Poklidná moudrost Islandu

Poslední minuty před přistáním na jediném mezinárodním letišti poblíž Reykjavíku vystřídá nekonečnou hladinu oceánu pevnina. Ale líbivá romantika vás tu nečeká - jihozápadní cíp ostrova pokrývají lávová pole tu a tam porostlá mechem. Na černozelené plochy jako by někdo rozprostřel jen šedivé stuhy silnic. Žádné porosty stromů, nic, čeho by se oko zachytilo. Nejsilnější dojem pro Evropana, který právě utekl tropickým vedrům letošního léta: je devět stupňů a prší. Vypůjčeným autem se prodíráme k hlavnímu městu mezi auty, jejichž rychlost nepřekročí osmdesátku. Řidiči s blahosklonným úsměvem na tváři se ani nesnaží zajet do pravého pruhu, kromě nás je nikdo nepředjíždí. Krajina kolem se nemění a nezmění se ani v dalších dnech, i kdybychom najeli tisíce kilometrů. Na Islandu není kam spěchat. První večer v malé chatičce (patří k hotelovému komplexu) se nás pomalu a jistě zmocňuje deprese. Déšť houstne, uprostřed léta fouká studený vítr, nestmívá se ani v pozdních nočních hodinách. Uvědomuji si, jak rozdílné od mých dosavadních zkušeností je tu snad úplně všechno. I samotné moře: můžete od něj bydlet třeba jen pár kroků a nikdy se v něm nevykoupete. Usínám s pochybnostmi, co tu vlastně hledám a co za cizího člověka to vedle mě leží, když mi připravil takovou dovolenou…Asketická architekturaStotisícový Reykjavík se na pohled od jiných evropských měst neliší. Rozdílné jsou však přírodní podmínky - stanovily jiný žebříček hodnot, ovlivnily mentalitu lidí. Mimochodem všichni jsou si podobní: ať velcí nebo malí, každý obličej vzbuzuje představu starých Vikingů. Silná ekonomika, založená na energetice, poskytuje dostatek finančních prostředků, ale pramálo možností, jak peněz využít. Snad proto je Islanďanům vlastní nadhled a nezájem o pozlátka a lákadla světa, chybí jim ambice či závist. V přímém kontaktu s obyvateli začíná i turista procházející hlavním městem trochu chápat, proč nenarazí na honosné vily. Nachází obyčejné paneláky, bytové domy běžného standardu, starší domky, kde snad nejvýraznějším stavebním materiálem je vlnitý plech. (To, co se osvědčilo, není důvod nepoužívat.) Ale svou logiku pak dostává také vstřícnost, s jakou tu lidé přijímají moderní architekturu, přestože přišla z daleka. Funkčnost, jednoduchost bez zbytečností, citlivost k přírodnímu prostředí a využívání místních zdrojů nemůže být asketickým Islanďanům nijak cizí. Všechno jak má být Hned příští ráno se deprese rozplývá jako pára nad horkým potokem, který protéká kousek pod naším pokojem. Velkým oknem proti posteli užasle sledujeme drsnou přírodu a přicházíme jí na chuť vzápětí po probuzení. Pokud náhodou na chvíli přestane pršet a na pár minut vysvitne slunce, všichni ustrnou a pozorují, co se to děje. Teprve další kapky je uklidní. Už se zase usmívají, všechno je tak, jak má být... Začínáme vnímat jisté uspokojení nad pláštěnkami a holínkami kolem sebe: tady opravdu nemohou mít smysl lodičky nebo svetřík od Bosse.Skutečně špičkovou moderní architekturu, za kterou jsme se na Island vypravili, nacházíme nejprve v lázních Modrá laguna. Architektura podobně jednoduchými prostředky jako zdejší krajina vyvolává výjimečné dojmy. Nenápadně, jen jakoby mimochodem před vás do oparu staví horizontální plochy nebo svislé stěny. Sama přitom ustupuje do pozadí, aby dala vyniknout síle prostoru a prožitků. (Právě když jsem marně hledala slova, jak pojmenovat stav mysli vyvolaný samotou v oblacích páry nad horkou vodou, vyjádřil jej kousek za mnou výkřik v němčině: „Já létám!“)Mrazivý žhavý krajSubarktické podnebí ostrova zmírňuje Golfský proud, takže průměrná lednová teplota dosahuje 0,5 °C. Žádné velké mrazy, zato stále prší nebo sněží a fouká vítr. Země je však vyhřívána i zevnitř. Island má rozlohu 103 000 m² (jen o málo menší než celé bývalé Československo) a dá se považovat za jediný veliký vulkán. Ze 150 sopek jich zůstává ještě 26 činných. Přes šedesát procent Islanďanů žije v Reykjavíku a jeho okolí, zbytek v rybářských městech a vesnicích při pobřeží. Silnice se sídly obíhá celý ostrov po obvodu, ale střed Islandu patří jen horským vrcholkům a ledovcům.Vulkanická činnost má kromě stálé hrozby také přívětivé stránky. Vyvěrající horké prameny a žhavé nitro jsou zdrojem neubývající energie. Republika