Zdeněk Lukeš | Smutný osud Volmanovy vily

Tuto pozdně funkcionalistickou stavbu jsem viděl poprvé ještě jako student na stránkách architektonického časopisu a byl jsem jí fascinován. V krásně založené romantické zahradě je situována bílá vila s horizontálními okenními pásy, střešní zahradou a útlou visutou lávkou, která vede z ložnicového patra směrem k zahradnímu bazénu, do něhož se sestupuje betonovým schodištěm. Prostor před vstupem pak uzavírá prohnutá zeď z nepravidelně otesaných kamenů. Je to vlastně nejlepší aplikace Le Corbusierova romantického stylu u nás. Umělecky jde o dílo, které se vyrovná vrcholným vilovým stavbám na našem území, k nimž patří samozřejmě Miesův brněnský dům Tugendhatů, Loosova pražská vila dr. Müllera nebo funkcionalistické „parníky“ Ladislava Žáka, Ernsta Mühlsteina či Bohuslava Fuchse.

Autory byli dva mladí absolventi pražské techniky, kteří ovšem milovali Le Corbusiera a patřili před válkou k levicové avantgardě (viz též zde). Oba jsem shodou okolností osobně poznal – ovšem tehdy to už byli staří pánové. Karel Janů (1910-1996) i Jiří Štursa (1910-1996) byli emeritními profesory fakulty architektury ČVUT, když jsem je v polovině 80. let navštívil a na dům se vyptával. Vznik vily byl zajímavý. Štursa i Janů, kteří spolu s vrstevníkem Jiřím Voženílkem vytvořili avantgardní skupinu PAS (Pracovní architektonická skupina), se zabývali tématy jako bydlení pro chudé, standardizace stavební výroby nebo aplikace systému tzv. pásových měst dle sovětského vzoru, projektovali také několik kvalitních činžovních domů, ale k větší zakázce se nedostali. Pak – bylo to v roce 1938 - se dozvěděli, že továrník Josef Volman, majitel známé strojírny v Čelákovicích – městečka, vzdáleného asi 25 kilometrů na východ od Prahy – si chce postavit rodinnou vilu. Byli ovšem od začátku přesvědčeni, že se zástupcem velkokapitálu společnou řeč těžko najdou. Znali vkus této třídy, která dávala přednost pohodlným stavbám v historizujících formách. Mohutný pan továrník s doutníkem, který skutečně vypadal jako pravý prototyp úspěšného kapitalisty, je však překvapil, řka, že si přeje dům moderní: „Kluci, něco mi nakreslete a pak se na to podíváme.“

Staří pánové mi pak líčili, jak tehdy naskicovali lehkou rukou schválně co nejvýstřednější funkcionalistický objekt. Byli si jisti, že je s tím okamžitě vyhodí (čímž by alespoň trochu utišili špatné svědomí, že místo sociálního bydlení kreslí buržoasní vilu, za což by je věru Karel Teige jistě nepochválil). Ale Volman je překvapil podruhé. Jen zběžně se na výkres podíval a pak věc uzavřel: „Dobrá, kluci, tak to postavte.“ Pak už jim do toho nemluvil a penězi skutečně nešetřil. Byl zakoupen ohromný pozemek na východním okraji města v krásné poloze nad ramenem Labe a širokým výhledem do okolní krajiny, kde vzniklo jakési arboretum se vzácnými stromy, keři a jezírkem. Byl postaven domek vrátného (velikostí ovšem srovnatelný s vilami na pražské Babě) a konečně i luxusně vybavený hlavní dům, s obrovským obývacím pokojem, jídelnou a kuchyní v přízemí a dalšími pokoji a ložnicemi s přilehlými slunečními terasami v obou horních patrech. Byly tam řada unikátních detailů – např. stěny domu byly obloženy deskami ze stříbřitého travertinu, zádveří bylo od obýváku odděleno půlkruhovou sklobetonovou stěnou, v koupelnách stály do té doby nevídané barevné vany – v pánské modrá a v dámské růžová. Na terase byla vytvořena funkční zahrada. A samozřejmě ta výstřední lávka od ložnic k zahradnímu bazénu… Provedení stavby řídil zkušený architekt Karel Bíbr, který dohlédl na každý detail.

Dům byl v na podzim 1939 hotov, ale to již byla země okupována nacisty. Ani majitel se ze stavby dlouho netěšil: zemřel v roce 1943. V 50. letech byla ve vile zřízena mateřská škola. Část vnitřního zařízení bylo sice zničena, ale jinak byl dům ještě na počátku 90. let, kdy jsem ho navštívil poprvé, ve velmi dobrém stavu, včetně řady původních detailů. Školka pak zmizela a vilu zakoupili noví vlastníci strojírny TOS. Ti mne dokonce někdy v polovině 90. let navštívili a ujišťovali, že dům uvedou do původní podoby. Nestalo se tak. Kdysi krásná zahrada je zpustlá, z části zastavěná rodinnými domky, mezi kopřivami se povalují polámané sochy, které ji kdysi zdobily. Dům má roztřískaná okna, opadaný kamenný obklad, rozkradený interiér. Je to takový velký vrak.

Je to zvláštní. Mohla by to být nejvýznamnější památka Čelákovic, objekt, kam by jezdily zájezdy milovníků architektury z celého světa. Mohla, ale není. Je to jen další smutný příběh o našem vztahu ke kulturnímu dědictví i k odkazu člověka, který mimo jiné dal kdysi práci tisícům lidí, vyráběl špičkové obráběcí stroje, které se úspěšně vyvážely do celého světa, a za války dokonce ukrýval Masarykův archív…

Psáno pro Neviditelného psa