Zdeněk Lukeš | Neznámá raná tvorba Jože Plečnika na našem území

K Plečnikovu dílu se proto v průběhu roku několikrát vrátím. Dnes bych rád představil jeho projekty a stavby na našem území, které pocházejí ještě z dob, než byl v roce 1920 prvním československým prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem povolán na Pražský hrad. Nejsou proto příliš známé a pravděpodobně ani památkově chráněné. Jde však o výrazná díla, která si pozornost jistě zasluhují.

Pro pořádek připomínám, že Jože Plečnik se narodil v roce 1872 ve slovinské Lublani, tehdy samozřejmě na území rakousko-uherské monarchie. Tak jako náš Jan Kotěra studoval na slavné škole Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii. Spolupracoval na některých projektech svého učitele a po škole si v rakouské metropoli otevřel vlastní studio. A dodávám, že velmi úspěšné. Navrhl řadu staveb i pomníků a jeho Zacherlův palác v centru Vídně bývá považován za jednu z prvních moderních staveb ve střední Evropě. Jeho tvorbu s obdivem sledovala i naše umělecká scéna, zejména spolek výtvarných umělců Mánes, který také přijal slovinského architekta za svého řádného člena. Na stránkách časopisů spolku Volné směry a Styl se pravidelně objevovaly Plečnikovy studie a realizace.

V tomto čase také mladý Slovinec získal drobnou zakázku z českých zemí. V roce 1901 navrhl se svým přítelem, významným sochařem vídeňské secese a Wagnerovým spolupracovníkem Othmarem Schimkowitzem jednoduchý pomník majitele broumovských textilních továren Josefa von Schrolla. Byl zhotoven z bílého carrarského mramoru a na místě stojí dodnes; měl však poněkud divoký osud. Po druhé světové válce bustu přetesal horlivý místní sochař do podoby Edvarda Beneše; volbu politika však neodhadl dobře a i tento portrét samozřejmě musel po nástupu komunistů pryč. Naštěstí se zachovala ještě jedna Schrollova busta a ta byla na jednoduchý sokl ve stylu wagnerovského secesního klasicismu osazena na počátku devadesátých let (a doufám, že je tam dodnes).

Na konci první dekády nového století se Plečnikova situace ve Vídni zhoršila. Wagnerovi se nepodařilo prosadit oblíbeného žáka jako svého nástupce na post profesora vídeňské akademie a Slovinec měl i problémy s přijetím své nové stavby – kostela sv. Ducha na vídeňském Ottakringu, který se konzervativním kritikům zdál příliš strohý. Proto s vděkem přijal v roce 1910 nabídku svého o rok staršího přítele Kotěry, aby nastoupil na jeho místo profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy (pro Kotěru byl tehdy založen nový ústav při Akademii výtvarných umění). Navíc českou metropoli miloval.

 

Plečnik v Praze začal učit v roce 1911. O projekční práci se nehlásil, tvrdil, že nebude brát domácím architektům zakázky. Přesto v letech 1911-13 několik studií vzniklo. Na žádost svého kolegy z Umprum prof. Zdeňka Kratochvíla navrhl pro jeho rodinu prostou hrobku na malém lesním hřbitově na Křivoklátě. Tvoří ji vzedmuté bronzové pásy, kterými prorůstá tráva, a nízká zídka s nápisem. Resp. tvořily ji ty pásy, neboť je nedávno kdosi vyrval a odvezl do sběru… (Maně mne napadá, že bychom možná nejlépe oslavili letošní architektovo výročí tím, že bychom přispěli na výrobu kopie a kompletaci krásné hrobky).

V roce 1913 se Plečnik spolu s významným českým sochařem Stanislavem Suchardou zabýval tématem Žižkova památníku na pražském Vítkově. Zda se zúčastnil tehdy vypsané soutěže, však nevíme. Každopádně byla publikována fotografie modelu a v architektově pozůstalosti je i výkres. Šlo o obří kalich s alegorickým sousoším. Návrh nebyl – na rozdíl od mnoha jiných – v kubistických formách. Porota tehdy vybrala jako nejlepší studii dvojice Jan Kotěra – Jan Štursa, začátek světové války však realizaci neumožnil.

Ze stejné doby pocházejí i plány domovního průčelí, které jsem kdysi objevil v archívu architektury na Invalidovně v pozůstalosti dalšího architektova kolegy z Umprum – Ladislava Skřivánka. Plečnikovy typické kresby měkkou tužkou na tenkém průklepovém papíře byly uloženy ve složce s poznámkou, že se jedná o studii fasády, o jejíž návrh požádal Skřivánek svého slovinského přítele. Kresba mi byla nějak povědomá a nakonec jsem zjistil, že přesně odpovídá průčelí domu na nároží Žatecké a Platnéřské ulice v oblasti pražské asanace (čp. 110/I). Dům pro stavitele Stanislava Vávru navrhli tedy Plečnik (průčelí) a Skřivánek (rozvrh fasády a půdorysy). Strohá výtvarná výzdoba (dekorativní terče na parapetech a ozdobný vlys) je dílem dalšího profesora pražské Umprum sochaře Josefa Drahoňovského. Stavba byla publikována v Architektonickém obzoru v roce 1917, ale bez uvedení Plečnikova jména; skromný architekt o to asi skutečně nestál. Dům byla nedávno opraven a je zřejmě dosud v majetku pražského Magistrátu.

V Plečnikově lublaňské pozůstalosti najdeme i patrně nerealizovaný návrh oltáře pro hrobku šlechtické rodiny Pallavicini v Jemnici. Architekt nakreslil i několik sakrálních předmětů a drobných úprav pro liturgii, např. pro vyšehradskou kapitulu, nic z toho se však nedochovalo. Jeho hlavní úkol ho na našem území teprve čekal…

Psáno pro Neviditelného psa. Foto: Ester Havlová