Zdeněk Lukeš: Dům, zahrada, památník a hrob

Středa, 10. Březen 2010 - 1:00
| Napsal:
Druhý československý prezident Edvard Beneš si jak známo vybudoval v letech 1930–1931 letní rezidenci v Sezimově Ústí, kde získal hezký pozemek na okraji města u soutoku Lužnice a Kozského potoka. Dům, který si tam nechal postavit, je velmi zajímavý.

O jeho historii pojednává nová česko-anglická publikace Vila, kterou vydala společnost WWA photo. Autory textů jsou Jana Čechurová, Eliška Fučíková, Michal Kolář a Václav Větvička, fotografickou část tvoří unikátní černobílé dobové snímky (mimo jiné i Sudkovy) a současná barevná dokumentace Herberta Slavíka.

Když se avantgardista zklidní Dům navrhl dnes už zapomenutý architekt a absolvent pražské techniky Petr Kropáček (1889–1931). Ten na sebe poprvé upozornil dynamickým kubistickým návrhem domovních průčelí ze soutěže na úpravu okolí Zelené brány v Pardubicích těsně před první světovou válkou. Ve 20. letech se jeho tvorba zklidnila a jeho realizované návrhy činžovních a družstevních domů v Praze na Novém Městě, na Žižkově a v Holešovicích lze řadit ke kvalitním příkladům architektonického purismu oné doby.

Méně bychom Kropáčka dnes asi pochválili za adaptaci parteru jedné z prvních secesních staveb v naší metropoli. Přestavěl totiž kdysi slavný Ohmannův hotel Central v Hybernské ulici. Budova tak získala architektonicky kontrastní funkcionalistický portál a odstraněny byly i další dekorativní prvky stylu, který tehdy zrovna vyšel z módy. Z původního hotelového sálu vzniklo divadlo, později známé jako Komorní (součást Městských divadel pražských). Ukončilo činnost někdy v 70. letech a cenná stavba pak chátrala. Před několika lety jí pak byla znovu vrácena původní hotelová funkce i název a Kropáčkovy úpravy byly odstraněny, neboť byla – v tomto případě jistě oprávněná – snaha obnovit celé průčelí v původním stylu.

Poněkud excentrický Petr Kropáček byl nejen architekt, ale také scénograf a dramatik. Napsal hru Stavba a komedii Mystifikace, rok života také strávil v daleké Argentině. V roce 1931 však spáchal sebevraždu, a nedožil se tak ani dokončení Benešova domu v Sezimově Ústí.

Byla to zajímavá budova, která měla dle přání stavebníka připomínat stará jihofrancouzská stavení, což projektant zvýraznil užitím nízkých valbových střech s prejzy a okny opatřenými okenicemi. Nešlo tedy v žádném případě o příklad funkcionalistické avantgardní tvorby. Přesto působil dům poněkud stroze, a tak byl později ještě upravován architektem Otokarem Fierlingerem (1888–1941), který k zahradnímu průčelí přistavěl ještě arkády s terasou a navýšil kolmé křídlo o patro.

Fierlingerovo mistrovské dílo Tyto adaptace dodaly domu romantičtější ráz, který zřejmě lépe odrážel představy manželů Benešových. Fierlinger byl rovněž pověřen úpravami okolí domu, neboť byl především renomovaným zahradním architektem – získal si kredit obnovou barokní zahrady Černínského paláce na pražských Hradčanech (ten adaptoval prof. Pavel Janák pro potřeby ministerstva zahraničí, v jehož čele stál právě Edvard Beneš). Fierlingerova velkorysá zahradní úprava ve stylu anglického parku s japonizujícími motivy byla mistrovským dílem. Nechyběla různá romantická zastavení: alpinum, Čapkova studánka, pergola, terasa legendární Kazatelny, odkud prý k lidu promlouval Jan Hus. Na sousedních parcelách letní Benešovy rezidence – zprvu ještě neoddělených ploty – si pak své letní domy postavili politik Zdeněk Fierlinger (bratr architekta) a diplomat Ludvík Strimpl.

Interiéry domu manželů Benešových byly pohodlné i střízlivé. Byl tu užit starší nábytek, historické koberce, řada uměleckořemeslných prvků a samozřejmě výtvarná díla. Poté, co se stal Beneš prezidentem, stala se rezidence oficiálním sídlem, v dobách jeho pobytu tu vlála prezidentská standarta a přibyl i dům pro personál.

Vilu i zahradu si manželé Benešovi zamilovali. Přáli si tu být také pohřbeni, a proto si ve 40. letech nechali Janákem (tehdy už oficiálním architektem Pražského hradu) postavit rodinnou hrobku.

Obrat přišel před čtyřmi lety Po nástupu komunistů a smrti druhého československého prezidenta se stalo letní sídlo jakýmsi nedobrovolným azylem jeho paní Hany. Po její smrti skončila část zařízení vily v depozitáři táborského muzea, další předměty se ztratily.

Park byl – navzdory přání paní Benešové – pro veřejnost definitivně uzavřen a začal být využíván jako rekreační středisko vlády. Proto byl v 70. letech zařízen v tehdy typickém nabubřelém stylu, k němuž patřil robustní nábytek, mohutné sedací soupravy, nevkusné keramické obklady a další atributy dobové funkcionářské módy. Došlo k různým přístavbám a naopak nešetrným uzavřením starých průchodů. Netřeba zdůrazňovat, že ani veřejnost neměla do areálu přístup. Po roce 1989 byl sice postaven malý památník prezidenta Beneše poblíž jeho hrobky, ale dům a zahrada dále sloužily k rekreování politiků a zaměstnanců Strakovy akademie.

Teprve před čtyřmi lety nastal obrat. Dům byl pečlivě zrekonstruován do původní podoby z 30. let (z novodobých adaptací byla ponechána jen funkční pergola v zadní partii) a postupně se také podařilo shromáždit původní zařízení. Chybějící prvky byly podle dobové fotodokumentace nahrazeny obdobnými. Obnovy se dočkala jak Benešova pracovna v patře, tak i obývací pokoj v přízemí. Souběžně byla obnovena i původní Fierlingerova koncepce zahrady.

Nechme stranou nekončící debaty o významu a odkazu druhého československého prezidenta. Podstatné je, že byl obnoven architektonicky cenný objekt, jenž je spojen s výraznou osobností historie. Veřejnosti bude pravidelně přístupný v určitých termínech letní sezony.

Psáno pro Neviditelného psa

Klíčová slova: