EARCH.TV: Baroko, moderna, současnost. Palác Špork v centru Prahy prošel rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu Stanislava Fialy

Pondělí, 18. Březen 2019 - 0:22
| Napsal:

Odhalení kvalit bankovního domu od Josefa Gočára, otevření nové uličky sv. Huberta, střešní zahrady a terasy s výhledem na Staré Město. To vše přináší projekt rekonstrukce Šporkovského paláce v centru Prahy, za kterým stojí architekt Stanislav Fiala. V novém krátkometrážním filmu z produkce EARCH.TV objasňuje Fiala celý proces projektu.

Palác Špork v Praze, Stanislav Fiala, hlavní průčelí historického paláce a nástavba Josefa Gočára. Zdroj: FIALA+NEMEC
Fotoalbum: 
Katalogový list: 
Autor Stanislav Fiala
Ateliér Fiala + Němec
Stavebník SEBRE, a.s.
Generální dodavatel Hinton, a. s.
Světadíl Evropa
Země Česká republika
Město Praha 1
Ulice, číslo Hybernská 1034/5
PSČ 11000
Datum projektu 2011
Datum realizace 2018
Zastavěná plocha 1 769.00m2
Plocha pozemku 2 049.00m2

Ze zdí areálu Šporkovského paláce v centru Prahy doslova dýchají dvě století velmi pohnuté historie. Po původně barokním šlechtickém paláci z konce 18. století zbylo po radikálním zásahu modernisty Josefa Gočára pouze průčelí, za kterým vznikly novostavby Anglo-československé banky (zkráceně Anglobanka). Během druhé světové války došlo k zabrání celého objektu gestapem a následně komunisty. Na přelomu tisíciletí pak komplex dlouho čekal na nového majitele, až jej roku 2011 po sérii neúspěšných veřejných dražeb (o nemovitost ve vlastnictví českých drah opakovaně nebyl zájem) získala společnost SEBRE, která jej transformovala pro komerční a administrativní využití. 

GOČÁR VS PALLIARDI

Představme si ale celý příběh rozlehlého areálu popořadě. Reprezentativní šlechtický palác dokončil roku 1790 významný český barokní architekt italského původu Ignác Jan Nepomuk Palliardi. Na začátku 20. století areál odkoupila Anglobanka, jejíž potřebám stávající dispozice paláce nevyhovovaly, a proto po první světové válce následovalo dlouhé období razantních úprav a dostaveb. Nejprve došlo k odstranění budov hospodářského zázemí přináležejících k paláci a na jejich místě vyrostly dvě nové úřednické budovy, které tehdy získaly pouze „dočasné stavební povolení“. Ve dvacátých letech si pak banka najala progresivního modernistického architekta Josefa Gočára, který měl v té době již na kontě například kubistický dům U Černé Matky Boží v Praze. 

Gočár se svého úkolu přestavby paláce pro sídlo Anglobanky chopil vskutku odhodlaně: celý objekt paláce nechal vybourat a na jeho místě vystavěl dům podle principů modernistické architektury, ke které se hrdě hlásil. Zřejmě na nátlak Klubu za starou Prahu zachoval alespoň zdobné průčelí původního paláce, které ovšem tvoří jen úsměvný fragment historické budovy a nápadně evokuje takzvaný (a dnes hojně kritizovaný) fasádismus. Za ním pak Gočár vztyčil několikapatrovou novostavbu výrazně převyšující bývalý palác, kterou zakončil dynamicky tvarovaným průčelím směrem do dnešní Hybernské ulice.

Josef Gočár také propojil svoji stavbu s bankovními domy po hospodářském zázemí a zároveň vytvořil regulační plán celého území, ve kterém počítal s demolicí sousedních budov včetně historické celnice a výstavbou nového bloku. Z velkorysých plánů ovšem nakonec sešlo, patrně i z důvodů Velké hospodářské krize a nastupující druhé světové války. V poválečném období už nedošlo – až na pár necitlivých stavebních úprav a poničení interiérů vlivem špatné údržby – k větším zásahům a celý areál se tak zachoval ve stavu podle návrhu jednoho z našich nejvýznamnějších architektů první poloviny 20. století. Následkem dramatických politických událostí v polovině minulého století také došlo k zachování dvou „předgočárovských“ domů, které měly být po vypršení dočasného stavebního povolení srovnány se zemí.

