Architektura /

Zdeněk Lukeš | Kontrastní, a přesto kontextuální

Nejen o novodobé dostavbě jedné z nejvýznamnějších barokních památek – Černínského paláce.

Zdeněk Lukeš , 23. 5. 2012

Černínský palác na pražských Hradčanech je fascinující architekturou. Významná barokní památka vznikala po mnoho dekád a na jejím projektu se vystřídala plejáda skvělých architektů, stavitelů, výtvarníků i řemeslníků. Pak zažila období úpadku, aby byla nakonec citlivě opravena a doplněna o novodobou moderní přístavbu. Nedávno jsme s Českou televizí v paláci a přilehlé zahradě natáčeli díl seriálu Toulavá kamera, a tak jsem měl možnost znovu si projít celý areál a žasnout nad velkorysostí této stavby i respektem a fantasií architekta Pavla Janáka (1882-1856; viz též zde), autora její rekonstrukce a dostavby.

Foto: eArch
Foto: eArch

Palác začal budovat český šlechtic Humprecht Jan Černín z Chudenic (1628-1682) na konci sedmé dekády sedmnáctého století ve stylu raného baroka. Ve stavbě pak pokračovali jeho potomci Heřman Jakub, František Josef a Prokop Vojtěch Černínové. Původní projekt je dílem Franceska Carattiho (kol. 1620-1677), rodáka z Bissone v Ticinu (odkud též pocházel slavný Borromini). Ten navrhl velkorysý objekt se 140 metrů dlouhým hlavním průčelím, členěným třiceti mohutnými polosloupy a diamantovou bosáží soklu. Ústředním prostorem byl sál na výšku dvou a půl podlaží, v tehdejší době největší profánní prostor v Praze. Velkoryse bylo rovněž řešeno scala reale – monumentální trojramenné schodiště ve středním křídle. Palác měl dvě nádvoří a také dvě sally terreny obrácené do komorní zahrady.

V roce 1673 navštívil ještě nedokončenou stavbu Humprechtův přítel císař Leopold I., ale k malé radosti majitele ji označil za velkou stodolu. Možná trochu žárlil na velkorysost paláce, který se nacházel jen pár stovek metrů na západ od areálu Pražského hradu. Ostatní návštěvníci však nešetřili chválou. Trvalo ještě dlouhá léta, než byl palác dokončen. Postupně se na stavbě vystřídali téměř všichni významní barokní architekti: Carattiho synovec Giovanni Battista Maderna, Jean Baptiste Mathey, Giovanni Battista Alliprandi, František Maxmilián Kaňka a konečně Anselm Luragho, jehož balkón na hlavním průčelí a nová oranžérie v zahradě již nesou rysy rokoka. Z výtvarníků je třeba jmenovat Giovanniho Battistu Pozziho, autora pozoruhodných maskaronů na hlavicích sloupů fasády, dále kameníka Santina Eichela (otce známého architekta Giovanniho Santiniho), Egidia Rossiho, Václava Vavřince Reinera, který namaloval fresku nad hlavním schodištěm, Petra Brandla, Matyáše Bernarda Brauna, Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, či Ignáce Platzera, který byl autorem sochy Herkula v nice nad sallami terrenami (dnes je originál umístěn ve velkorysém trojlodním vestibulu paláce).

Foto: eArch
Foto: eArch

Další osudy velkolepé stavby však nebyly radostné. Poškozena byla již během několika obléhání Prahy ve čtyřicátých a padesátých letech osmnáctého století. Zchudlí Černínové ještě v roce 1791 v paláci přivítali císaře Leopolda II., ale na prahu devatenáctého století začali budovu pronajímat. Eugen Černín pak její osud zpečetil, když ji roku 1851 prodal eráru. Palác byl přepatrován a změněn v kasárna jezdeckého pluku. Nádherná zahrada byla zavezena stavebním rumem a změněna ve cvičistě. V roce 1904 upozornila Centrální komise pro ochranu památek ve Vídni, že cennou stavbu je třeba rehabilitovat. O několik let později tak restaurátoři obnovili zabílenou Reinerovu fresku. K celkové záchraně však došlo až ve dvacátých letech, kdy bylo rozhodnuto, že v Černínském paláci bude sídlit Ministerstvo zahraničních věcí. Proběhla architektonická soutěž a úkolem obnovit stavbu byl pověřen profesor Pavel Janák. Ten především odstranil všechny nepůvodní vestavby a obnovil štukovou dekoraci – někde jen náznakově, ale s citem k charakteru architektury. Novým prvkem bylo monumentální schodiště. Souběžně byla dle projektu architekta Otokara Fierlingera rekonstruována původní podoba barokní zahrady včetně kašen.

Foto: eArch
Foto: eArch

Ministerstvo ovšem dokázalo využít velkorysé salony i velký sál pro reprezentační účely, chyběly mu však kanceláře pro úředníky. Janák proto navrhl dostavbu paláce – zprvu ve stylu poněkud těžkopádného moderního klasicismu, později a definitivně naštěstí již ve funkcionalistickém stylu, k němuž na sklonku dvacátých let přešel. Tato partie je záměrně řešena zcela odlišně: má ploché střechy, průčelí z neomítaných cihel (dvorní partie mají bílou vápennou omítku) a horizontální okenní pásy. Krásným prvkem je hlavní schodiště přístavby se sklobetonovou stěnou na výšku všech pater. Přes modernost řešení je však celá novodobá část důmyslně ukryta za hmotou barokního paláce. Pokud ji chcete přesto vidět, musíte se vydat do Jelení ulice – tam jsou místa, odkud je patrná.

Janákův přístup je dokladem velmi citlivé a přesto tvůrčí metody, která restauruje památku, ale nebojí se moderních zásahů tam, kde je to možné. Autorovi přinesla uznání a další zakázku, která se neodmítá: ministr zahraničních věcí Beneš byl zvolen v roce 1935 druhým československým prezidentem a posunul se z Černínského paláce pár set metrů na východ. Janáka si přivedl s sebou a jmenoval ho po Plečnikovi hradním architektem. Zkrátka nepřišel ani Fierlinger – upravoval Benešovu vilu a zahradu v Sezimově Ústí.

Foto: eArch
Foto: eArch

Pro úplnost ještě dodávám, že nejnovější vrstvou v historii paláce je soudobý interiér pracovny ministra, kterou dle zadání Karla Schwarzenberga navrhla ve střízlivých formách architektka Eva Jiřičná. Výraznou výzdobu místnosti tvoří plátna malíře Jiřího Sopka. Černínský palác si mohou návštěvníci prohlédnout v rámci dnů otevřených dveří, jeho zahrada se v letní sezóně otevírá každou neděli a o svátcích.

Psáno pro Neviditelného psa. Foto: Zdeněk Lukeš

Klíčová slova:

Generální partner
Hlavní partneři