Architektura /

Vila Hermína od HŠH architekti

Objekt je zasazen do svažitého terénu na kraji obce Černín, ze kterého přebírá do svých útrob stejný sklon podlah. Vnitřní prostorové uspořádání je založeno na střídání rovné a šikmé podlahové plochy, které dávají v součtu spirálový charakter vnitřku a defi nují i vnější vzhled stavby.

Časopis Architekt , 14. 12. 2009

Využití šikmé podlahy v přízemí objektu není samoúčelné, ale je na žádost investora připraveno pro promítání fi lmů, tedy jako malý kinosál. Okna a otvory jsou rozmístěny i s ohledem na venkovní fasádu objektu – každá stěna má pouze jeden otvor. Jako zateplení a izolace je využit polyuretanový nástřik s růžovým nátěrem, který je zamýšlen jako pocta naší oblíbené stavbě průtokového kanálu Ústavu vodního stavitelství v Berlíně od Ludwiga Lea.

Foto: eArch
Foto: eArch
Foto: eArch
Foto: eArch

 klient: MUDr. Michal Čillík

 autoři: Ing. Akad. arch. Petr Hájek, Ing. Akad. arch. Jan Šépka, Ing. arch. Tomáš Hradečný / HŠH architekti

 TDI: Ing. Jan Kolář

 dodavatel: FAV Plzeň

 zastavěná plocha: 59m2

 obestavěný prostor: 530m3

 náklady: 5,5mil.Kč

 studie: 2000

 realizace: 2009

po návštěvě vily ...

MARKÉTA CAJTHAMLOVÁ Je pro mne prostorový dům jako experiment, nový, prostorový zážitek, atrakce, vzrušení, Prostor pro promítání, „ležení na stráni“, horolezecká stěna.

Není pro mne domov, kde člověk hledá úkryt, bezpečí, pohodlí, klid.

JAKUB FIŠER Pokusím se psát jen o domu jako takovém. Snažím se neuvažovat pod dojmem sympatií k tvůrcům či respektu k práci, který znamená takovou věc prosadit (zde to trvalo deset let). Dům z venku působí trochu jako karikatura architektury. Nejsem si jistý, co to vlastně znamená. Má to být vymezení vůči produkci, kterou se zastavují pole okolo českých měst? V tom případě je ale jeho forma jen druhou krajností.

Vnějšek nenapoví, jaký prostorový experiment se skrývá uvnitř. Proslulá důslednost, se kterou HŠH naplňují zvolený koncept, je sice obdivuhodná, je v tom ale také určitá umanutost. Vše je podřízeno jedné myšlence rampy. Líbí se mi idea rodinného domu jako jednoho sdíleného kontinuálního prostoru – pro mladou rodinu s malým dítětem je to výborné. Svým způsobem je to archetypální forma lidského soužití. Nevěřím ale příliš tomu, že to bude fungovat dlouhodobě – jak dlouho jde žít na šikmé ploše?

V domě zkrátka funkce následuje formu. Klient směňuje jistou míru nepohodlí za originalitu. Na tom se ale s architektem dohodli již na začátku. Užívá si výsady, která je mu asi nadlouho zajištěna – tohle totiž nepůjde jednoduše okopírovat.

ADAM GEBRIAN Plus Začnu pozitivy. Jsem moc rád, že „vila Hermína“ byla realizována. Opakuji, moc rád. Je to důležitý dům pro celou českou architektonickou scénu. V zemi, kde si nejenom studenti architektury stěžují na nedostatek experimentování a za slovo přísnost dosazují nuda, nenápaditost nebo konzervativnost, by měl být každý podobný dům uvítán otevřenou náručí. „Přinejhorším“ si na něm řada českých architektů zformuluje „jak ne“. A to není k zahození. Experiment. Mnohostranný experiment. Experiment vevnitř, experiment venku.

Návštěva první Dům jsem navštívil dvakrát. Poprvé během hrubé stavby. V doprovodu jednoho z autorů – Jana Šépky, manželů Pszczolkových s jejich malou dcerou (majitelé vily v Berouně – realizace od HŠH z roku 2004) a architektů Jiřího Zhoře a Zdeňka Fránka. Zde jsou útržky názorů, které si dodnes pamatuji.

Zdeněk Fránek: „Krásný. Neuvěřitelný. Experiment. Experiment na lidech.“ Pavel Pszczolka: „Rád bych bydlel v těsné blízkosti něčeho podobného, tak abych se na to mohl kdykoliv zajít podívat.“ Dcera manželů Pszczolkových: „Tati, mami, proč my máme takový obyčejný domeček?“ Jiří Zhoř: „Díky, jsem moc rád, že jsem to mohl vidět.“

Intermezzo Rozděluji si pro sebe města na ta, která jsou vhodná k několikadenní návštěvě, a pak na ta, ve kterých se dá dobře dlouhodobě žít. Připadá mi, že se málokdy překrývají. S domy je to snad ještě výraznější. Osobně se mi lépe žije ve městech, která na mě kladou malé, nebo skoro žádné nároky, ale nevydávám to za univerzální návod na štěstí.

Psychicky náročný dům Vnitřní uspořádání domu bude na své obyvatele klást velké nároky. Nikoliv fyzické (ty mi připadají standardní), ale psychické. HŠH navrhli v Černíně vyčerpávající prostor, který pro jeho obyvatele bude představovat test. Snad ho úspěšně zvládnou s radostí.

Mínus Vnitřní kinosál určený projekcím pro větší než domácí použití, který posloužil jako záminka pro rampové uspořádání domu, mi připadá nejhůře vyřešen. Legrační velikost plátna (respektive malost) a umístění projektoru do odpovídající malé vzdálenosti to pouze potvrzuje. Kinosál mi připomněl roli sekyrky v pohádce „polívka ze sekyrky“ – když se všechny ingredience přidaly, je možné ji vyndat.

Návštěva druhá Desítky (možná stovky) architektů a fanoušků architektury putuje do Černína na kolaudaci vily Hermína. Každý z nich v domě stráví čas, který uzná za vhodný, vyměňuje si názory s ostatními návštěvníky i obyvateli domu. Všichni odcházejí se silným zážitkem. Je to málo? Myslím si, že ne. Díky majitelům i autorům.

JAROSLAV WERTIG ...krize. Krize středního věku. Prý je to smutek za nežitými životy. Nespokojenost s dosaženými jistotami. Svědivý pocit, co všechno jsem ještě mohl zažít, co jsem asi ještě mohl dokázat? Iracionální nutkání, který vytrhává chlapy ze stojatých vod stereotypů, vrhá je na šikmou plochu, dělá z nich nezodpovědné dobrodruhy a případy pro psychouše. Mám ji. Vleklou a úpornou. Proto jsem musel ten dům po malý chvíli opustit. Dost se mi to tam zhoršilo...

JANA TICHÁ Docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že je to dům určený k trvalému bydlení rodiny s malými dětmi. Prvních asi dvacet minut své návštěvy jsem strávila v domnění, že je to stavba pro příležitostný pobyt, prostě taková výstřední chata, psychedelický i tělocvičný trenažér. Jen co se mi přestala točit hlava z pokusu o setrvání na šikmé ploše, zaslechla jsem, jak majitel nadšeně říká: „...už tu bydlíme čtyři měsíce...“, a měla jsem zas o čem přemýšlet. Jak se tady nosí z kuchyně čaj dětem do postýlky, když jsou nemocné? Hmm, asi v termosce, s hrnkem bych to nezvládla. Ale třeba je to jen věc cviku. A třeba o to tady jde: ne dům jako útočiště a domov, ale dům, kde má být člověk ve střehu, cvičit svoje refl exy, zvládnout naprosté vykořenění z přirozeného světa. Koneckonců, vždycky se můžu soustředit na pohled do polí za velkým sklem. Trenažér pro kosmonauty?