NOVÁ ÉRA PALÁCE

Komplex Anglobanky v samotném centru Prahy jen pár kroků od Obecního domu byl od devadesátých let na prodej hned několikrát – zájemce ovšem patrně odrazoval také fakt, že je celý areál od 50. let pod památkovou ochranou, což značně komplikuje jeho další rozvoj. České dráhy nemovitost nakonec prodaly až na šestý pokus ve veřejné v dražbě v roce 2011 za 190 milionů již zmiňované investiční společnosti SEBRE. A právě zde začíná nová éra někdejšího barokního paláce a sídla Anglobanky.

Společnost SEBRE, kterou založil podnikatel Petr Němec, exkluzivně spolupracuje se Stanislavem Fialou, architektem patřícím mezi nejvýraznější současné české architekty. Spojení těchto dvou osobností mimo jiné i vpodobě architektonického studia Fiala + Nemec představuje model partnerství investora a architekta, který je v našem prostřední zcela ojedinělý. Společně již zrealizovali například budovu DRN na Národní třídě v Praze, v současné době pak na smíchovské náplavce připravují rezidenční projekt Šemíkův břeh. Na SEBRE je navíc napojena také stavební firma Hinton, která realizuje všechny projekty společnosti.

„Takové úzké spojení mezi architektem a investorem, navíc s primární myšlenkou dům dlouhodobě vlastnit, je pro současný development velmi nestandardní a blíží se tradičnímu principu navrhování, který se uplatňoval před sto lety u moderních městských paláců,“ píše ve své recenzi DRNu pro časopis ERA21 architektka Yvette Vašourková. „V daném případě tedy můžeme mluvit o návratu modelu investor–stavitel–stavebník, byť skrze několik provázaných společností. V našem prostředí se jedná o ojedinělý případ i přesto, že se jeví jako velmi logický.“

ZACHOVAT, OTEVŘÍT

Záměrem Stanislava Fialy bylo od začátku prací celý objekt otevřít jak zevnitř, tak i z exteriéru. Památkáři doporučili zachovat v původním stavu bankovní halu v přízemí Gočárovy budovy a také několik reprezentativních jednacích místností v podkroví. Většinu plochy z důvodů potřeb banky ovšem zabíraly uzavřené kanceláře, které bránily volnému pohybu v interiéru i šíření slunečního světla. Racionální železobetonový skelet Gočárovy budovy umožňoval poměrně snadnou adaptaci prostoru současným administrativním potřebám. Fiala se svým týmem proto navrhl většinu zděných příček odstranit a prostor jednotlivých pater rozdělil pouze velkoformátovým zasklením. Došlo také k odhalení konstrukce domu, čímž vynikla moderní tektonika celé stavby.

Práce architektů v první fázi připomínala spíše archeologii. Společně s památkáři odhalovali další původní prvky, u kterých bylo třeba určit jejich hodnotu a rozhodnout o dalším postupu. Budovy totiž více než půlstoletí chátraly a provedené zásahy odpovídaly kultuře hospodaření komunistické strany. Nádhernou původní klenbu ze sklobetonu v bankovní hale (typický prvek mnoha pražských prvorepublikových pasáží) tak například zakrývala vrstva asfaltových pásů, která způsobila její naprostý rozklad. Náhrada klenby za věrnou kopii je v dnešních podmínkách již prakticky nemožná, neboť její části dnes už nejsou na trhu. Strop klenby tak nakonec Fiala vytvořil z rozměrných zakřivených skel s detaily původního členění. Halu tak zalilo slunce a otevřel se výhled na město i nebe.

