Novinky a názory / názory a komentáře

Vily a jiné bludy: reflexe polské architektury

Před dvanácti lety se poprvé objevil v časopise ERA21 můj článek na téma polské architektury, který jsem napsal společně s kolegou Romanem Rutkowským. Tehdy jsem byl optimista, začínající angažovaný architekt. Dnes, po několika realizacích, své povolání pomalu opouštím a raději píšu smutné knihy z období modernismu, ve kterých architekti skutečně brali osud světa do svých rukou. Na současnou architektonickou scénu na našem malém písečku pohlížím spíše s nechutí a rozpaky. Jednak kvůli stavbám, které zde vznikají, ale i kvůli médiím, zvláště pak sociálním sítím, na kterých architekti ztrácejí poslední zbytky své důstojnosti.

Łukasz Wojciechowski , 18. 2. 2020

TUPÝ, ALE SLAVNÝ

Otvíráš nové číslo oborového měsíčníku plné barevných fotografií nebo černobílou knihu o historii architektury. Navštívíš další webovou stránku nebo jdeš rovnou na Pinterest. Vily! Oči se ti lesknou při pohledu na velká okna, krby a rozložité kožené pohovky otočené k hektarům zahrad. Jsi nadšený z posuvných stěn, železobetonu a kamene, knížek od nakladatelství Taschen na stolku od Eamesových a křesílka od Saarinena. A vůbec ti nevadí, že tvůj chudý zadek narvaný do kalhot z oděvního řetězce zřejmě nikdy nepozná, jaké to je, posadit se do pečlivě vytvarovaného kusu nábytku vyrobeného v Německu u švýcarských hranic na míru zadnice nějakého boháče. Ve SketchUpu si přece můžeš nakreslit, co chceš – každý má nějaké sny. Tvé profesní cíle určují vily. Byla by ostuda je neznat, od těch, které navrhl Wright, Corbu, Mies, Schindler, Neutra, Rietveld, přes ty od Lautnera, Goffa, Meiera, Tigermana až po ty od Koolhaase a celého seznamu architektů, kteří tě přivádějí k šílenství. Co na tom, že se do domů snů dostaneš teprve tehdy, když se z nich stanou muzea. V opačném případě si je můžeš prohlédnout nanejvýš zpoza plotu, který je chrání před davem lačných archituristů. Není však nad to, pokochat se zadarmo publikovanými fotografiemi a pilovat si na nich svůj um. Vily!

Pokud máš trochu štěstí a získáš zakázku svých mladických snů (čili vilu), nemusíš už řešit úsporu nákladů, která ti brání používat ušlechtilé materiály a obří rozpony, jež jsi viděl na obrázcích. Nemusíš myslet na sociální problémy, které tě jako správného socialistu denně přivádějí k slzám. A z prstu si vycucáš několik frází na téma ekologie, abys na přednáškách před studenty šikovně obhájil domy o tisíci čtverečních metrech pro pár lidí. Čím roztodivnější zvolíš řešení, tím nadšenější bude publikum a tím déle se jím budou bavit pisálci. Prodejci materiálů tě budou obdivovat, protože objednáváš jen ty největší špeky. Přeinvestované vily z tebe udělají skutečného hrdinu stejně jako z Wrighta udělaly jednoho z nejznámějších architektů světa, přestože byl tupý jako poleno (jen si přečtěte jeho články v sovětském tisku). 

I V LIDLU BEROU VÍC

Někdo tu hromadu architektury projektovat musí. Od honosných vil po načančané korporátní barabizny. I přes svou podřadnou roli v pornofilmu se architekti tváří, jako by hráli přinejmenším u Bergmana. Vybavuji si takovou scénku z dávných časů ve Vratislavi. U kopírovacího centra parkuje černé SUV, z něho vystupuje padesátiletý, mírně otylý muž v černém obleku a rozepnuté bílé košili, takový ten týpek, kterým se (kromě nadváhy) chceš taky jednou stát. Nonšalantně vchází do suterénu nárožního domu a hlubokým hlasem sděluje, že si přišel pro výtisky. Prohlíží si barevné A3 archy, znalecky pokyvuje hlavou a s neskrývanou hrdostí skládá další z mnoha amatérských vizualizací katalogových domů, které jsou neinvenčními kopiemi sebe samých… Chceš mít SUV? Dělej to, co lidi chtějí, skákej, jak investor píská. A pokud jsi hlupák, budeš z toho mít i radost. Vlastně jsem si tehdy pořizoval kopii svého architektonického diplomu. Už si ani nepamatuji proč. 

