Architektura /

Rozhovor s Ammarem Eloueinim

Je to už více než deset let, co se digitální technologie dostaly jako nový modelovací nástroj na stoly architektů a designérů. A co je důležitější, je to už víc než dvakrát tak dlouho, co se digitální technologie objevily v dílnách a továrnách. Tváří v tvář novým a exotickým nástrojům se mělo za to, že nová svěží digitální představivost designérů překonala dostupnou technologií. Avšak ve skutečnosti je tomu právě naopak. Potenciál CNC výroby (fabrikace numericky řízená počítačem) zůstává stále z velké části architekty a designéry nedotčen. Až v poslední době si designéři dokázali osvojit schopnosti, jak s pomocí nových digitálních médií využívat i nové stavební možnosti.

EARCH.CZ , 25. 9. 2009

Ammar Eloueini byl jedním z prvních, kdo založil svůj kreativní výzkum na odborné znalosti výrobního procesu CNC. Od hraní si s jednoduchými principy na dvourozměrných formách se postupně propracoval až ke komplexní trojrozměrné truhlářské výrobě a vytvořil si tak postupně osobitý rukopis, technickou kvalifikaci a novou, důslednou a ucelenou citlivost pro formu a materiál.

Bohudík, Ammar nezůstává pouze u experimentů doufajíce ve šťastné náhody, jak se často dělo před deseti lety. Patří mezi novou generaci architektů, kteří budují svůj repertoár z projektů, v nichž se vlastní design snoubí s výrobní technologií a které směřují k velmi provokativnímu, osobitému a inovativnímu pojetí architektury a prostoru.

Greg Lynn

Co vás přimělo k rozhodnutí jít studovat na kolumbijskou univerzitu v New Yorku, poté co jste získal diplom v Paříži? Jaktyto studia ovlivnila vaši další práci?

