J

JWW_Der Judenweg, Wien / Muzeum života za války

FLAKTURME

Během 2. světové války byla ve Vídni postavena soustava tří párů protileteckých obranných věží, které tvoří ve struktuře města trojúhelník. Jejich výstavba dle návrhu Friedricha Tamma probíhala v letech 1942 – 1945. Věže mají různé výšky, nicméně jejich paluby jsou ve stejné úrovni pro koordinaci radarového zařízení.

Kromě vojenským účelům sloužily i jako protiletecké kryty pro civilní obyvatelstvo, nemocnice, zázemí rozhlasu. Věže jsou v částečném vlastnictví státu a města. Protiletadlové věže byly vždy postaveny ve dvojicích, G (Gefechtsturm) věž a L (Leit) věž.

Primárním účelem těchto monstrózních železobetonových staveb bylo umožnit volný výstřel těžkým protiletadlovým dělům ráže 105 a 128 mm. V druhé řadě sloužily jako protiletadlové kryty civilního obyvatelstva, respektive jako dobře chráněné nouzové nemocnice.

Někteří odborníci se domnívají, že tyto věže měly spíš symbolický význam než skutečně vojenský. „Dnes se ví, že z nich bylo odraženo ani ne 0,8 procenta leteckých útoků,” uvedl Ital Margula z vídeňské akademie výtvarných umění. Dodal, že zpravodajské systémy na obou propojených obrech příliš nefungovaly a protiletecká děla nedostřelila tak vysoko, aby bombardéry zasáhla. Navíc objekty měly původně stát daleko od středu města. Hitler ale prý rozhodl o jejich umístění v centru, aby byly všem na očích.

JWW, museum života za války

Je umístěno v Leitturm v Arenbergpark v jihovýchodní části bližšího centra. Tento park byl dříve součástí velkého parku náležícího Arenberg palais.

Vídeň byla velkým centrem židovského života již od dvanáctého století. Velké změny v soužití obyvatel se začali dít po konci 1. světové války.

Museum je koncipováno jako zážitkové. Každý si zde dokáže představit poměry tehdejší doby a její krutost. Z prožitků a vlastních zkušeností si člověk odnese nejvíce.

Budova představuje osnovu expozice. Jednotlivá patra jsou mezníky doby.

Objekt protínají dva jehlany s podstavou u horní a spodní části budovy. Výseče bourají stropy a vytvářejí pomyslnou vodící časovou linku doby. Ta je na počátku otevřená a rozverná. S příchodem války se začala zužovat. Po konci války se zase pozvolna otevírala. Demolujeme, abychom objevili podstatu věci.

Objektem stoupáme cestou – rampou. Na počátku vstupujeme do otvoru ve stropě a ocitáme se v časové lince. Posléze ji už jen obcházíme. Tato linka nám dovoluje orientovat se v čase a souvislostech. Můžeme hledět kupředu či se poohlížet do minulosti. Postupně s tvrdou dobou se zábradlí rampy zvedá a my se pohybujeme koridory. S negativními pohnutými osudy se i křiví a padají stěny. Ty se náhle uzavřou a my procházíme tubusem. Z rampy vyjdeme na úrovni každého podlaží. Válka jednoho dne skončila, tedy i tubus náhle ztratil své stěny. Cesta dále je ale nadále nejistá a nelehká. V závěru je cesta přímá s míří vstříc oblakům. Na konci expozice vcházíme po cestě do poslední výseče otvoru a vycházíme z časové linky nad objekt. Po čtyřiceti metrech stoupání expozicí objevujeme reálný svět, o kterém můžeme v klidu přemýšlet. Na povrch budovy nevkročíme. Pohybujeme se po lávce, nesme spjati s historií.

Expozici tvoří cesta – rampa, dále video, zvuky či drobné exponáty.

TECHNICKÉ ŘEŠENÍ

Do objektu vstupuje z parku původním vchodem. Ocitáme se ve vstupní hale, kterou můžeme procházet. U informační desky se dozvíme o expozici a můžeme začít stoupat.

V každém podlaží je u vchodu do únikového externího komunikačního tubusu velká lavice k odpočinku.

Do 1.PP sejdeme po stávajícím schodišti nebo po externím komunikačním tubusu. Zde se nacházejí samoobslužné skříňky pro batohy a oděv (jelikož je budova nezastřešená a má stejnou teplotu jako venku, je předpokládáno uschování především bagáže). Dále jsou tu toalety, zázemí pro zaměstnance se šatnou a sprchou, sklady a technická místnost.

Do 1. NP a dále do dalších podlaží expozice vstupujeme po cestě – rampě. Do dosažení vrcholu scházíme na druhou vyhlídku současného ambitu. Tam použijeme externí schodiště či výtah.

Jedná se o konverzi stávající budovy. Nosné stěny pilíře jsou ponechány, ostatní stěny a příčky jsou vybourány.Budova je zanechána v surovém stavu. Nové prvky jsou v jejím kontrastu. Veškeré nové konstrukce jsou v černé barvě (externí komunikační tubus, cesta-rampa, sítě, zábradlí, nábytek, lávka, schodiště).

Do objektu jsou vybourány otvory, které vytvářejí výseče jehlanů. Tento otvor je otevřený. Budova je tím pádem z části nezastřešená. Otvory jsou zajištěny tenkou černou lankovou sítí a úzkým zábradlím, tenká linie ve výšce 900. Případná srážková voda, či tající sníh, je odváděna po podlaze ke stěnám a dále venkovními svody do kanalizace.

Dalším přidaným prvkem je zážitková cesta – rampa. Černá ocelová rampa je kotvena ke stěnám a stropním konstrukcím. Uvnitř je při spodní hraně naváděcí světelná linie (LED světlo zasazené v plášti. Světelnou linku pak vytváří tlumené odrazové světlo).

Na jižní straně budovy je ukotven únikový komunikační tubus s výtahem a schodištěm. Je bezbariérový. Tubus je ocelová konstrukce, v podzemí betonová, kotvená k obvodu budovy.

Stávající schodiště nejsou používána, opatřeno záterasou, v místech rampy bourána) Používá se jen jediné vedoucí z 1.NP do 1.PPČelní stěna je probourána a otevřena do parku. Před pilíře je předsazena neotvíravá skleněná stěna.

Upravená plocha před budovou je betonová. Celková plocha odpovídá půdorysu věže, 2/3 plochy v přední straně, 1/3 v zadní části.

Osvětlení je zajištěno zářivkami na stropě. Veškerá kabeláž je provedena voděodolnými černými kabely, vedeno na povrchu stěn.

autor: Tomáš Zavoral / 2. ročník MA (diplomní projekt) ateliér: Hendrych / Janďourek

  • Autoři: Tomáš Zavoral
  • Adresa:
  • Země: Rakousko
  • Škola: FUA TU Liberec
  • Město: Vídeň
  • Ulice, číslo: Dannebergplatz, Landstraße
  • PSČ: 1030
  • Datum projektu: 2015
Generální partner
Hlavní partneři