Španělské střípky

Vino est vita„Víno je život“ je napsáno na medaili, která mi připomíná, že jsem na slavnostním ceremoniálu byla přijata za čestnou členku Svazu vinařů ve Valdepeňas. I bez ní by se nedalo zapomenout. O kraji La Mancha Cervantes napsal, že devět měsíců je zde zima a tři měsíce horké peklo. Rozlehlá pláň Meseta má zvláštní půvab, její půda, svítící jemnou červení je zblízka okrová. V ní jako brambory sedí rozčepýřené keříky vinné révy. Nevyvazuje se proto, že kameny v půdě, jichž se dotýká, jí předávají teplo, nakumulované v horkém dni. Mezi vinicemi jsou malé bílé domečky. „Tady se ukrýváme před poledním žárem,“ říká Raquel, která žije na farmě čtvercového půdorysu. Pocit, že je člověk v jiném století, ruší jen moderní auta na dvoře. Ve sklepě, kde dozrává víno, překvapí „pokojová“ atmosféra. Na dřevěném stropě visí zdobné křišťálové lustry. České. Tady prý slavný Cervantesův hrdina nocovalNa valdepeňasském náměstí začíná slavnost vína. Je deset večer, v projevech se stále střídají slova láska, srdce a víno a náměstí je jich skutečně plné. I hluboko po půlnoci. Tančí starci i děti, které stojí na vlastních nohou, ty menší drží rodiče v náručí a pohupují se do rytmu, ty nejmenší jsou zaparkované v kočárku u stolku, ale tady. Všichni jsou pospolu. Z tohoto kraje pocházel Cervantesův nesmrtelný hrdina, větrné mlýny, s nimiž sváděl boj, jsou zde jako němí svědkové dodnes. Je zde i původní zájezdní hostinec, kde se prý Don Quijote zastavil. Kdoví, možná právě tady poprvé spatřil Dulcineu. Prý byla ve skutečnosti tuctová až ošklivá. Ale on ji přece viděl srdcem! Moje zkušenost z tohoto kraje? Jeho obyvatelé to umí dodnes. Větrné mlýny v kraji Dona Quijota zůstaly…Pepe„Říkejte mi Pepe,“ řekl pan José, majitel skleníků, ležících mezi Malagou a Granadou. Přišel z Katalánska, kde jeho rodinný podnik neustál rozmach Evropské unie, a začal znovu. V příznivých klimatických podmínkách, typických pro tento proužek země, pěstuje mango, které po pomerančích patří ve Španělsku k druhému nejexportovanějšímu ovoci. Pepé je veselý, žertuje se zaměstnanci, přitom kontroluje kvalitu. Plné bedny tahají muži, jinak jsou sezónními dělnicemi převážně ženy. Práce je na první pohled těžká, ale nikdo si nestěžuje. Všichni do jednoho jsou rádi, že vůbec práci mají. Nahlédnu rychle do kuchyně, kam zašel náš hostitel pro nůž. Pracovní deska je z pořádného kusu tvrdého dřeva, moderní přístroje doplňuje bytelný dřevěný rustikální nábytek, na stěně i podlaze keramické dlaždice. „Umíte si nakrájet mango?,“ říká Pepito, a u masivního dubového stolu hned předvádí, jak vyzrát na tvrdou pecku. „Já ale mám ze všeho nejraději avocado, dávám si ho k snídani a pak ještě přes den v salátu.“ K snídani!? „No, s marmeládou,“ opáčí a s nevyzpytatelným výrazem dodá: „Mám mladou ženu a avocado je skvělé afrodiziakum.“ Zdejší zkušenost? Radost ze života v každé chvíli.Vánoce„Kupte si turrón, ten patří na vánoční stůl,“ řekl nám ve valencijské tržnici pan Juan, když nám předtím ukázal, které jediné pravé fazolky patří do nefalšované valencijské paelly. Co vlastně vím o španělských vánocích? Nic. Jiný kraj, jiný mrav. Isidro, který pochází z Valdepeňas, si vzpomíná na koledy, které se zpívaly u stolu a popisuje jakési záhadné hudební nástroje: pandereta má být kolečko s kůží a zambomba zase květináč, který kůže zavře, v tom je tyčinka, hraje se na to mokrou rukou… Chvíli přemýšlíme a nakonec se vyjasní. Hrálo se na tamburínu a fanfrnoch. Na tabuli patří dary moře, krocan, ořechy, polvorones (pečivo, které se v ústech rozsype) i turrón, naopak tvrdý a bílý jako turecký med, plný celých mandlí. A nadílka? „Na vánoce,?“ diví se Isidro. Katalánka Anna všechno vysvětlí: „U nás je nejdůležitější betlem. Ani stromeček být nemusí, ale betlem rozhodně ano. Tři králové přicházejí zdaleka, každý den se o kousek posunují, až 6. ledna dospějí k cíli. A to je čas darů.“ Pátého ledna jdou děti brzy spát a za okno připraví punčochu a vodu a jídlo pro velbloudy. Druhý den podle poměru uhlí a cukroví poznají, jak moc zlobily. Někdy už se naděluje i „světově“ 25.12., ale Isidro, který dnes žije v Madridu, tradici ctí. V kruhu rodinném také vítá Nový rok. „S každým úderem zvonu se polkne jedna kulička hroznového vína a smíte mít jedno přání.“ Teprve pak se vydávají ven, mezi lidi, nebo k doktorovi, říká se smíchem Isidro. Zrnko vína občas zaskočí. Anna ale s vánocemi hotová není: „My Katalánci,“ říká hrdě, „máme něco, co ostatní nemají: Tió.“ Do domu se dopraví kmen, na kulatý řez se namaluje obličej, Tió dostane i čepičku, přikryje se pořádnou dekou, aby neprochladl. Pod ní děti strkají slupky od ovoce, zbytky jídla. 24.prosince se v nočních hodinách shromáždí kolem celá rodina, začne do kmene bouchat a zpívá: Caga Tió, caga Tió…Nu, prostě ho pobízejí, aby se vykakal… A skutečně, napapaný Tió zpracoval všechny zbytky a jak se deka tlučením posunuje, objevují se ořechy, turrón a jiné dobroty. Půvabné, viďte! Jaký tady udělat závěr? Snad úcta k rodině, tradici, ale i při svátcích, které my, stokrát horší křesťané než Španělé, bereme tak strašně vážně, všudypřítomné veselí? Meseta – okrová půda a bílá staveníTo vše je jen nepatrný zlomek země zvané Španělsko. Země, kde žijí lidé, kteří mají rádi přírodní materiály. Kteří si ale raději pro začátek pořídí plastový nábytek, než by dřevo nahradili dřevotřískou. Protože mají také rádi kvalitu. Rozhodně si Španělsko nenechte ujít. V zemi, kde se i pohřební ústav jmenuje Esperanza – tedy naděje, není o zážitky nouze.Psáno pro časopis domov