Když jsem studoval v Paříži, zajímalo mě vždycky, co se dělo v tu dobu ve Spojených státech a zejména v New Yorku. V raných devadesátých letech v Americe se produkovalo velmi mnoho teoretické práce. Zatímco v Evropě a speciálně ve Francii byla atmosféra mnohem střízlivější – byla to doba velkých Mitterandových projektů – američtí architekti se zdáli být mnohem víc nakloněni experimentu, diskutovalo se víc o nápadech a myšlenkách než o tom, jak se “dělá” architektura.   V roce 1994 po jednom semestru stráveném na univerzitě v Houstonu, kde jsme ve studiu sponzorovaném NASA pracovali na projektech do extrémních podmínek, jsem postupně objel elitní americké univerzity od pobřeží k pobřeží a uvědomil si, že Columbia mě zaujala nejvíc. Mimo jiné i díky tomu, že její tehdejší děkan Berard Tschumi zde akorát zaváděl ateliéry “bez papíru”. Tak jsem si tam podal přihlášku a vzali mě…   Bylo to naprosto zásadní období v mém architektonickém vzdělání, navždycky změnilo způsob, jakým vnímám a pojímám architekturu. Prostě zkušenost, která člověku změní život.   Když jsem v roce 1995 nastoupil na univerzitu, působili na fakultě osobnosti, které Bernard Tschumi shromáždil, od známých po v tu dobu méně známé lidi, kteří se za pár let stali velmi důležití pro architektonickou scénu obecně. Greg Lynn, Hani Rashid, Jesse Reiser, Stan Allen, Steven Holl… abych jmenoval aspoň pár z nich. Všichni tam byli na stejném místě a pracovali s námi. Otázce nových technologií se zde věnovalo mnoho pozornosti, fakulta a studenti se jimi zabývali a snažili se přijít věcem na kloub, bylo to všechno velmi zajímavé. Neexistoval zde žádný jasný proud či směr ani “škola” určitých názorů, naopak se tu střetávalo a konfrontovalo nesčetné množství nápadů, myšlenek a experimentů. Na Columbia University to bylo jedinečné období, které také trvalo jen krátký čas.   Jaký moment byl pak stěžejní pro vaše rozhodnutí založit si vlastní studio AEDS?   Poté, co jsem dokončil studium na Cloumbia University, jsem měl v úmyslu vrátit se zpátky do Paříže. V tu dobu se však způsob tvorby, který mě zajímal a jemuž jsem se akorát v Americe začal více věnovat, velmi lišil od práce jakékoliv pařížské kanceláře.   Proto jsem se rozhodl založit vlastní kancelář, zejména abych mohl pokračovat ve výzkumu a experimentování, s nímž jsem začal ve státech. Také jsem začal hledat příležitosti učit na vysokých školách, neboť se výuka zdála také jako úrodná půda pro další experimentování.   Pracujete v současnosti na dvou různých kontinentech – jak se vám daří vést obě kanceláře najednou?   V roce 1999 jsem dostal nabídku učit v Chicagu, nabízeli mi mnohem větší závazek, než jsem měl do té doby v Paříži. Přijal jsem ji a zároveň si říkal, že bych mohl dál pokračovat se svou praxí v Paříži, neboť jsem v tu dobu akorát začínal zakázky s Issey Miyake a dalšími. Koncept zněl učit ve státech a pracovat v Evropě. Nicméně nakonec se tahle myšlenka stejně vyvinula tak, že mám kanceláře na obou místech, protože jsem časem získal i projekty v Americe a tohle řešení fungovalo nejlépe. Hlavně začátky byly, jak se dá očekávat, velmi těžké a finančně náročné, protože jsem víceméně komíhal mezi učením a snahou udržet malou kancelář na dvou kontinentech. Ale přesto, představa, že dokážu ty dva kontinenty překlenout a pracovat na dvou místech, a všechny příležitosti, které s ní souvisí, mi nakonec přišly tak zajímavé, že mi stály za to vydržet a snažit se.   Velmi často se architektonické kanceláře věnují pouze praktickému navrhování, výzkum na poli architektury zůstává jen na akademické půdě. Vám se však úspěšně daří skloubit obojí. Je těžké takto “přežít”?   Dokázat přežít je vůbec to nejtěžší! Proto se snažím udržet stále relativně malou kancelář, abychom nebyli tlačeni vysokými náklady na provoz. Náklady minimalizuji skrze malý a výkonný tým.   Ze zásady nikdy nedělám kompromis v zakázkách, na kterých pracujeme za peníze. Zajímá nás pracovat na projektech, které v sobě skrývají teoretický a experimentální aspekt. Nezajímá nás práce na projektech, které zůstanou pouze v počítači a případně budou časem někam nějak implementované. To, co mě zajímá nejvíc, je právě přechod od nápadů a konceptů k projektům a výstavbě. Proto bylo zatím měřítko našich projektů úměrné instalacím a interiérům, a nyní se konečně dostáváme k samostatné stavbě, která bude pro kancelář tou první a tím pádem velmi významnou, neboť nás dostane zase do “jiného” měřítka.   Jedním z vašich nejvýznamnějších klientů je japonský módní návrhář Issey Miyake – jaký byl začátek vaší plodné spolupráce?   Seznámil jsem se s Issey Miyake v roce 2000, dalo by se říci, že vlastně úplnou náhodou. Byl jsem zrovna v jedné galerii v Paříži, kde jsem akorát chystal svou výstavu, jež měla být pár dní poté zahájena, když Issey a další lidé prostě vešli dovnitř, začali jsme se bavit o mé práci a tak to všechno začalo… Od té doby jsme spolupracovali na řadě projektů, které se zhmotnili ve čtyřech interiérech v Paříži, Berlíně, Toulouse a Perpignanu.   Jaký váš projekt máte osobně nejraději?   Nemám žádného konkrétního favorita, pokud se podíváte na souhrn mé práce, můžete rozpoznat okruhy myšlenek a témat, kolem nichž se obvykle projekty vyvíjejí – v závislosti na jejich charakteru, měřítku a možnostem. Určité projekty považuji za významné v tom smyslu, že svým zpracováním posouvají tyto myšlenky do nových království, projekty, kde vzniká něco nového, mohu citovat například scénografii pro Johna Jasperse, židli CoReFab a projekt J-House.

