Tvůrce urbanismu Baťova Zlína

Architekt Gahura – vzhledem k jeho politicky vynucenému odchodu ze Zlína po znárodnění firmy Baťa na Zemský národní výbor do Brna v roce 1946 i relativně kratšímu životu – zůstával v poválečné době neprávem ve stínu mladších představitelů baťovské architektury, profesorů Vladimíra Karfíka (1901–1996) a Jiřího Voženílka (1909–1987), ačkoliv jeho podíl na vzniku a vybudování urbanistické osnovy Zlína a řady staveb byl zcela základní. V poválečném období se v Brně stýkal především s architektem Josefem Kranzem, s nímž ho spojoval hluboký zájem o výtvarné umění a hudbu a jemuž vytvořil portrétní reliéf, z mladších také s nedávno zesnulým brněnským architektem a sochařem Karlem Volavým (1929–2006), který byl jeho žákem na zlínské škole umění a který také vytvořil jeho portrét. V Praze se přátelil s Josefem Havlíčkem a také Antonínem Tenzerem, který v úřadě městského architekta Gahury ve Zlíně praktikoval o prázdninách ještě jako student Státní dřevařské průmyslové školy ve Valašském Meziříčí.

Zlínská historička Ladislava Horňáková připravila o F. L. Gahurovi dvě výstavy, první v roce 1998 ve zlínském Domě umění a druhou o deset let později, která byla také reprízována v Muzeu města Brna na Špilberku, a obě opatřila záslužnými monografickými katalogy.

Osobnost architekta Gahury, okruh jeho profesionální činnosti i způsoby jeho přemýšlení dobře ilustrují dva texty zapadlé ve starých časopisech, které nyní přetiskujeme. První z nich je laudatio architekta Josefa Havlíčka ke Gahurovým padesátinám, publikovaný v Architektu SIA 1941, druhý je Gahurův vlastní text, věnovaný vzpomínce na jeho prvního učitele architektury Josipa Plečnika, uveřejněný v časopise Svobodný zednář 1938. Jde vlastně o „kresbu“ F. L. Gahury v zednářské lóži. Z druhého textu vyplývá, že F. L. Gahura navštívil v roce 1938 svého učitele Josipa Plečnika v Lublani. Během této návštěvy slovinské metropole pravděpodobně připravoval výstavbu velkého Baťova obchodního domu na nároží v centru města, která byla uskutečněna v následujícím roce 1939.