PROKOP TOMÁŠEK Fotogral Joel – Peter Witkin, který se proslavil focením kreatur a všeho bizarního, se na svých toulkách za inspirací jednou seznámil s chlápkem, který vynalezl vakuovou pumpičku na klitoris a pak takový trychtýřek, kterým jde zvětšit otvor v penisu... byl to první člověk na světě, který vynalezl obrácenou soulož. ...Pánové, klobouk dolů.

LENKA DVOŘÁKOVÁ Jsou stavby, které minete bez povšimnutí. Jiné vás již na dálku zhypnotizují. Mezi takové patří i dům ve svahu v Černíně od ateliéru HŠH.

Růžový marshmallow pohozený v krajině, surrealistická hračka, zapomenutá kulisa sci-fi fi lmu, něžný bunkr nebo poetický umělecký artefakt? Dům pozoruje okolí velkýma prosklenýma očima, u příjezdu na vás mrká přivřenými větracími štěrbinami. Obytná funkce není na první pohled zcela zřejmá. Dům vzbuzuje zvláštní smyslové reakce pro architekturu nepříliš typické. Člověk má bezděčnou touhu přijít blíž, poklepat na jeho růžový krunýř, zarýt nehty do izolační pěny. Dům vzbuzuje zvědavost, rozpaky, údiv i obdiv, otázky a EMOCE. Posouvá a relativizuje zažité konvence v typologii a užívání rodinného domu. Málokterá stavba v naší zemi vyvolala v poslední době tolik bouřlivých a protichůdných reakcí jak mezi architekty, tak i u laické veřejnosti.

Koncepce domu jakožto jednoho spirálovitě se vinoucího prostoru promítá do interiéru příkrou svažitost pozemku. Silné myšlence je vše nekompromisně podřízeno – od fasád až po detaily interiéru. Průhledy kompozicí velkoformátových oken dávají zvnějšku tušit interiér poněkud popírající fyzikální zákony. Co se tam asi odehrává? Hra s měřítkem fasády nás klame – uvnitř malého domku překvapivě nacházíme poměrně prostorný, i když úsporný interiér. Excentrický obal skrývá jednoduchý vnitřek. Kromě šikmých ploch žádný zbytečný design, vestavěný nábytek interiér organizuje, barevně sjednocuje a vytváří příjemnou atmosféru. Velká okna rámují výhledy na okolní krajinu. Mnoho prostoru pro individuální zařizování však už nezbývá. Pohybovat se v domě není úplně snadné, chce to fyzickou zdatnost a protiskluzné ponožky. Jak zvládne návštěvu babička?

Typologie domu je určena spíše pro výstředního jednotlivce-intelektuála či extrovertní dvojici. Pro rodinný život s dětmi však vhodná není. Velkorysá prostorová koncepce paradoxně obyvatele domu svazuje, nedovolí jim dům svobodně užívat. Vyžaduje téměř asketický způsob života, maximální podřízení se architektuře domu, dennímu režimu členů rodiny. Nenabízí žádné soukromí, intimitu, individuální prostor pro potřeby jednotlivých členů domácnosti. Nejvíce se diktát architektury projevuje v části určené dětem. Prostor nepříliš šťastně umístěný vedle kinosálu bez možnosti akustického oddělení je nedostatečně osvětlený a namísto výhledu do okolní přírody nabízí jen pohled na šedou stěnu anglického dvorku.

Experiment s konstrukcemi a technologiemi použitými na domu v Černíně s sebou přináší i nezodpovězené otázky stavební fyziky ohledně dostatečného provětrávání a stínění interiéru, otázky údržby a recyklace fasády atd.

Je obdivuhodné, s jakou zarputilostí autoři domu probojovali navržené řešení až k fi nální realizaci.

V Černíně vznikl velmi nekonvenční dům pro nekonvenční uživatele. Přesto si myslím, že si majitelé časem postaví stranou ještě jeden „standardně“ obyvatelný dům a marshmallow obsadí děti jako úžasnou hernu a dospělí jej využijí jako originální party a weekend house.

 

Převzato z časopisu Architekt 11-12/2009

Klíčová slova:

Generální partner
Hlavní partneři