Zelená obytná krajina Martina Rajniše
Je poměrně snadné kritizovat „šmoulí“ zástavby satelitních městeček – katalogové domy, řadovky rozházené po polích, prostor právě tak na auto a bazének. Je snadné kritizovat, mnohem těžší je však nabídnout pozitivní alternativu. Jedním z těch, kteří takové řešení nabízejí, je architekt Martin Rajniš.
EARCH.CZ , 4. 11. 2009
Duch přirozené architektury
Profesor Martin Rajniš zde se svým týmem (studio e-MRAK) a ve spolupráci s developerem PSJ Jihlava připravuje na dvaceti hektarech pozemků urbanistický projekt, který nemá v našem prostředí obdoby. Má zde vyrůst nové městečko se zhruba sto deseti stavbami pro čtyři sta obyvatel. Bude to jeden z milníků Rajnišovy tvorby, která se vyznačuje neustálou touhou hledat a nalézat takové cesty a formy, na nichž by mohlo dojít ke smíření většinové společnosti s moderní architekturou. Vytvořit něco, co se prvoplánově nepodbízí, ale přesto se na tom lidé shodnou, neboť jim to bude stejně pochopitelné a příjemné jako procházka lesem či malostranskými uličkami. Vytvořit velký sídelní celek, který neřeší pouze vlastní ubytování jednotlivých rodin, ale který nastavuje i pravidla fungování celé komunity. Vytvořit „zelenou obytnou krajinu“. Předlohu k takovému cíli je možné hledat ve Skandinávii, Japonsku, Kanadě a dalších zemích, kde se již delší dobu rozvíjejí koncepty přirozené architektury. Ty cíleně začleňují obytné soubory do krajiny tak, aby se celková hodnota prostředí zvyšovala. Staví se co nejjednodušeji, podle inspirace v přírodních strukturách, středověkých městečkách a vesnicích. Tradice a klasika je však interpretována moderními postupy a technologiemi, které plně respektují potřeby dnešního člověka.
Pro milovníky klasických staveb
Střed obce, do něhož se paprskovitě sbíhají všechny ulice, tvoří náměstí s věží. Nebude to věž kostela, ale štíhlý obytný dům s mezonetovými byty. Zde leží centrum „Starého města“, čerpající z klasických archetypů – červená sedlová střecha, bílá zeď. Čtyři dlouhé stavby na půdorysech a v objemech původních objektů statku. Některé jsou vyšší, jiné širší, všechny však vycházejí z jednoho vzoru, udržují si základní tvary. Do těchto míst se koncentruje veškerá občanská vybavenost, patřící k dennímu životu – obchody, wellness, restaurace, mateřská škola i dům pro seniory. Velké rozměry bývalých stodol jsou rozděleny vždy na dvě budovy, propojené zastřešením. Staré město doplní jedenáct klasických řadových domků s předzahrádkami, které vyrostou na jižním břehu horního rybníka. Centrum je ohraničeno širší ulicí s dvojitou alejí – „Příkopy“, od kterého začíná „Nové město“ – soudobá, moderní čtvrť ekovil.
Pozitivní zenové bydlení
Ekovila je jednoduchá přízemní nebo patrová stavba s plochou střechou, otevřená velkou skleněnou fasádou na jih. Dům je v zeleni zasazen jako ve „hnízdě“, které každému poskytuje dostatek vlastního prostoru a intimity. Základem je prostý kvádr z klasických stavebních materiálů. K bázi domu se přidávají další dřevěné stavební prvky, vytvářející harmonický přechod mezi interiérem a zahradou. Bude jich dlouhá řada – rozdílné typy výplní otvorů, posuvné stínicí a izolační plochy, zimní zahrady, pergoly, venkovní válcová či přímočará schodiště, různé varianty pochozích střech a další přípojné části (garáže, přístřešky, dílny, bazény, altány…). Všechny tyto prvky ponesou jednotný styl, nabídnou však nekonečné množství variant pro individuální potřeby každé rodiny. Jednotlivá hnízda mezi sebou vymezí kamenné zídky s živými ploty, vlastní stavby nebudou z cesty nebo „přes plot“ téměř vidět.
Středověká města a vesnice se skládají z desítek průměrných a jednoduchých staveb, které nejsou totožné, ale zachovávají podobnou tvář. Dohromady vytvářejí organickou strukturu. Tato struktura má mnohem větší hodnotu nežli jednotlivé její prvky. Pro Nové město vzniknou nové archetypy domů – stejně prosté a nenáročné, aby dokázaly vytvořit něco podobného v současné době. Dnešní člověk by se necítil dobře natěsnán v úzkých křivolakých uličkách – je potřeba respektovat jeho individualismus a soukromí. Obklopit ho přírodními materiály – dřevem, kamenem, zelení, vodními plochami. Týnice se tak stane spíše parkem, ve kterém nalezneme městské prvky, jako jsou průhledové osy ulic, náměstí, místní dominanty (obytná věž, kaple, špejchar).