Lýdveldid Ísland, která byla až do poloviny 13. století svobodná a od roku 1944 je opět politicky nezávislá, se stala nezávislou také energeticky. A to v dnešní době znamená obrovské přírodní bohatství. Vodní a geotermální energie pokryje veškerou spotřebu ostrova. Horké prameny vytápí domy už od 20. let minulého století, dnes vyrábějí také elektřinu. Poblíž Reykjavíku vznikla elektrárna, kde se o vulkán ohřívá mořská voda přiváděná potrubím z oceánu. Pára získaná okamžitým vypařením části vody pohání turbíny; zbytek slouží k lázeňským účelům. Horká a slaná voda obohacená ještě o mikroorganismy z pevniny má velmi příznivé účinky na kožní i jiné choroby.Atrakcí pro cizince jsou kromě lázní také prameny. V pustině, která nejeví žádné známky života, najednou od silnice spatříte několik laviček a na nich posedávající turisty. Když si počkáte (třeba pár hodin), vytryskne najednou přímo před vámi gejzír do výše 25 metrů. Styk evropského a amerického kontinentu, které se od sebe vzdalují, můžete pozorovat jen na islandské pevnině. Jak se zemské kůry posunují a vzájemně o sebe třou, vznikla tu mnohakilometrová proláklina Grótagjá s mnoha jezírky, tůňkami a horkými gejzíry.Investice do turistikyObdivujeme architekturu, vyhříváme se v teplých proudech jezera a vychutnáváme si masáže. Zajímají nás především drobné soukromé stavby. Kromě farem (se stády ovcí, koz a koňů, které se po kraji volně přesunují a přepočítávají se snad jednou za rok) nebo už vzácných původních domků se zatravněnou střechou jsme cestou naráželi také na novější chatičky u řeky. Jsou zjevně neobydlené, ale stromy vysázené okolo vzbuzují dojem značné námahy při jejich budování i pečlivé údržbě. Staví si je snad obyvatelé města pro bydlení na stáří? A dostávají od státu dotace na výstavbu jako odměnu za vysazenou zeleň? Vysvětlení je mnohem prozaičtější: důvodem je opět větší množství peněz, než jsou skromní Islanďané schopni utratit. A tak „investují“. Chatu postaví pro turisty, kteří občas zajedou na islandské řeky rybařit. Nevadí, když chata zůstane po celý rok prázdná, čas od času se ji podaří pronajmout. Přestože turisté občas místní obyvatele šokují krádežemi, cizinců si tu všichni považují. Co kdyby některý zůstal nastálo a oživil krev příbuzensky propojeného národa?Vstřícnost novémuModerní architektura zřejmě začala pronikat na Island díky turistickému ruchu a snaze domorodců poskytnout dokonalé služby. A tak tu zahraniční architekti našli přímo idylické prostředí pro své minimalistické vize. Kde jinde mohou šedivé - betonové či neomítnuté kamenné - stěny tak dokonale splynout s krajinou, než v rozsáhlých náhorních plošinách sopečných vyvřelin? Co víc může inspirovat k osazení čirých skleněných ploch než namodralá vodní hladina? Jako se voda přímo dotýká skály, přechází také sklo do hmoty stěn bez rámů, přechody materiálů tu nepotřebují žádné zdobné detaily. Kámen, dřevo nebo sklo pak sdílejí prostor stejně samozřejmě jako v přírodě: nebo jste někdy viděli vyrůstat ze země olištovaný strom? Ke stavbě Island využívá především vlastních přírodních zdrojů, kámen či železo je nejpřirozenější stavební materiál. Dovážet se však musí dřevo. Teak nebo jiné tropické dřeviny možná působí na první pohled příliš draze, ale není to zbytečné plýtvání – běžné dřevo v místním vlhku dlouho nevydrží. Stejně odolné musí být i kovy, své opodstatnění tedy mají ušlechtilá nerezová ocel a kvalitní nátěry.Lázně a hotely s novým designem byly prvními vlaštovkami, ale moderní výstavba už prorůstá Reykjavíkem i dalšími městy. V zemi, kde kulturní rubrika dostala v novinách mnohem více prostoru než zprávy, kde byla zrušena daň z obratu za prodej knih, kde už v roce 930 založili první parlament světa a kde zvolili první ženu-prezidentku, není zřejmě těžké ani přijmout nejnovější názory na architekturu. Otázkou ale zůstává, nakolik otevřenost vůči ostatní Evropě ovlivní příští vývoj ostrova, zda v kladném či záporném smyslu. Střední a starší generace si svůj neuspěchaný nadhled a střízlivost určitě zachovají. Problémy však začínají mít mladí lidé. V konfrontaci se světem jim připadá vlastní život příliš nudný: „Není tu hmyz, nejsou tu stromy. Jediný důvod, proč tu člověk zůstává, je ten, že se tu narodil.“Anna RosůlkováFoto autorkaPsáno pro časopis domov