F. L. GAHURA PADESÁTNÍKEM (Josef Havlíček)

Architekt F. L. Gahura, tvůrce tváře Zlína, dožil se 10.října 1941 v plné pracovní svěžesti padesátin. Zlínský rodák, vyučil se F. L. Gahura v Uherském Hradišti štukatérství a sochařství. Jako talentovaný mladý muž přišel do Prahy na Umělecko–průmyslovou školu, kde absolvoval sochařskou školu u prof. Drahoňovského. Mladý Gahura má však v té době pochyby, naplní-li poslání, jež v sobě cítí, jestliže se věnuje plně a bezvýhradně jen umění sochařskému. Svou krisi řeší vstupem do architektonické školy profesora Plečnika, rovněž na Um.–průmyslové škole. Po jejím skončení pokračuje ve škole architektury profesora Kotěry na Akademii výtvarných umění, jejímž absolvováním končí své školní studium.   Ještě jako Kotěrův žák získal Gahura I. cenu v soutěži na zlínskou radnici. Je mu zadán její projekt, a tak přichází zpět do rodného Zlína. Tím počíná jeho zlínská činnost. Stal se hlavním spolupracovníkem Tomáše Bati a budovatelem Zlína tak, jak jej známe. Je to veliká a mnohostranná činnost, na kterou se Gahura už při svých padesátinách ohlíží zpět. Projektuje Baťovu nemocnici ve Zlíně, jako jeden z prvých uskutečněných pokusů o standardizovanou ošetřovací jednotku. Jeho dílem je regulace Baťových továren, pak regulační plán Zlína a konečně regulační plán Velkého Zlína. Projektuje sakrální stavby – kostel na Kudlově, obřadní síň na Zlínském hřbitově, později památník Tomáše Bati, regulaci lesního hřbitova a v něm hrob velkého Tomáše. Z poslední doby je třeba připomenout soutěžný návrh Baťova pomníku pro Baťov. Projektuje stavby při náměstí Práce, obchodní dům, největší bio u nás; v návrhu zůstalo zatím divadlo, tolikrát již studované.   Projektuje Studijní ústavy v sousedství Baťova památníku, obchodní domy i mimo Zlín (brněnský návrh). Časem rozrůstá se práce Gahurova do neobyčejného rozsahu, navrhuje regulace a stavby nejrůznější, zejména veliké množství staveb obytných, nejmenšími domky a obytnými koloniemi počínaje – ve Zlíně i jinde.   Gahura se nezpronevěřil ani svému prvotnímu sochařství – při nejpilnější práci nalezl vždy čas k sochařině. Třeba většinou jen pro sebe nebo pro své přátele. Z jeho větších sochařských prací však třeba vzpomenout aspoň portrétů Tomáše a Jana Bati a Albertovy mince. Konečně je třeba doplniti obraz Gahurovy práce zmínkou o jeho činnosti učitelské – je profesorem mistrovské školy a ve zlínské škole umění přednáší o výstavbě měst, kterou se stále prakticky zabývá.   Myslím, že jsme nebyli ještě dost spravedliví ke Gahurovu dílu. Ale přes jeho padesátku by bylo předčasné zabývat se jeho úhrnným hodnocením, ač to, co už vykonal, je násobek díla tak mnohé veličiny z těch, jež stojí blíže pražským reflektorům, na jejichž zvlášť pronikavé světla jsme si stejně příliš nemusili stěžovat. Leč jakápak starost o uznání – to přichází stejně spíš později než dříve – zatím jde jen o další práci. A o tom, že Gahurovi chybět nebude, není bohudík pochyby.   Zdroj: Architekt SIA, Praha r. 40 (1941), s. 219

HUMANITA V ARCHITEKTUŘE (Franitšek L. Gahura)