Po ukončení studia skončíš v něčím ateliéru, nebo změníš povolání. Nevidím nic hrozného v rekvalifikaci třeba na kadeřníka, prodavače hodinek či grafika, pokud tě to baví. Je to určitě lepší než pracovat za misku rýže ve jménu stavitelských snů. Absolvent si v ateliéru vydělá něco kolem 2 500 zlotých (což je o něco málo víc než 500 eur). Pokladní v Lidlu bere měsíčně téměř dvakrát tolik (4 000 zlotých). Povolání architekta je nekonečná frustrace. Na škole si nastuduješ vily, náhrobky faraonů a knížecí zámky – ale ne, to není nic pro tebe, ty budeš navrhovat metry čtvereční užitné plochy. Slovo developer budeš brzy vyslovovat jen s krajním odporem. Jedině že by se ti tato forma soužití zalíbila. Mám kamarády, kterým to celkem vyhovuje. Jsou to štíhlí, opálení chlapíci v drahých oblecích, za které zaplatili svými studentskými ideály. Ale abyste si nemysleli, ani v nejmenším je neodsuzuji. To, že stavějí opravdu špatné domy, mi nijak nebrání, abych si jich vážil jako poctivých lidí. Zdraví vás vyvrhel, chlapi!  

DEVELOPER, SUV A NAIVITA

Kdysi jsem dělal interview s Davidem Crowleym. Příjemný rozhovor o poválečném modernismu skončil ve chvíli, kdy jsme se dostali k současným stavbám. „Nesnáším developery!“ rozčílil se Crowley a já jsem si řekl: „Ha! Mám titulek!“ Měl jsem radost, ale nikdy jsem to nenapsal. Ta jediná věta pro mě měla větší váhu než hodina a půl celého rozhovoru. Developer ti klidně nacpe špatný byt, i když ví, že ho budeš splácet celý život. Samozřejmě zcela legálně a podle předpisů. Tvůj byt bude nevyvětratelný, přístupný z dlouhé klikaté chodby s dalšími dvaceti dveřmi, možná dostaneš i temnou kuchyň jako kuchyňský kout, na záchod budeš chodit z obýváku (vždyť je to přece loft), oslunění bude nedořešené, ale toho všeho si stejně nevšimneš, protože na vzdálenost několika metrů budeš pozorovat souseda z protějšího domu, jak se v trenýrkách prochází po své garsonce. Budeš mít malý balkon, na kterém si tě budou moci všichni postupně prohlédnout, garážové stání bude příliš drahé, takže se sousedy zacpeš auty celé okolí. Dětské hřiště bude jako oplocený výběh pro slepice a na střeše garáží zabírajících celý pozemek nebude možné vysadit žádné stromy, i když keře na realitních vizualizacích vypadaly moc hezky… Developeři jsou jako zombie vyžírající mozky architektů, kteří jim pak pomáhají zavírat chudáky s třicetiletými hypotečními úvěry do krabic z pórobetonových tvárnic, obložených sádrokartonem a lososově zbarvenou omítkou. Tohle sis na Pinterestu neprohlížel. Snad jen vily developerů, kteří vydělávají těžké miliony vykořisťováním takových naivků, jako jsme my. 

Vily! Kamarádka mi vyprávěla, že když se jela podívat na vilu, kterou navrhla pro extrémně bohatého klienta, zjistila, že vana v jeho koupelně stála víc než celý projekt. Podobný příběh zažil asi každý architekt.

Jeden můj známý se kdysi chvástal, jak přesvědčil investora, že černá budova je stejně elegantní jako černé auto. To je možná důvod, proč mám černou barvu spojenou se SUV. A nejen tak ledajakým. Stavba černé barvy je něco jako SUV snů. Přesně takhle působí administrativní budova firmy Skanska na Dominikánském náměstí ve Vratislavi na vizualizacích a snímcích profesionálních fotografů. Ve skutečnosti však mnohem víc připomíná Černou Marii – tak se dříve v USA říkalo policejní dodávce, která převážela vězně, a později také policejním psům. Ta naše je zaparkovaná u křižovatky, která je stejně jako mnoho jí podobných tvrdošíjně nazývána náměstím. Zhruba 30 tisíc čtverečních metrů užitné plochy. Po setmění, když se vevnitř rozsvítí, vidíme jen rastr modulárních sádrokartonových panelů jako v nějakém podřadném call centru, nikoli jako v centru města, které je považováno za jedno z nejvýznamnějších v Polsku. A jak to vypadá ve dne? Představte si, že necháte svůj vůz v černé metalíze – byť jen na pár dní – stát na křižovatce frekventované víceproudé silnice. A už ani nemluvím o tom, že se tato stavba mohla stát pozadím pro nedaleký kostel sv. Kryštofa. Namísto toho vypadá jako Darth Vader, který zpoza kostela vykukuje. Okolní výkvěty neskromné architektonické představivosti nejsou o nic lepší. Kopule jednoho z nich připomíná robota R2-D2, jiný – oblý a bílý – zase brnění Stormtroopera. Máme takové Hvězdné války, jaké si zasloužíme. 

