Miron Mutyaba | O pracovní stáži u Zaha Hadid Architects v Londýně

Jednomu z bakalářů, který absolvoval povinnou praxi v Londýně, a poté zde našel uplatnění u prestižní londýnské firmy Zaha Hadid Architects, Mironu Mutyabovi, jsme položili několik otázek.

V čem osobně vidíš největší přínos praxe?

Překvapila mě jedna věc, a to kolik lidí a kolik energie stojí za každou zajímavou architekturou. Žádná krásná linie není výplodem nějakého geniálního tahu mistrovského architekta, ale za vším jsou měsíce a měsíce dřiny celých týmů architektů, kteří tomu věnují svůj veškerý čas. Architektka Zaha Hadid na vytvoření kreativního prostředí svojí kanceláře pracovala přes 20 let a celých 20 let ji příliš nikdo nebral vážně. Její úspěch nepřišel ze dne na den a takových obdivuhodných prostředí na světě mnoho není. Prostředí v londýnském ateliéru ZHA je velice motivující, lidé v kanceláři jsou velice vstřícní a všichni nahlížejí na věci podobným způsobem. Ale každý je také značně zaměstnán svým úkolem, termíny byly docela kruté. Obrovským přínos praxe vidím už v samotném pobytu na tom místě a také v možnosti cestovat. Londýn je obrovským centrem kultury a architektury. Každý týden zde přednášejí respektovaní architekti. Mé působení v Londýně bylo asi nejlépe stráveným půldruhým rokem života a současně nejlepší životní zkušeností prozatím.

Jaká byla konkurence při výběrovém řízení?

Když jsem si připravoval portfolio, zjistil jsem, že tam mám prezentované věci za několik posledních let. Ze dne na den se člověk určitě nepřipraví. Jednoduché to určitě nebylo. Mě bylo osobně sděleno, že tam přichází měsíčně kvantum mailů a desítky porfólií, řada lidí se tam hlásila několikrát, než byli přijati. Já jsem měl to štěstí, že mě vybrali hned. Určitě mi pomohla i má předchozí pracovní zkušenost a znalost prostředí. Po příchodu do Londýna jsem nejprve začal pracovat v Hamiltons Architects na projektu residence One Hyde Park v Londýně od architekta Richarda Rogerse, jejíž součástí je i byt označovaný jako nejdražší na světě, za který katarský šejk zaplatil neuvěřitelných 100 milionů liber.

V čem tě škola připravila či motivovala?

Na škole pro mne bylo největším přínosem tvůrčí prostředí ateliéru prof. Šindlara. Vedle samotného studia mě pak nejvíce připravila mimoškolní činnost, když si student sám ještě přidává, účastní se soutěží apod. Důležité je pořád se sebevzdělávat. Lze také říci, že čeští bakaláři mají široké znalosti. Mám osobní zkušenost s tím, že studium v Anglii je často zaměřeno především na design než na technickou stránku, teprve později, v průběhu 1-2 let se to v praxi srovná s tím, co umí naši absolventi, naučí se regulativy, jelikož nakonec stejně končí u kreslení výkresů. Ovšem pokud se člověk u nás nevěnuje pořádně ateliéru a dává přednost studiu ostatních předmětů, tak potom už to jen stěží dohání. Technické věci i regulativy se podle mne lze vždy doučit, tvůrčí činnost a zapálení však už ne. Osobně jsem většinu času pracoval v týmu společně s Tomášem Rablem na projektu původně zvaném The Dancing Towers, dnes Signature Towers, který by měl stát v roce 2010 v srdci Dubaje. Jedná se o tři mrakodrapy, které se k sobě přibližují a vzdalují, jako by se vlnily v rytmu hudby. Oba dva jsme většinou vytvářeli geometrie a 3D modely často velmi složitých a komplexních prvků. Jiří Palacký, Kateřina Dokoupilová