje dotyčného sídla. Požadavek na vizionářský model území je přitom nutnou podmínkou jakékoli práce vůbec. Zajímavý postřeh je v závěru přednášky, kdy vymezuje veřejný prostor jako místo neměnného řádu, který sídlo sjednocuje, a soukromý prostor (tedy i soukromé budovy) jako místo chaosu, proměnlivého a určujícího rozvoj.

citace: 6 David Vávra - Radovan Lipus: Ústí nad Labem, z televizního cyklu Šumná města 7 Roman Koucký, Elementární urbanismus, str. 39

přílohy

seminární práce Roman Koucký

nové koncepce - komplexnost územního plánování

Po úspěšném aplikování regulačního plánu centra Ústí nad Labem byla architektonická kancelář Romana Kouckého zvána k dalším urbanistickým soutěžím a zakázkám. Kromě řady menších měst pracovala kancelář na více či méně podrobném urbanistickém řešení Českých Budějovic, Hradce Králové, Liberce, Plzně a Teplic. Spolu s Ústím nad Labem představují tyto práce poměrně ucelený přístup k plánování většího města (50-200 000 obyvatel).

Zásadní otázkou pro Kouckého je vymezení města směrem ven. Hradby středověkého města jsou nejen nutností obrannou, ale i prvkem, který určuje význam. Proto navrhuje hledání nových, současných hradeb, které by zamezily nekontrolovatelné expanzi města do krajiny. Tuto, jak říká „první čáru“ (ve smyslu zastavitelného a nezastavitelného území), nachází často ve velkoryse plánovaných dopravních tazích.

Doprava jako zásadní složka infrastruktury je pro něj hlavní silou rozvoje; svým individualisticko-liberálním založením Koucký preferuje dopravu automobilovou (ač v nejnovějším plánu Pece pod Sněžkou se nebrání myšlence „horské tramvaje“). V koncepci územního plánu Hradce Králové (územní studie, 1997) navrhuje vytvoření vnějšího okruhu podobného okruhu Gočárově, avšak osázeného několikanásobnou alejí. Obdobně v případě Českých Budějovic je návrh definován spirálou, která postupuje od vnější sloupky až do jádra města.

Jestliže v systémovém měřítku města je pro Kouckého zásadní „ideální“ trasování nadřazených komunikací a jejich co nejhladší průjezd, v měřítku čtvrtí a bloků uznává rovnocenný pohyb aut a pěších. V plánech a realizacích konkrétních městských prostorů se opakovaně objevuje motiv komplexního vydláždění uličního prostoru od fasády k fasádě, se zklidněnou dopravou, prolínající se s preferovaným pohybem pěších. Principy nového přístupu k chápání územního plánu lze

nejlépe dokumentovat na územním plánu pro Teplice v Čechách. Kancelář Romana Kouckého byla k práci vyzvána primátorem Jaroslavem Kuberou, jenž proslul svými provokativními vystoupeními. Zpočátku vyžadoval konvenční územně-plánovací dokumentaci s rozsáhlými rozvojovými plochami pro výstavbu na zelené louce. Koucký reagoval obsáhlým analytickým materiálem, který zhodnotil stav území (například pracným přepisem dat z katastru nemovitostí vytvořil mapu majetku města, struktury veřejných prostranství apod.) a zároveň v hrubých odhadech nastínil možný demografický a územní vývoj města v horizontu roku 2050. Z práce vyplynulo, že navrhovaná expanze města je nereálně předimenzovaná a výstavba na zelené louce by odčerpala prostředky, které jsou potřeba na transformaci nefunkčních území ve stávajícím městě. Vedení města tuto argumentaci uznalo a Koucký mohl vytvořit plán intenzifikující město v jeho současných hranicích. Kromě toho, že se podařilo přesvědčit vedení města o správnosti zahušťování stávající struktury, stal se územní plán Teplic první reálně aplikovanou dokumentací, odrážející Kouckého přístup k funkčnímu využití území. Koucký totiž postupně dospěl k názoru, že je nezbytné nahradit rigidní funkční zónování systémem, který umožní v daném území všechny aktivity až do určité míry zátěže. Zjednodušil proto legendu územního plánu na 4 barvy - plochy krajiny, rekreace, bydlení a produkce. Přičemž platí, že v území je umožněna zároveň každá funkce ze skupiny méně zatěžujících. Dalšími úvahami nad možnostmi nového systému dospěl k cyklické legendě: redukované množství barev (funkcí) je uspořádáno do kruhu, přičemž barvy (funkce) mají vztahy jednak sousedící - míra zátěže území, zároveň jsou vůči sobě v komplementárních vztazích. Koucký tento systém stále rozvíjí a snaží se řešit jeho problematické body.

hledání řádu

Pro tvorbu Romana Kouckého je příznačná schopnost udržet v každém díle předem daný (avšak důkladně promyšlený) koncepční systém. „... nejvíce mne zajímají souvislosti a vztahování se k vyššímu řádu. Architektura je souhrnem a transformací poznatků. Jedině když je architektura „syntézou“, je „krásná“.“8 Řada jeho soutěžních návrhů proto není úspěšná, protože představují utopické vize, které se zdánlivě nevztahují k řešení aktuálních problémů. V soutěži pro Liberec navrhl vznik 12 nových náměstí na předměstích jako ohnisek rozvoje; koncepci obnovy sokolovské pánve navrhuje postavit na 8 cílech propojených 9 cestami.