Vcházíme dovnitř malou přechodovou komorou, jako bychom se vraceli z vesmírného špacíru. V budově téměř bez oken běží klimatizace na plné obrátky. Pod stropem pokrytým instalačními rozvody visí světelné pásy zářivek. Po snadno udržovatelné podlaze popojíždějí vozíky. Řady lednic září jako průhledné kryogenní kapsle. Jsme v supermarketu. Máme takovou Odysseu, jakou si zasloužíme.

Vůči supermarketům cítí architekti hluboký respekt. Jediné, co jsou schopni ještě nabídnout, je zajímavější průčelí nebo o něco větší prosklený vchod. Podobně jako investory ani je nezajímá chudina, která bere nově otevřenou kasu útokem jako husaři křižácké ležení. Je lehké smát se lidem, kteří se vrhají na akční zboží, ale přesvědčit investora, že by se hodila lavička pro seniory nebo třeba kousek zeleně namísto několika parkovacích stání – tak to zase ne. Nebudu přece kvůli nějakým sociálním výstřelkům riskovat zakázku, kterou jsem si urval se stejnou námahou jako kabelku z výprodeje.

BLÁBOLY Z ČASOPISŮ

Nemůžu se zbavit dojmu, že architekty nejenže vůbec nezajímají běžné, ničím výjimečné stavby, ale kromě toho ještě považují zbytek světa za úplné idioty. Jak jinak si totiž vysvětlit zdobení paneláků obrázky kytiček nebo oblepování domů přihlouplými dekoracemi v podobě stříšek, falešných vikýřů a podobných nesmyslů? V roce 2015 se v měsíčníku Architektura-

-murator (což je nejdůležitější a stále ještě nejlepší polský architektonický časopis) objevil článek o Národním hudebním fóru ve Vratislavi. Toto nabubřelé, sebevědomé SUV stojí na jednom z hlavních vratislavských náměstí. Navzdory hermetické architektuře lidé využívají hladký povrch placu Wolności, kdysi sloužícího pro defilé, k jízdě na longboardech a freestylových kolech. Doufejme, že vojenské přehlídky a slavnostní průvody – i přes pompézní a nafoukanou pózu budovy – tu už nikdy nebudeme muset sledovat. Ale k věci. Na stránkách časopisu padala naivní vyznání, že architektura budovy odráží melodii města nebo že je ozvěnou forem a materiálů hudebních nástrojů. To jako vážně?! Dvacet metrů vysoký rezonanční box z betonu?! Polepený developerskou dýhou?! Pásy oken jako struny nebo skleněná notová osnova?! Vjezd do garáží s největší rampou ve městě, to má být muzika?! Je těžké se rozhodnout, která část budovy je melodičtější. Dobře, přiznávám, jsem hluchý jak peň, klasika mě neoslovuje a dnes jsem v autě poslouchal první desku kapely N.E.R.D. To ale neznamená, že si ze mě někdo v centru mého města může dělat srandu. Zpátky k článku. Architekt Jacek Lenart píše, že je to „polyfunkční nástroj“. Ach! „Stavba jako by chtěla vzlétnout.“ Bravo! „Je těžké tomuto gestu upřít jeho muzikálnost.“ Ještě větší bravo! „Na náměstí upírá svůj pohled magické oko skleněné stěny hlavní haly.“ Ovace ve stoje! Dívám se na to pravoúhlé, prázdné oko, protože ve dne je vždycky prázdné, a říkám si, že svět architektů, kteří píšou takové věci, musí být úžasný. Jen škoda že nemá nic společného s realitou.

Vyhráli jsme soutěž. Na základní a mateřskou školu. Stojí v západní Vratislavi, 12 kilometrů od hlavního náměstí. Historie jejího vzniku je jednoduchá. Město nejdřív povolilo výstavbu levných bytovek na předměstích a pak se strašně divilo, že se v bytech zatížených třicetiletým zástavním právem začaly rodit děti. A proto je třeba rychle a levně postavit školu pro 1 200 žáků a 250 předškoláků. 44 tříd s jedním vchodem, společnou jídelnou, tělocvičnou a knihovnou. Rodiče přivezou dítě autem a pak si pěkně postojí v každodenní ranní zácpě. Tramvajová linka sem samozřejmě nevede. Vstupní branou do městečka je supermarket Biedronka stojící v poli u zatáčky. Soutěž jsme vyhráli, ale taky hned prohráli. Prohráli ji téměř všichni, kromě těch, kteří na ní vydělali.