Pečlivý přístup si vyžádaly konkrétní prvky a detaily, které jsou pro atmosféru domů vždy zcela klíčové a jejich „znovuoživení“ je pro rekonstrukce historických domů zásadní – v opačném případě totiž hrozí, že se z domů stanou vyprázdněné schránky. Architekti proto nechali vyměnit téměř tři čtvrtiny oken podle vzoru původních špaletových oken a všechny navíc opatřili příslušnými kličkami. Stejně se postupovalo i v případě původních dveří a keramických obkladů na mnoha místech interiéru včetně chodeb a schodiště – kde nebyla možná repase, hledaly se co nejvěrnější kopie.

ULIČKA A STŘEŠNÍ ZAHRADY

Co se týče exteriéru, i zde budovy potkaly velké zásahy. Pro oko kolemjdoucích mohou být přesto jen těžko odhalitelné. Nejvýraznější změnu představují nové velké okenní otvory s fixním zasklením ve slepých fasádách, které zde zůstaly jako pozůstatky Gočárových plánů na dostavbu areálu. Jejich úprava však byla pro celkové otevření budov a využití novým provozem nezbytná. Paradoxně neznatelně působí navýšení dvojice budov z ulice V Celnici o dvě patra, čímž došlo k vyrovnání výšky staveb s Gočárovým bankovním domem. Fiala se ve svých projektech vždy snaží o jasné přiznání nových vstupů, a proto nejprve plánoval obě patra od stávajících hmot viditelně oddělit. Po diskuzích s památkáři však přistoupil na řešení, kdy formou prvního přistavěného patra navázal na stávající dům a současnou tvář vtiskl až poslednímu patru s velkou střešní terasou. Nástavbu z monolitického betonu pak Fiala nechal po obvodu pokrýt takzvanými prejzy, pálenou střešní krytinou typickou pro střechy mnoha historických domů v centru Prahy.

Problematické se z hlediska památkové péče jevilo i vytvoření pobytové střešní terasy s vysázenou zelení. Ať už se jedná o rekonstrukce či novostavby, střešní zahrady byly dlouhou dobu v centru Prahy naprosté tabu. Své o tom ví Fiala z projektu DRN nebo třeba architekt Petr Hájek, který se s kavárníkem Ondřejem Kobzou snažil o úpravu a otevření střešních teras paláce Lucerna. Prosazení pobytových střech se nakonec v obou případech podařilo a můžeme proto očekávat, že jich bude do budoucna přibývat po celé Praze. Takové prostory poskytují zcela úchvatné pohledy na město a jejich blokace by městu jen uškodila. 

Zatímco vyšší patra všech tří budov tvoří kancelářské prostory, parter patří několika restauračním zařízením. Pro jejich lepší zpřístupnění architekti navrhli otevřít novou uličku sv. Huberta kolmou na ulici V Celnici, čímž vznikl nový veřejný prostor. Podobné transformace se mělo dočkat také parkoviště přináležející k bankovní hale, s majitelem pozemku se ale zatím nepodařilo dohodnout. Realizace by nicméně pomohla k urbanistickému scelení ulice V Celnici s Náměstím Republiky, což podporuje také Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy.

SPOJENÍ

Palác Špork se otevřel novým nájemcům zjara minulého roku, stále se však pracuje v několika částech komplexu včetně podzemního bankovního trezoru, ze kterého vznikne restaurace s pivnicí. 

Při prohlídce objektu na vás zapůsobí velkorysost některých atypických řešení: hra s původními i novými prvky, pečlivá práce s pohledovým betonem (za zmínku stojí například nová točitá schodiště s mimořádně pečlivě provedeným odlitím), umělecké vstupy malíře Patrika Hábla či sochaře Michala Gabriela, práce s původně uzavřenými terasami a zelení na nich. Mnoho řešení a detailů ve Šporku uplatnil Stanislav Fiala také v budově DRN – realizace obou projektů probíhala prakticky zároveň.

Závěrem je třeba také ocenit celkový výsledek transformace historické památky s využitím mnoha soudobých zásahů. Spojení historie se současností je totiž pro českou architekturu velké a palčivé téma.

Redakce děkuje architektovi Petru Jehlíkovi za prohlídku areálu a poskytnutí informací i podkladů.