Nepálená hlína v moderní architektuře

Hliněné nepálené zdivo je samozřejmě energeticky úsporné a dá se říci, že hlíny je opravdu dost a navíc je snadno a do nekonečna recyklovatelná. To je nepopiratelné ekologické plus. Na druhé straně má hlína na různých stanovištích různé složení, a tudíž i různé vlastnosti. Z hlediska statiky objektu je nutné smířit se s přibližným odhadem, nebo provádět analýzy a testy pro každé místo stavby. Hliněné zdivo ve své čisté „ekologické “formě, to znamená bez neekologických stabilizátorů, je citlivé na vodu. I když vydrží mnohem víc, než si běžně myslíme. Hlína má však mnoho dalších předností, které stojí za zmínku a které jsou v holistickém chápání ekologie ještě důležitější. Hliněná cihla, nadusaný hliněný blok i hliněná omítka jsou krásné. Tvarově, barvou i na omak. Hezky voní. Hlína je tvárná, nakonec je základním materiálem sochařů. Dokáže absorbovat nejrůznější pachy (ve výše zmíněné rybí restauraci to voní ráno i po šesti letech provozu stále stejně – hlínou). Udržuje stálou optimální vlhkost interiéru – dokáže rychle vstřebat značné množství vlhkosti a vydává ji pomalu, v ročních cyklech. Z toho důvodu je hliněná omítka (zdivo) vhodná překvapivě do koupelen. Je antialergická (jílové zábaly se odpradávna využívaly v medicíně). Vytváří optimální prostředí pro astmatiky. Hliněný povrch opatřený speciálním prodyšným hydrofobizačním nátěrem nepráší a je odolný proti otěru. Z těchto důvodů bych měl tendenci pohlížet na hlínu spíše jako na luxusní a zdravý materiál, ne pouze jako na „ekologickou “ alternativu.

Otázka ceny hliněného zdiva je trochu relativní. Je pravda, že materiálové vstupy jsou zadarmo nebo téměř zadarmo. Protože se však v ČR nikdo profesionálně zpracováním hlíny nezabývá (s výjimkou hliněných omítkových směsí), je dostupná mechanizace poněkud rudimentární a zpracování hliněného materiálu je dost pracné. Cena hliněného stavebního materiálu je pak závislá na ceně práce. Pokud si vše udělám svépomocí a své práce si necením, bude hliněný výrobek levný. Pokud si na tuto práci najmu dělníka, výsledek bude drahý, respektive nebude levnější než například z páleného materiálu. V zahraničí (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francie) se průmyslově vyrábí celá řada produktů – cihly, přezdívkové desky, omítky, hliněné směsi pro dusání hliněného zdiva, malty. Mají zaručené standardy (to znamená, že odopadá statický problém citovaný v předcházejícím odstavci), ale cena všech těchto výrobků je poměrně vysoká – vyšší než u běžných pálených materiálů. Tento trh je přesto funkční a žádaný, protože klient oceňuje kvalitu materiálu. Hlína je zde tedy spíše nadstandardem než levnou alternativou. Legislativní pozice staveb z nepálené hlíny není v ČR tak složitá, jak se někdy uvádí, ale jednoduchá také rozhodně není. Pokud je hlína použita na konstrukční části, musí stavebník doložit shodu hliněného výrobku s deklarovanými vlastnostmi. Protože chybí výrobce, který by toto prohlášení o shodě dodával spolu s výrobkem, musí stavebník provést v laboratoři základní zkoušky vlastností, které deklaruje (například pevnost v tlaku a tahu), a projektant na sebe musí vzít zodpovědnost, že tomu tak na stavbě bude, a tuto zodpovědnost potvrdí svým kulatým razítkem. Měl by potom ale kontrolovat toho, kdo lisuje cihly nebo dusá hlínu do bednění, téměř permanentně, jinak dost riskuje, že dům spadne a on ponese následky. Stavební úřad má ale možnost požadovat doložení i dalších atestů – třeba, že hlína nehoří (hořet by mohla dost těžko, ale to na věci nic nemění) nebo, že je hygienicky nezávadná (to už je horší prokazovat). Pro zajímavost: v Německu je použití nepálené hlíny pro konstrukční účely zakázané, ve Francii je povolené – je na něj aplikováno speciální právo zvykové, tradiční, umožňující odborné firmě stavět z hlíny bez specifických zkoušek či atestů, jen na základě obecných technologických předpisů.

Restauraci Hliněná bašta – její hliněné konstrukce – stavěl svépomocí náš architektonický ateliér jako experiment. Prováděli jsme více zkoušek a testů z důvodů výzkumných a z čistého zájmu. Hliněné konstrukce jsme tudíž prováděli na nejvyšší možné odborné úrovni. Práce to byla někdy zábavná, většinou dost těžká. A chyby se dělaly snadno. Na základě této zkušenosti bych asi těžko vzal zodpovědnost za projekt, kde bych neměl jistotu dobrého provedení stavby. A kde tuto jistotu vzít?Ing. arch. Petr Suske, CSc. , působí na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Je zakládajícím členem Skupiny ekologické architektury (SEA), která vznikla v roce 1984 jako neoficiální sdružení architektů, inženýrů a lékařů zabývající se ekologickými problémy architektury. V roce 1992 se skupina proměnila v architektonickou kancelář, která navazuje na daný směr. Psáno pro časopis ERA 21