Zdeněk Lukeš: Měnírny elektrických podniků hl. města Prahy
Dokladem, že i drobná technologická zařízení mohou být špičkovým architektonickým dílem, jsou některé objekty měníren, o jejichž řešení se zasloužily významné osobnosti naší meziválečné scény, jako byl např. Jaroslav Fragner.
Zdeněk Lukeš , 29. 3. 2010
Ten navrhl několik takových zařízení pro elektrárenskou společnost ESSO v Kolíně na Labem a Kostelci nad Černými lesy (byl rovněž autorem areálu kolínské elektrárny). Na tom, že také v naší metropoli vznikla řada kvalitních staveb tohoto typu, má zásluhu zejména ředitel Elektrických podniků hlavního města Prahy, a. s. (EP) ing. Eustach Mölzer, který byl rovněž předsedou Státní regulační komise a byl známým propagátorem moderní architektury. Ostatně vlajkovou lodí EP byla funkcionalistická stavba paláce v Bubenské ulici v Holešovicích architektů Adolfa Benše a Josefa Kříže. Benš pro EP projektoval i dům zaměstnanců v Sudoměřské ulici na Žižkově, Kříž pak například vozovnu a obytné domy ve Vokovicích.
Dalším významným projektantem, který pracoval ve 30. letech pro EP, byl Kotěrův žák a člen Devětsilu František Maria Černý, autor motolské vozovny a také vlastní Mölzerovy vily v ulici Na Kodymce na dejvické Hanspaulce. Konečně pro EP pracoval na přelomu 30. a 40. let mladý student Josefa Gočára na AVU Josef Mlíka, který kromě měníren navrhl i tramvajový přístřešek u pražské ZOO nebo pozdně funkcionalistické obytné domy zaměstnanců EP z let 1947–52 v ulici Za Vokovickou vozovnou (v katastru Veleslavína).
Vraťme se však k měnírnám. Jsou to objekty, jejichž technologické zařízení umožňuje změnu napájecí soustavy pro tramvaje, případně trolejbusy nebo metro. Odebírají elektrický výkon z běžné třífázové elektrické sítě a do drážního vedení dodávají stejnosměrný proud o potřebném napětí. V Praze jich byla postavena celá řada a my se nyní podíváme alespoň na ty nejzajímavější. Pražský Klárov je cenné území přímo pod Pražským hradem, a proto zde byl požadavek na stavbu, která bude mít reprezentační charakter. Výsledkem je rozlehlý trojkřídlý objekt, umístěný v exponované poloze přímo proti ústí Starých zámeckých schodů, s průčelími ve stylu moderního klasicismu, což často vede k dotazům, zda jeho autorem není sám hradní architekt Josip Plečnik. Dům čp. 132/III však navrhli v letech 1923–24 dva Kotěrovi žáci – Vilém Kvasnička a Jan Mayer (mj. rovněž projektanti známé nemocnice Na Františku). Kromě technologické části je zde i byt správce.
Dalším mimořádným dílem – tentokrát ve stylu funkcionalismu – je Edisonova transformační stanice od známého pražského architekta a absolventa pražské techniky Františka Alberta Libry. Stavba čp. 973/II na nároží Jeruzalémské ulice a piazetty při kostelu sv. Jindřicha na Novém Městě z roku 1927 byla doplněna o světelnou plastiku Zdeňka Pešánka, ta však byla později zničena. Je však naděje, že se její kopie na průčelí opět vrátí. Objekt byl, jak známo, nedávno citlivě adaptován Ladislavem Lábusem (viz Architekt č. 10/2008). Dnes je v něm administrativa, ale byla zachována řada původních industriálních prvků – ocelová vrata, vnitřní požární dveře, schodiště, zábradlí, luxferová stěna ad. Měnírna na Novém Městě není jedinou industriální stavbou architekta Libry. Byl rovněž autorem několika funkcionalistických továren – např. fy Hydroxygen v Hlubočepích nebo AGA ve Vysočanech.
Ze 30. let pocházejí dvě měnírny projektované na přelomu 20. a 30. let Josefem Křížem. Tento absolvent pražské techniky a stálý spolupracovník EP mi kdysi vyprávěl, jaké měl s těmito stavbami potíže. Měly totiž ocelovou konstrukci, podobně jako Křížovy sklady firmy Ferra v ulici U Pergamenky v Holešovicích, takže byly problematické z hlediska požární odolnosti. Architektonicky to však byly krásné objekty. Z Křížových měníren se však dochovala jen ta na konečné tramvaje na Vypichu (Bělohorská 156; Břevnov 1228), spojená opět s bytem správce. Transformační stanice na Bořislavce v Dejvicích (Kladenská 2, čp. 1138) byla před několika lety zbořena, aby uvolnila místo nové administrativní budově. Místo je však dosud prázdné.
V roce 1939 byla dokončena měnírna pod Bulovkou v katastru Libně, opět ve funkcionalistickém stylu. Známý pražský architekt Eduard Hnilička (mj. autor budovy YMCA v ulici Na Poříčí) umístil stavbu nad silnici, která se zde otáčela ke Kobylisům, tedy poblíž místa, kde došlo o tři roky později k atentátu na Heydricha. Dnes se nachází ve zcela jiné situaci vedle rušné magistrály, z níž tramvaje už dávno zmizely. Je v dezolátním stavu.
Specialistou na transformační stanice EP se však stal Josef Mlíka. Některé také publikoval v časopise Architektura (ročník 1940). Stylově šlo opět o funkcionalistické stavby s bílými vápennými omítkami, plochostřeché, s motivem pásových oken a luxferových stěn. Všechny byly postaveny v letech 1937–8. Dodnes je najdeme na několika místech: za viaduktem přes ulici Partyzánskou v Holešovicích (č. 1, čp. 3), dále při ulici Bělehradské na Vinohradech, a ve dvorním traktu domu v Opletalově ulici 10 (čp. 923/ II). Nedochovala se jen ta největší v areálu pražské spalovny při Českomoravské ulici na Vysočanech (nedávno zbořeno). Bohužel také tyto objekty jsou v povážlivém stavu – posprejované, bez trvalé údržby. Kontrast zvlášť vynikne v porovnání s historickými fotografiemi.
Na závěr ještě dodávám, že zajímavé měnírny se v Praze objevily i v 60. letech – např. poblíž křižovatky ulic Střešovická a Patočkova ve Střešovicích, na náměstí 14. října na Smíchově nebo u Maďarské ulice v Bubenči.
Psáno pro časopis Architekt 1/2010
Psáno pro časopis Architekt 1/2010