Pro srovnání: rozpočet na stavbu školy na předměstí pro 1 400 dětí je něco kolem 45 milionů zlotých. Rozpočet afrikária, nového pavilonu ve vratislavské zoo, ve kterém žijí mj. želvy bahenní a rejnoci (a který je jak jinak než černý), se pohyboval okolo 220 milionů zlotých. Jistěže nemám nic proti želvám. Děti stojí peníze a zoo vydělává, přesto ale cítím, že s tou investicí do budoucna není něco v pořádku… 

Jednoznačná kritika a nazývání věcí pravými jmény obvykle nebývají známkou společenské elegance. Elegance, za jejíž demonstraci může být považováno například hlavní sídlo Asociace polských architektů (SARP) na ulici Foksal ve Varšavě, však není doménou našeho oboru. Pokud ovšem nejde o udělování cen – ale o tom později. Den co den probíhá boj, v němž často stojíme na straně těch, kteří ničí vzácnou práci svých vynikajících předchůdců (např. supermodernistický Supersam ze šedesátých let ve Varšavě, který byl nahrazen administrativní budovou), strkají lidi do „nanoloftů“, zapomínají na stromy kolem bytových domů a v dobách klimatické krize projektují obří zpevněné plochy. Jsme elegantní, do černé odění zástupci politiků a podnikatelů, kterými tiše pohrdáme minimálně tak jako oni námi. Jsme sebe hodni. Jsme vzdělané, ze směsice krásných ideálů a inženýrské logiky vzešlé kreatury, které jdou po nových tématech jako slepice po flusu. Ale tak nějak elegantněji, s neustálou otázkou v hlavě, zda jsme umělci, nebo inženýři, s ústy plnými frází a skicářem Moleskine pod paží.

SOUTĚŽE A PRÁCE ZADARMO

Architekti žijí v prostředí neustálé konkurence. Již od prvního roku studia vědí, že se musejí účastnit soutěží. Studentských soutěží, workshopů, stáží, soutěží pro mladé architekty, ideových soutěží, projektových soutěží, výběrových řízení na zhotovitele. Jsme zblblí jako vrcholoví sportovci.

Soutěže, které jsou bohužel stále nejlepším způsobem výběru projektanta, jsou v našem podání patologické. Přehnané soutěžní podmínky a rozsah zadání vyžadují obrovský objem práce zadarmo. Organizátoři jsou až tak drzí, že vyžadují nejen laminování výtisků dodaných v několika kopiích, ale v poslední době chtějí výkresy dostávat děrované, aby si je mohli jen pověsit na háčky a hodnotit. Od soutěžících se požaduje čím dál více, od zadavatelů čím dál méně. Málokdo se odhodlá k písemnému hodnocení prací, protože jak známo, je za prvé velmi těžké slovy vyjádřit to pokašlávání, které provází prohlídku vizualizací, a za druhé – i takový argument už jsem slyšel – když napíšete svůj názor, všichni se na něj okamžitě začnou odvolávat, budou se mít čeho chytit. Vypisují soutěž na stavbu za několik desítek nebo stovek milionů a je jim líto investovat do vytištění plánů, pořádného sekretáře soutěže, právníka, kvalitních porotců i do pitomé děrovačky.

Na druhé straně architekti jsou natolik motivovaní uspět, že hodnotitelům předkládají pornografické vizualizace, koncepce zpracované v podrobnosti prováděcí dokumentace nebo návrhy vytištěné na překližce. Když je v porotě Čech, projektují podle „českého mustru“. Když je v porotě nacionalista, udělají bílo-červený projekt. Ale jak vůbec vypadá takový český mustr? Účastníci soutěží trpí panickou hrůzou z rozhodování, což je zbavuje posledních zbytků důstojnosti. Otázky směřované k organizátorům z nás dělají vystrašené děti, které potřebují vodit za ručičku. A může se tohle? A je dovoleno tamto? A když někdo podmínky zpochybní a navrhne něco vlastního, komunita naříká: Tohle přece není podle pravidel. Požadujeme diskvalifikaci! Samozřejmě že náš projekt je úplně na houby, ale to jen proto, že jsme vše udělali přesně podle pravidel! 

LAJKY, LAJKY, LAJKY!