Číselná a geometrická čistota je přitom ústředním motivem Kouckého tvorby. „Všechna lidská díla, ohromující nás svou vnitřní silou, jsou ať vědomě, či intuitivně vždy založena na principech čisté geometrie, řádu vnitřních vazeb a definování vzájemných vztahů.“9 U některých z nich bych se rád blíže zastavil:

Obnova obce Zálezlice. Vesnici zničené povodněmi nabízí Koucký pomoc v podobě projektu protipovodňového valu. V jeho pojetí se nejedná o utilitární technické dílo, ale o výtvarně promyšlenou, dokonale pravoúhlou hmotu, vytvářející v krajině trojúhelník orientovaný tak, že zálezlický kostel leží přesně v jeho těžišti. Délku strany protipovodňového valu volí 2002 metrů, jako upomínku na letopočet katastrofické události10.

V soutěži na Malé náměstí v Hradci Králové upozorňuje na základě analýzy historických map na fraktální podobnost náměstí k celku hrazeného historického jádra a navrhuje řešit vnitřní prostor náměstí vloženou elipsou, odvozenou z vnější morfologie města.

V obdobné soutěži, tentokrát na Dolní náměstí v Jablonci nad Nisou, shledává radnici v těžišti trojúhelníka spojujícího městské kostely. U samotného náměstí pak podporuje jeho tvar s poměrem stran ve zlatém řezu.

V případě soutěže na úpravu Jiřského náměstí Pražského hradu nejprve analyzuje dřívější Plečnikovy úpravy. Na I. nádvoří nachází pro chodce nepostřehnutelný princip natočeného čtverce s vrcholem v ose katedrální lodi, který na Jiřském náměstí doplňuje komplementárním prvkem kruhu, který v podobě soustředných kružnic akcentuje dominantní tvar katedrálního závěru.

V neposlední řadě je geometrii podřízena i forma Kouckého publikací, které jsou všechny tištěny na čtvercový formát 155 x 155 mm (v poslední době takto vydává i některé studie - s tím, že vlastně každý projekt je svým způsobem samostatnou knihou). Zároveň uplatňuje u knih systém předem promyšleného číslování (V případě Úřadu kreátora, číslovaného 6.0, se zjevně objevila potřeba prezentovat myšlenky dříve, než na dílo měla přijít řada). Projekty čísluje kancelář tříciferným identifikátorem v chronologickém pořadí.

V poslední době vzniká i poměrně netriviální systém číslování a řazení urbanistických výkresů, založený na symetrii entit (krajina - město, toky zvířat - toky lidí), narušující tradiční pojímání („hlavní výkres“ versus „ostatní výkresy“). Ostatně značná část Kouckého tvorby má souvislosti s orientálními principy komplementarity (jin - jang jako zelené - červené, totiž zastavěné - nezastavěné území; odtud snad Kouckého vizuální stylizace do černého oděvu se zpravidla červeným módním doplňkem). Nutno dodat, že z některých úhlů pohledu se může jednat o doplňkovost vynucenou, například významově neproporcionální (například u čtyřbarevné legendy územního plánu). Výrazný grafický projev provází všechny Kouckého prezentace. Výkresy doplňuje zobecňujícími schématy, které ukazují myšlenky v generalizované formě. Typickým prvkem je např. v urbanistických výkresech zdánlivě banální užívání silných obdélníkových rámečků místo konvenčního exaktního vybarvení ploch. Zdůrazní tak přehledným způsobem konflikty či principy návrhu. Obecně vzato Koucký raději používá schéma než konkrétní řešení, stejně jako preferuje strategické plánování před bezprostředním plánováním území. Ikonografie Kouckého prací často využívá abstraktní symboliku; například v územním plánu města Veltrusy používá pro určení strategických prvků návrhu karetní symboly. Nejsuverénnější projev tohoto druhu je však podle mého názoru užití symbolu recyklace pro naznačení nutnosti analogického přístupu k městskému prostředí. Před mnohými složitě obhajovaná myšlenka zde došla velmi pregnantního srozumitelného a významově bohatého vyjádření.