Měl jsem štěstí ve svých mladých letech. Byl mně vůdcem učitel moudrý duchem, pokorný srdcem, silný svým mravním názorem. Byl to Josef Plečnik. Byl nám, žákům, nejen technickým vůdcem, ale i opravdovým přítelem, vroucího srdce, viděl v nás nejen své učedníky, ale také své bratry i své děti.   Skutečným náboženstvím mu byla víra prostých lidí, víra bez pochybovačnosti, beze skepse, bez výhrad. Víru v Boha vylučoval z intelektuální spekulativnosti.   A tak nás učil budovat se zřetelem na člověka, jako na božího tvora, se zřetelem na duši a srdce člověka. Tím jsem skončil úvod své kresby. V dalších dvou částech, o humanitě ve stavební technice a architektuře, pokusím se vysvětlit na několika faktech souvislost mezi humanitou a prací architektovou, ve stavební technice.   Budu se často vystavovati nebezpečí výtky, že zaměňuji humanitu se socialismem nebo estetikou. Mně se však zdá, že spolu velmi těsně souvisí a že je jen velmi těžko lze od sebe odlučovati. Podaří-li se mi však držeti se definice humanity, jakožto souhrnu jevů zušlechtěné lidskosti, snad toto nebezpečí nebude tak velké. Humanita v architektuře, pokud ji mohu vztahovati na čin stavebně technický, je všude tam, kde se stavební technik snaží o zlepšení podmínek bydlení, práce a zdraví, a tím o urychlení vývoje lidského ducha a srdce k ušlechtilejším formám života.   Spatřuji tedy ve vztahu humanity v architektuře dva faktory : fysiologický a psychologický. Pokusím se to vysvětlit.   Ideje, dnes ve stavební technice všeobecně realisované a takřka samozřejmé, byly před válkou považovány za utopistické a revolucionářské svým socialisticko- -humánním programem. Požadavek, aby i ten nejmenší byt měl koupelnu a splachovací zářízení, domovník v činžáku stejně slušný byt jako nájemníci, aby do každé místnosti mělo přístup boží sluníčko, a konečně právo rodiny na zdravý, slušný a slunečný byt, jsou dnes věci samozřejmé.   Lidstvo po válce všeobecně přijalo názor na sociální nutnost stavby zahradních měst s rodinnými domky v zahradách, jak jej již v posledních desítiletích minulého století v Anglii propagoval Howard. Dva angličtí průmyslníci, Lever, majitel továrny na mýdlo, a Cadburry, majitel kakaové továrny, kteří byli v neustálém styku s dělnictvem, poznamenali, že zdraví a tím i výkonnost jejich dělnictva klesá. Hledali příčinu a přišli k poznatku, že tělesné zdraví dělnictva klesá zlým prostředím, ve kterém žili.   Učinili pokus: koupili v blízkosti velkého města pozemky, přeložili své továrny do přírody a architekti Parker a Unwin vypracovali plány na první zahradní osadu v New Harswick u Yorku, kde uskutečnili po prvé ideál zahradního města se všemi sociálně zdravotními a humánními ústavy: dětskými jeslemi, mateřskými školami, hřišti, se širokými třídami a ulicemi, vysázenými stromy a zahradami kolem rodinných domků. Další zahradní města v Port Sun-Light-Worth, Burnwille, Hampstead aj. následovala krátce po prvním pokusu, který se plně zdařil.   Byla to jedna z nejkrásnějších myšlenek minulého století v architektuře, která přispěla k lepšímu a zdravějšímu životu. Pozdější doba rozvinula tento stavební disposiční koncept.   Když rozhodoval Tomáš Baťa o nejvhodnějším typu bytu pro zaměstnance, neurčoval jeho velikost a zařízení podle obvyklého, bídou a zvykem určovaného standartu bydlení v jedné místnosti, ale snažil se o určitý komfort, v pevné víře, že dobrý a pohodlný byt přispěje nejen k zvýšení výkonnosti zaměstnancovy, ale i k zušlechtění života tělesně pracujících lidí vůbec v předpokladu, že dobrý a pohodlný byt jest podmínkou řádného a ušlechtilého rodinného života. Diskuse, která vznikla mezi T. Baťou a mnou při posuzování typu čtyřdomků, vyústila v názor, že člověk kolektivně pracující má právo na individuelní vyžití svého soukromého života; že pracovník, který jest v kolektivní práci služebníkem, má právo, aby se cítil ve svém soukromém životě králem.   Tento názor měl vliv na zvolený typ domu. Místo typu čtyřdomků zvolen dvoudomek, který umožňoval úplně samostatné vchody do jednotlivých bytů po vlastním chodníku, přímo z ulice.

Bylo též dílem humánního cítění budovat tovární dílny uprostřed zahrad s velikými okny, zalitými sluncem, s dokonalou ventilací a s ochranným zařízením. I stroj, jehož se užívá ve stavební technice, je nástrojem humánním. Je oprávněno heslo napsané na průčelí elektrárny ve Zlíně: Lidem myšlení, strojům dřinu.

