Konverze bývalé Zengerovy transformační stanice na Kunsthalle Praha od ateliéru Schindler Seko Architects Foto: Lukáš Masner
Architektura / občanské stavby

Z technické památky moderní galerie. Jak se Zengerova trafostanice proměnila na Kunsthalle Praha

Po dlouhých letech příprav a stavebních prací se před týdnem otevřela Kunsthalle Praha, nejmodernější galerie moderního a současného umění hlavního města. Za sledovanou konverzí památkově chráněné trafostanice ze 30. let stojí pražská kancelář Schindler Seko Architects.

Adéla Vaculíková , 23. 12. 2022

Budova s lávkou

Před budovou Kunsthalle Praha na Klárově je poměrně rušno. Silnému provozu v ulici Pod Bruskou, která je jedním z hlavních tahů propojující Hradčany a Staré Město, dominuje hučení automobilů a zvonění tramvají. Lesklá vstupní rampa nové pražské galerie je plná lidí, kteří čekají, až se Kunsthalle otevře.

Ve vstupní hale čeká architektka Zuzana Drahotová, po chvíli přichází i Jan Schindler – jeden ze dvou partnerů pražského ateliéru Schindler Seko Architects. Do vstupní haly, kde nechybí pult pro nákup vstupenek ani galerijní shop, proudí velké množství denního světla. Zprostředkovávají ho úzká vertikální okna, která se táhnou hlavním průčelím budovy z 30. let. Návštěvníka na první pohled zaujme zrnitá betonová stěna v čele prostoru, za ní se odehrává již vlastní galerijní svět. „Původně jsme chtěli stěnu udělat prosklenou, aby atmosféra ze vstupní haly přecházela i do výstavního prostoru, na to nám ale kurátoři rychle řekli, že to naopak žádoucí není,“ říká architekt Jan Schindler.

Foto: Při hlavním průčelí se táhne nová lávka s povrchem šopovaným bronzem

Za klasicizující slupkou

Projekt vzbuzuje pozornost hned z několika důvodů. Tím primárním je, že jde o největší soukromou galerii v Praze. Z pohledu architektonického hraje důležitou roli to, že galerijní prostory nabité moderními technologiemi vznikly v jedné specifické a dnes památkově chráněné budově v městské památkové rezervaci. Objekt postavený v duchu zmodernizovaného klasicismu velmi dobře zapadá do celkové koncepce Malé Strany. Proto není divu, že málokoho napadne, že jde o budovu až ze 30. let. Jejím autorem je architekt Vilém Kvasnička, který se svým kontextuálním návrhem roku 1929 zvítězil v soutěži Elektrických podniků hlavního města Prahy. Rozvrhem palácová stavba byla totiž novou trafostanicí a měnírnou, která elektřinou zásobovala celé Hradčany, Malou Stranu a zároveň napájela tramvaje. Poslední ze zmíněných funkcí zastává dodnes.

Ačkoliv stavba působí po rekonstrukci autenticky, zbylo toho z ní vlastně velmi málo. Kvůli rozsáhlému použití takzvaného hlinitanového betonu stavba přišla o většinu svých vnitřních konstrukcí. Materiál, který byl ve 30. letech kvůli rychlému tuhnutí velmi populární, dnes figuruje na seznamu zakázaných materiálů. Má totiž krátkou životnost, ztrácí pevnost a následně se rozpadá. Vnitřní dispozice jsou tedy zcela nové a poprvé reagují i na to, jak se budova tváří navenek. Původně totiž nebylo do budovy vůbec vidět a za okny zatemněné drátosklem se skrývaly interiéry uspořádané tak, aby odpovídaly především technickému provozu, ne jejímu vnějšímu vzhledu. Kontextuální fasáda se tak stala jakousi slupkou industriálního vnitřku. Skla oken jsou dnes již čirá a jednotlivá podlaží uspořádaná podle členění exteriéru. Architekti říkají, že při navrhování nových vnitřních dispozic použili princip Raumplanu, kterým se proslavil Adolf Loos, akorát že naruby. Podoba vnitřku zde nedala vzhled vnějšku, ale vnějšek vnitřku.