Nejčastějším prostředkem analytické části jeho prací jsou ale mnohonásobně převýšené obrazy, ať již se jedná o deformaci fotografie nebo modelu terénu či budov. Tímto způsobem podporuje myšlenku, že v místě ohnisek dění se sídlo strukturuje vertikálně a dochází k jeho stupňování do výšky.

závěr

V působení Romana Kouckého nacházím dva faktory, které ho výrazně odlišují od současného českého architektonického prostředí. Jednak je to šíře témat od designového detailu po strategické prostorové plánování; zároveň pak spektrum aktivit od vlastní realizační tvorby přes činost pedagogickou až po teoretické publikace. Takto vybudovaný kredit umožňuje Kouckému nekonformní, kreativní přístup k zakázkám. Je architektem krajně provokativním ve vystupování, přitom však důsledným a poctivým v realizaci. Za důležité považuji to, že Koucký má jasně srovnaný, konzistentní svůj vnitřní názor, svůj cíl. Přitom průběžně pracuje na zlepšování metod jeho dosahování; svědčí o tom například desetileté hledání formy územního plánu. Jeho ústřední vize - co možná nejhustší město s intenzivním vertikálním i horizontálním „tokem“ lidí, zboží a informací - je zřejmě pro své balancování na hraně utopismu pro řadu lidí nepřijatelná. Nicméně vychází z poučení čtyřicetiletého období socialismu, jehož urbanisté se snažili tradiční sídelní struktury maximálně rozbít a přetvořit; zároveň přitom reflektuje současné hrozby rázu environmentálního (expanze do krajiny) i ekonomického (neúnosná údržba rozsáhlé infrastruktury).

Na závěr bych uvedl citaci Romana Kouckého, v níž apeluje na nutnost usilování o progresivitu a svobodu, dva nejvýznamnější aspekty tvorby: „V globálním světě >čas začíná< v Tichém oceánu, ne v Evropě, v Evropě je všechno už pozdě. Evropa zásadně zaostává tím, jak se uzavírá sama do svých předpisů, tím, jak je na sebe tvrdá.“11

citace: 8 Roman Koucký,Úřad kreátora, str. 71 9 Roman Koucký, Elementární urbanismus, str. 77 10 V této souvislosti se nabízí srovnání s pozdějším návrhem newyorského mrakodrapu Daniela Libeskinda, jenž svou stavbu, vnímanou jako znovuobnovený symbol USA, navrhl do symbolické výšky 1776 stop. 11 Roman Koucký v rozhovoru Propagovat nový dům jako by dnes byla hanba, magazín HN Víkend, 29.7.2005

literatura:

knižní publikace KOUCKÝ, R.; MALÁ, Š.; MACHÁČEK, J.; KOTALÍK, J. Úřad kreátora. Praha: Zlatý řez, 2008 (kniha 6.0) KOUCKÝ, R.; MALÁ, Š. Elementární urbanismus. Praha: Zlatý řez, 2006 (kniha 2.0+2.1) KOUCKÝ, R.; MALÁ, Š.; FATURÍKOVÁ, L. koucky-arch.cz/3. Praha: Zlatý řez, 2004 (kniha 3.0) KOUCKÝ, R.; MALÁ, Š. Roman Koucký architektonická kancelář. Praha: Zlatý řez, 2000 (kniha 1.0)

časopisy (výběr) JANATA, M. - KOTALÍK, J. Dvakrát k publikaci Romana Kouckého Úřad Kreátora. Architekt 11/2008 NOVÁK, J.F. - KOUCKÝ, R. Zpět do centra! časopis A2, 08/2006 SLÁDEK, O. Besídka divadla Sklep. Moderní byt, 06/2006 KOUCKÝ, R. Mrakodrapy v Praze. Architekt 04/2006 MACHÁČEK, J. - KOUCKÝ, R. Propagovat nový dům jako by dnes byla hanba, Víkendmagazín HN, č. 30, 29.7.2005 RYBA, J. Besídka ve Slavonicích. Architekt 09/2005 SEQUENS, L., KOUCKÝ, R., PINKAVA, L. Zálezlice - protipovodňový val. Urbanismus a územní rozvoj, 2005 KORYČÁNEK, R. Město je jako meloun. ERA 21, 05/2004 ŠVÁCHA, R. Fárovy domy. Stavba 01/2003 KOUCKÝ, R., MALÁ, Š. Vývoj se nedá zastavit. Můj dům, 01/2002 VOLF, P. Maximalistický minimalista. Reflex, 49/2001 KOUCKÝ, R. Současnost je součástí historie. Arch 6-7/2001 KOMÍNEK, M. Nový zavěšený most v Ústí. Stavba, 01/1998 KOUCKÝ, R. Urbanistické soutěže v Ústí nad Labem. Zlatý řez, 11/1993 KOUCKÝ, R. Zločiny proti městskosti. Architekt, 13/1993

použité ilustrace: WWW.KOUCKY-ARCH.CZ WWW.ARCHIWEB.CZ ROMAN KOUCKÝ: ELEMENTÁRNÍ URBANISMUS, ZLATÝ ŘEZ, 2006 

přílohy

seminární práce Roman Koucký