Zmínil jste nyní váš pravděpodobně nejznámější projekt, židli CoReFab. Mnoho lidí jí dává do souvislosti s gotickou architekturou. Můžete prosím popsat myšlenky, které stály za jejím návrhem a proces, který vedl k její výrobě?

Myšlenka vytvořit židli CoReFab (Concepts + Representation + Fabrication) se zrodila, když jsem pracoval na jednom prostoru pro Issey Miyake. Nápad byl velmi jednoduchý, zdál se vlastně úplně zřejmý. Experimentoval jsem s animačním softwarem už od roku 1995 a s 3D tiskem od roku 1996. Vždy mě zajímal průmyslový design. Výroba tradičního nábytku se původně řadila k rukodělným řemeslům, dokud nepřišla průmyslová revoluce a z nábytku neučinila průmyslový produkt.   Velmi mnoho péče a času se věnovalo přípravě modelů a prototypů, dokud návrh nebyl perfektní, o zbytek se pak postarala průmyslová výroba. Formy a montážní techniky se stály zásadní pro výrobu nábytku dvacátého století. Když ale nyní uvážíte 3D tisk a fakt, že díky němu můžete vytvořit objekt velikosti židle a není nutné řešit žádné formy ani montáž, že můžete přímo z počítače poslat návrh do výrobního stroje – otevírá to dveře něčemu, co by ještě před pár lety, navíc v kombinaci s animací a faktorem času, bylo naprosto nemožné.   První židle vyrobené pomocí 3D tisku využívaly pouze výhod technologie samotné, zdálo se, že nepochopily, že to nejzajímavější ohledně 3D tisku je právě jeho potenciál vytvářet jedinečný design pro každou židli, design, neustále proměnlivý design. Je to vlastně masová produkce spojená s masovou kastomizací. To je obchodní značka dnešní doby, uskutečnitelná pouze několik posledních let – I kdyby někdo měl ten nápad předtím, technologicky by to prostě nebylo možné. Uvědomil jsem si, že ačkoliv židle CoReFab nebude asi nikdy realizovatelná komerčně, je z historického úhlu pohledu velmi významné, že takový návrh vůbec dokázal vzniknout.   Gotický aspekt židle se vztahuje k pojetí ornamentu v architektuře, tématu, co vždy velmi přitahovalo mou pozornost a co právě nyní díky digitálním technikám navrhování a produkce prochází kompletní revizí. Je to neskutečně zajímavé téma, o němž bych dokázat diskutovat hodiny, mohl by to být námět pro další rozhovor…   Navzdory rostoucímu zájmu o digitální architekturu a otevírající se možnosti umožněné novými technologiemi, má stále dost lidí na tyto věci skeptický názor. Namítali by, že se jedná často o utopické projekty, příliš nákladné a nepoužitelné v běžné architektonické praxi, že digitální architektura představuje pouze slepou větev ve vývoji architektury. Jak byste reagoval na takovou kritiku?   Tahle diskuze ohledně digitální architektury mi připadá celkem zábavná a zároveň mi přijde irelevantní, že se vůbec diskutuje o tom, zda bychom se tomu měli či neměli věnovat. Pamatuju si, že před pár lety se v architektonických kancelářích řešila otázka, zda se mají rýsovací prkna vyměnit za počítače – a najdete jich opravdu jen pár, které odolaly! Otázka nezní, zda se tomu máme či nemáme věnovat, otázka zní: když už to máme, co s tím můžeme udělat, jaké změny to přináší naší profesi, jaký to v sobě skrývá potenciál a jaké možnosti se nám díky tomu nabízejí.    Kdo je podle vás dvěma slovy digitální architekt?   Být digitální architekt pro mě znamená být schopen porozumět sociokulturním změnám a převratům, vyvinout soudržný koncept a udržet ho během jednotlivých fází projektu i s jeho mutacemi, aniž by člověk byl nostalgický nebo ovlivněný science-fiction. Digitální architekt bere dobře v úvahu reálné prostředí stejně jako to virtuální, obě spolu v dnešní době plně koexistují a je těžké uvažovat jedno bez druhého. Architekti dnes stále velmi často ignorují virtuální dimenzi a mylně ji stavějí do opozice s reálným světem.   Vynález perspektivy ve XIV. století radikálně změnilo způsob, jakým malíři a architekti pracují. Dnes je to výpočetní technika, co nám přináší takovou změnu ve způsobu, jakým pojímáme architektonický projekt a jakým vnímáme prostor.   Vynález tisku představoval obrovskou sociokulturní revoluci, dnes jsou to nové technologie a informatika, které se kousek po kousku stále více stávají součástí našeho každodenního života a čím dál tím víc neviditelně a přesto velmi zásadně mění naší kulturu a sociální vztahy.  