Domy v Novém městě lze nabídnout buď zcela hotové, včetně interiérů a zahrady, nebo se klient může podílet na výsledné podobě vlastním výběrem doplňkových modulů. Přibližně 20 % plochy však počítá s individuálními stavbami, které vytvoří špičkoví architekti z předem definovaného okruhu ateliérů. Také individuální architektura však bude respektovat danou stavební koncepci.
Zelená krajina hned
Zelená obytná krajina nabídne svým obyvatelům dostatečný komfort bezprostředně po dokončení výstavby. Celé území se zazelená v řádu týdnů, nikoli let. V první vlně dojde k vysazení několika tisíc vzrostlých stromů, doplněných popínavými jednoletými rostlinami. Ty vytvoří základní zelený rámec, do kterého postupně dorostou víceleté rostliny a keře. Vznikne značné množství drobných vodních ploch.
Uvnitř obce nenajdeme ani metr asfaltového povrchu. Ulice Starého města se pokryjí žulovou dlažbou v plné šířce s chodníky, vymezenými pouze odlišnou barvou kamene (inspirace historickým způsobem dláždění v ploše). Cesty pro pěší v Novém městě oddělí od vozovky pásy zeleně.
Do života obce se plně zapojí i oba zdejší rybníky. Ten menší – horní, přiléhající k zástavbě Starého města – bude upraven a vyčištěn tak, aby se v něm dalo v létě koupat. Vyroste zde umělý ostrůvek s plážemi a rotundou ekumenické kaple. Dolní rybník poslouží k rybolovu, na jeho severním břehu vznikne rybářský klub ze zbytků zdí starého mlýna, doplněných o lehké zastřešení. Přes tento rybník povede lávka, aby styk lidí s krajinou měl i nečekané a nové polohy – nejen se procházet po hrázi nádrže, ale také přímo těsně nad její hladinou.
Řízený development
Aby zelená obytná krajina mohla opravdu fungovat, nestačí pouze postavit kvalitní domy. Musí se utvořit forma fungování celé komunity. Musí vzniknout systém, který dá určitou záruku dobrého sousedství, který vtáhne lidi s podobným pohledem na svět – na architekturu, přírodu, ekologii… Systém, který napomůže k vytváření pout a mezilidských vztahů.
Takové společenství vlastníků bude muset dodržovat řadu psaných i nepsaných pravidel. Vznikne sourodý, harmonický celek, kde jsou jednotliví obyvatelé chráněni před rušící výstavbou v okolí, kde je bydlení bezpečné a vstřícné k životnímu prostředí. Díky těmto faktorům pak dojde k rozběhnutí velmi zajímavého mechanismu, který výrazně rychleji zhodnocuje vložené investice.
Velká skála – První zelený koncept
Stejnou myšlenku, jaká je rozpracována v okolí historické zemědělské usedlosti Týnice, se Martin Rajniš ve spolupráci s Davidem Kubíkem pokusil uchopit již o dva roky dříve a zasadit ji přímo do Prahy – do lokality Velká Skála na severním okraji města. Zelená plocha nad Trojou ovšem není určena k zástavbě, takže koncept Zelené obytné krajiny Velká Skála (2007) se pohybuje v rovině hry. Urbanistická studie zde ctí stejné principy jako u Týnice, velmi podobné jsou styl a systém zástavby, zasazení do krajiny i preference přírodních materiálů. Na mírném jižním svahu uprostřed zeleně nabízejí autoři uzavřený sídelní celek, který může být „zelenější než původní zeleň“.
<figcaption><span>Foto: eArch </span></figcaption>
</figure></strong>Martin Rajniš (*1944 v Praze)
1962–1969 FA ČVUT v Praze
1969–1971 postgraduální studium – Škola architektury AVU Praha, prof. František Cubr
1969–1979 koncepční ateliér ŠKOLKA, SIAL Liberec (Miroslav Masák, Karel Hubáček)
1986–1996 D. A. Studio
1990–1997 profesor architektury na VŠUP v Praze a soudce Stavovského soudu České komory architektů
2003–2005 ateliér H.R.A. s Patrikem Hoffmanem
od r. 2005 ateliér e-MRAK
Psáno pro časopis Projekt 09/2009