Kontinuální prostor mezi hrubými stěnami

V bývalé Zengerově transformační stanici se dnes nachází celkem tři samostatné galerijní prostory a několik dalších zákoutí, které je možné využívat pro speciální instalace nebo přednášky. Své místo zde našla i restaurace nebo kavárna. Místnosti se přitom zakousávají jedna do druhé a vytváří tak kontinuální prostor, kterému do cesty přichází několik překážek v podobě mezischodišť. Pokud projdete budovu úplně celou, vystřídáte nespočet různých úrovní, což je dáno právě onou snahou reagovat na vnější členění budovy. Důležité však je, že celek nepůsobí vůbec chaoticky a budovou se opravdu dá přirozeně proplout.

Za pozornost stojí také materiálové zpracování, a to jak detailů, tak větších celků. Stěny z hrubého zrnitého betonu jsou ručně „zdrsněné“ tzv. technikou pemrlování, díky čemuž vytváří zajímavou strukturu. Na podlahách najdete většinou teraco vyskládané z různých materiálů místního původu, plavou v něm třeba i kusy měděných drátů i porcelánových izolátorů z vysloužilých transformátorů. Architekti podle svých slov při realizaci několikrát zaexperimentovali. „Jde zejména o vývoj teracových podlah, broušené teraco na nástavbě a těžké betonové dveře,“ vyjmenovává Zuzana Drahotová.

Foto: Jeden z galerijních prostor zastropuje nová betonová skořepina.

Nové hmoty i původní detaily

Vedle nových interiérů dostala budova také novou nástavbu. Poměrně jednoduchá nová hmota se ke stavbě připojuje v její zadní části a kopíruje zalomení tohoto křídla. Architekti nástavbu umístili do místa, kde se dříve nacházela technická terasa. Pás terasy se kolem nové hmoty táhne i dnes, právě odsud je také nejlépe vidět již zmiňované broušené bílé teraco, které celou nástavbu pokrylo.

Nelze ale říci, že by na budově bylo kromě obvodových zdí všechno nové. Tentokrát zděné konstrukce mohly zůstat například v postranních věžích, které sloužily převážně jako komunikační části se schodišti – na jedné z nich se dnes nachází i nárožní nápis Kunsthalle.  Na místě zůstala i původní okna – ocelová i klasická dřevěná špaletová − nebo některé krovy. Z původního technického vybavení je to například mostový jeřáb.

Foto: Ze zadní strany budovy je viditelná nová kubická přístavba, kterou architekti umístili na místo bývalé technické terasy.

Barvy bronzu

V neposlední řadě je však potřeba zmínit ještě současný vzhled exteriéru Kunsthalle. Zrestaurovanou fasádu v barvě pískovce, kterým jsou obložené sokly nebo ostění oken, architekti doplnili výraznou lávkou z nerezového plechu šopovanou bronzem. Lávka zde vznikla zejména z praktického hlediska, z hlavního průčelí totiž do stavby nevedl žádný vstup. Nyní se tak ulice propojila přímo s vyvýšenou vstupní halou.

Náplň budovy bývalé trafostanice se z interiérů plných transformátorů proměnila v prostory s vysoce moderním galerijním vybavením, to však nejlépe ocení sami kurátoři. Celkový dojem z budovy si ale může vytvořit každý. Budova Kunsthalle Praha za pozornost a návštěvu určitě stojí, a to nejen kvůli vystaveným uměleckým dílům.

Foto: Kunsthalle Praha disponuje třemi hlavními galerijními prostory a několika dalšími zákoutími, která je možné využívat pro speciální instalace nebo přednášky.

Mohlo by vás zajímat

Generální partner
Hlavní partneři