 

AMMAR ELOUEINI | Digital Recall

  1. září v 18:30 Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství Václavské náměstí 31, Praha  

    Přednáška bude probíhat v anglickém jazyce a bude tlumočena do češtiny. Kapacita sálu omezena, prosíme o potvrzení účasti vyplněním kontaktního formuláře:

    Příhláška na přednášku: A) Máte účet na Facebook.com? http://www.facebook.com B) Vyplňte registrační formulář na stránce http://digiarch.cz

     

 

bio

Foto: eArch
Ammar Eloueini (narozen v Libanonu) je registrovaný architekt a zakladatel ateliéru AEDS (Ammar Eloueini Digit-All Studio), který vznikl v roce 1997 v Paříži a od roku 1999 rozšířil svou působnost z Evropy i do Spojených států. Od svého vzniku se studiu podařilo zrealizovat bohatou škálu projektů různých měřítek v různých geografických lokalitách – od tvorby produktového designu, jako byl například městský mobiliář pro město New Orleans, po čtyři obchody pro japonského módního návrháře Issey Miyake v Evropě. Mezi další klienty patří mimo jiné i norské Ministry of Petroleum, Muzeum současného umění v Chicagu či choreograf John Jaspers působící v New Yorku. Eloueini bere tuto různorodost zadání a klientů jako podnětnou výzvu, všechny jeho projekty charakterizuje odhodlaná snaha o inovaci a prvotřídní úroveň. Ammar Eloueini získal za svou práci řadu cen a uznání například ocenění newyorské Architecture League pro mladé talenty (Emerging Voices) v roce 2007, třikrát cenu AIA Chicago Design Excellence Awards a uznání Francouzského ministerstva kultury prostřednictvím Nouveaux Albums des Jeunes Architectes v roce 2002. Čtyři významné instituce zahrnuly vybrané projekty AEDS do svých stálých sbírek: newyorská MoMA, Kanadské centrum architektury v Montrealu, asociace VIA v Paříži a Ogden Museum of Southern Art v New Orleans.   Během let 1999 a 2005 předsedal Ammar Eloueini Programu digitálních médií, vedl vlastní ateliér a i teoretickou výuku navrhování a možnosti digitální fabrikace na University of Illinois v Chicagu. V současné době působí Eloueini jako Associate Professor na Tulane University a pravidelně funguje jako vedoucí diplomových prací na vysoké škole průmyslového designu ENSCI v Paříži. Ammar Eloueini absolvoval s vyznamenáním na ENSA Paris Villemin v roce 1994 (francouzský titul D.p.l.g. =Diplômé par le Gouvernement) a o dva roky později získal titul Master of Science in Advanced Architectural Design na kolumbijské univerzitě. Mezi početnými sympozii a sólo či skupinovými výstavami, kterých se Eloueini zúčastnil, stojí za zmínku zejména výstava Mixing It Up With Mies v Kanadském centru architektury a účast na Bienále architektury v Benátkách. Tvorba AEDS mimo jiné nedávno zdokumentovaly dvě dvojjazyčné monografie od vydavatelství Damdi z Korey a AADCU z Číny.

 

Klíčová slova:

Generální partner
Hlavní partneři