Mám vyložiti ještě vztah humanity k architektuře. Řeč architektury je jiná, než jak se jí dnes obecně rozumí. Není to jen účelná dispozice, není to průčelí vyrostlé jen z účelnosti. Vysvětluje se sice forma dnešní architektury frází : Co jest účelné, je krásné. Byly a jsou velké diskuse o tom, je-li dnes vůbec oprávněna architektura. Je-li vůbec dnes možno vyjadřovati architektonickým tvarem ducha doby.   Je označován za dílo technické, inženýrské, které nemá nic společného s architekturou ve smyslu, jaký vždy měla. Boj je prudký a není ještě dobojován. Tak prudký, že dostal dokonce nátěr sociálně-politický. Vylučuje se architektura jako atribut umělecký, jako lyrický projev stavebně tvůrčího ducha. Architektura označuje se za buržoasní přežitek. Neprávem! Jakoby nový řád sociální chtěl vyloučiti poesii ze svého programu!   Než počnu hledati souvislost humanity s architekturou, odvolám se na jednoho z největších lyriků v moderní architektuře, Le Corbusiera, o něhož byl několik let sváděn boj, s jehož dílem si zastánci věcnosti v moderní architektuře nevědí rady a jenž ve své Obraně architektury píše: „Funkce krásna jest nezávislá na funkci užitečnosti. Jsou to dvě rozličné věci. Našemu duchu se ovšem hnusí plýtvání, neboť plýtvání je pitomost. Proto se nám líbí to, co jest užitečné, ale užitečné není ještě krásné.“ A dále definuje architekturu: „Architektura jest umělá, přesná a velikolepá hra tvarů ve světle.“   Mám-li navázati svůj výklad o souvislosti humanity s architekturou na tuto definici, nemohu se s architekturou zabývat jinak než jako uměním a její souvislost s humanitou spatřovat jen v psychologickém poměru, jako je tomu v umění vůbec. Corbusierova definice přiřaďuje architekturu k jiným projevům výtvarně uměleckým. Le Corbusier sám svůj vnitřní boj o tento smysl architektury vyjadřuje slovy: „Já však divoce usiluji zachrániti sebe, svého ducha umělce a tvůrce, jenž chce zůstati a pokračovati den se dne ve vášnivém hledání harmonie.“ A dále: „Jestliže si téměř samočinně uvykneme na dobrodiní stroje a jestliže proto radosti, které nám stroj poskytuje, jsou efemérní – je naproti tomu spirituelní štěstí, podaří-li se nám ho dojíti, vytrvalé a stálé, zejména štěstí, které plyne z harmonie.“   Jde tedy o to, dát předmětu architektovy tvorby účelnost, posvěcenou srdcem a duchem, dát mu tím více než účelnost prostou: dát mu harmonii.   Při mé letošní návštěvě v Lublani, kde působí dnes svým dílem Plečnik, ukazoval mi muž, který mě vedl k obydlí na periferii města, stoku, zregulovanou Plečnikem a upravenou tak, že okolí vyzařovalo vnitřní poesií.   Dlouho jsem nemohl pochopiti radost svého průvodce, prostého člověka, který spojoval tento krásný zážitek v sobě ještě s představou ošklivé nečisté strouhy, kam se vozilo smetí z celého města ještě před nedávnem.   „Jak je to tady teď krásné!“ Hle: humanita technického díla! Mimo účelnost bylo do něho vloženo ještě srdce, které posvětilo technické dílo tak, že vyzařuje poesií a probouzí radost v prostém lidském srdci. Není-li možno hledati vztah krásna k humanitě i v tomto případě?   Nestačí intelektuální poznání reality. Je třeba sympatických citů, pokorného oddání, aby dílo bylo pochopeno a aby dílo, do kterého vkládá umělec podle slov E. Faurea „stále živé a přítomné vědomí času, které člověk uložil na své cestě jako řeka své náplavy, sloužilo ku potěše, zušlechtění duše a stálo se rájem srdce“, aby člověk pochopil dílo, které jest viditelnou formou lidské touhy po harmonii. Tato radost z harmonie, realisované v architektuře, může býti jedním z pomocníků k duchovému sjednocení světa a k uskutečnění pravé humanity.   Zdroj: Svobodný zednář, Praha r. 12 (1938), s. 40-44 (kráceno redakcí časopisu ARCHITEKT)     Za pomoc při vyhledávání dokumentů jsem zavázán PhDr. Karlu Černému (1927–2007), dlouholetému vedoucímu archívu Národního technického muzea v Praze, V.Š.