A co teprve vily! Jak všichni ty vily milují! Jaká čest navrhovat vilu! A co teprve když se nám do projektu podaří narvat nějakou tu kravinu. Vjet do vily drahou károu! Bouchnout tam předsunuté patro! Udělat posuvnou stěnu! A nakonec jí dát nějaké super jméno! Facebooku opuchnou palce, Instagramu začne prudce bušit srdce...

Obrázky vil jsou zřejmě tak oblíbené proto, že si každý lehce dokáže představit život v luxusu. Že vidí svět v HDR kvalitě, v dobrém vyvážení bílé a na stolku vedle čerstvého ovoce leží monografie z Taschenu. Je fajn vidět, že někdo má na to, aby vyhodil několik stovek tisíc na nosník, díky němuž se může blýsknout před známými. A takto vypracovaná těla staveb retušovaná ve Photoshopu se předvádějí v barevných časopisech. Tu se přidá trávník, tam obraz na stěnu, vyrendruje se interiér, odstraní drobné nedostatky. Redaktoři internetových portálů a časopisů vezmou takto upravené fotky a s plným vědomím následků je publikují. Vůbec je nezajímá, že dům nazvaný Nekonečný vypadá jako nekonečný jen díky tomu, že kolem terasy není zábradlí. Ve skutečnosti tam ale zábradlí je, takže dům nekonečný není (Alberto Campo Baeza: The House of the Infinite).

ALIBISMUS

A teď ekologie. Na konci září 2019 se na Facebooku objevila iniciativa #architekcidlaklimatu (architekti pro klima), pod kterou se podepsala polská komora architektů. Postuláty představené na dvou stranách znějí skvěle: trvale udržitelné proklimatické postupy, propagace finančních úlev při zavádění adaptačních opatření, nízká energetická náročnost, možnost recyklace novostaveb, poukazování na dobrou praxi přes opinion makery atd. Tedy hesla, která jsou stejně tak správná jako naivní.

Architekti, kteří se pod výzvu podepsali, však mají ve svém portfoliu volně stojící rodinné domy, které se zdají být zcela v rozporu se základními předpoklady pro zavádění opatření na ochranu klimatu. Žádný architekt přece kvůli klimatu neodmítne možnost navrhnout vilu (o extenzivní urbanizaci ani nemluvě). Svému svědomí pak uleví zachováním stromu na pozemku, slunečními kolektory nebo instalací zařízení pro retenci vody a rekuperaci. U domu pak stejně budou stát dvě auta (byť třeba bezemisní), v nichž se budou vozit děti do školy a dospělí do práce, auta budou zabírat místo v centru města a řidiči stát v zácpách a rozčilovat se kvůli novým jízdním pruhům pro autobusy… Trávník kolem domu bude posekaný a parkoviště před supermarketem se v červenci zahřeje na 40 °C. Pro všechny případy dám like Gretě, protože si zrovna objednávám nějaké plastové šunty, které mi kurýr rozhrkaným dieselem doručí až ke dveřím a pár náklaďáků týdně odveze staré krámy a odpadky... 

Pokrytectví architektů zamaskované zeleným hashtagem na Facebooku vychází z bezmocnosti a touhy být správně znepokojený. Je obtížné si přiznat, že naše profesní role je tak omezená, že nám nejen neumožňuje hledat řešení na palčivé problémy planety, ale často nejsme ani schopni prosadit řešení nad rámec norem (např. lepší větrání malých bytů).

Stačí se jen podívat na zmiňovaná nová sídliště. Téměř každý metr čtvereční je tu vyhrazen pro parkoviště kryté zelenou střechou a každý normální kus země, na kterém by mohly růst stromy, je tu nedostupným luxusem. V jednom z nedávných příspěvků na téma obytného sídliště v Poznani byla drobná zelená ploška označena dokonce za přidanou hodnotu (sic!), což poukazuje nejen na stav aktuálního uvažování developerů, ale i na míru pohotovosti redaktorů. Jako architekti nemáme nástroje ani pravomoci, jak tuto situaci tváří v tvář chamtivým investorům a líbivým obrázkům publicistů změnit. A ani služebná povaha našeho povolání, kterou mnozí z nás ctí, boji za ideály také příliš nepřeje.

Upřímně doufám, že se za deset let znovu setkáme na stránkách časopisu ERA21. Možná bude můj text mnohem veselejší.

Text vyšel v časopisu ERA21 #06/2019 Polsko: mezi včerejškem a zítřkem. Mezititulky jsou redakční.

Reflexi tématu polské architektury přinese také debata architektů Varšavy a Prahy 20. února 2020 v CAMP Praha.

Klíčová slova:

Polsko polská architektura ERA21

Mohlo by vás zajímat

Generální partner
Hlavní partneři