Čína včera, dnes a zítra ...

Středa, 25. Leden 2012 - 1:00
| Napsal:

Předvídat vývoj Číny je prý totéž jako věštit počasí ze stébel, která se pohybují, když se do nich opře vítr.

název knihy Čína - Urbanita - Identita
autoři Martina Peřinková, Vendula Šafářová (www.infantka.org)
vydal VŠB-TU Ostrava, Fakulta stavební, katedra architektury, Nakladatelství Pavel Mervart
rok 2011
počet stran 136
ISBN 978-80-87378-99-1

V roce 2011 proběhl na Fakultě stavební Vysoké školy báňské-Technické univerzity Ostrava workshop, v jehož rámci studenti oboru Architektura a stavitelství, tedy budoucí inženýři architekti, zpracovali téma China lai le (Čina přišla). Studenti během dvou až tři dni vytvořili 10 konceptů = 10 názorů, jak oblast v Dalianu v severní Čině architektonicky zpracovat. Přitom „zarezonovalo“ několik fenoménů. Urbanita. Identita. Lidskost. Komunikace.

Pozemek postrádá identitu, Čina hledá identitu a možná, že i my Češi a Evropane hledáme identitu? Jací dnes jsme? A jakým způsobem chceme žit? Jak má vypadat naše městská „artificial“ krajina urbanita)? A jak bude vypadat krajina za jejími hranicemi? Proto vznikla tato publikace, jako „ideař“, do kterého si zapisujete a kreslíte, co musíte udělat a co byste rádi ještě udělali. A když ne teď, tak později, až na to bude pravá příležitost a správný čas.
Užívejte si architektury!
Enjoy the Architecture!

Doc. Ing. Martina Peřinova, Ph.D. & Mg.A. Vendula Šafářová

Manuál knihy

Workshop dal knize kostru. Dále byly napsány články, které se dotýkají aspoň jednoho klíčového slova z názvu publikace Čina-urbanita-identita. Lidé inspirativní a znalí ve svém oboru, nebo lidé pracující v Číně byli požádaní o vlastní postřehy. Jejich jazyk reprezentuje jejich kulturu, proto jejich vyjadřovací prostředky mohou být jiné, než jsme zvyklí u takových publikací.
A to nám dává odraz skutečnosti, jak ji vidí lidé dalších oborů. Vizuální umělec vidí jiné věci než ekonom či metalurg… Ke každému studentskému projektu byly vybrány eseje, které se zabývají podobnými myšlenkami. Tam můžeme hledat propojení.

Čína. Veliká země, má zkušenost? Čína je velmi podnětná, plná inspirace a dobrého jídla. Máme se co učit. Jak s jistotou víme, že naše učení je to správné? Činané k nám jezdí a chtějí s námi pracovat. Jsme rádi. Je to nová energie, jiné informace a další lidské zkušenosti. Zkusme se chovat na chvíli „čínsky“ a nechme věci samy plynout, zkusme si cestu Tao. A pozorujme, co se děje. Nechme naši vnitřní moudrost jednat. Tvořit.

Mg.A. Vendula Šafářová

V úvodu knihy, který publikujeme níže, se Oldřich Ševčík zabývá tématem kulturně - civilizačního vývoje této vzdálené krajiny.

ČÍNA VČERA, DNES A ZÍTRA…

O Číně víme málo, fatálně málo, o Athénách v pátém století před naším letopočtem víme kde co, podstatné i nepodstatné, můžeme v češtině číst i listy hetér; přes překlady Konfuciových textů přece jen můžeme vstoupit do světa Číny v témže století. Doba, kdy izolace a diferenciace převažovala nad vzájemnými styky a asimilací, je dávno pryč a my v době globalizace a nastupujícího „věku Asie“ potřebujeme stále více vědět i o současné Číně.

Čínu jako kulturu a civilizaci v její historii charakterizují tři kontinuity: patriarchalismus (kvalita provázející agrární civilizace), univerzalismus a kolektivismus. Tisíc let před naším letopočtem byla Čína sjednocenou zemí. Tradice pacifismu („Když někdo bojuje, pozbyl možnosti přesvědčovat“) provázela Čínu v době, kdy byla, řečeno naší terminologií, supervelmocí. Čína, která byla daleko před Evropou v dobách Marca Pola, obnovila v desetiletích druhé poloviny dvacátého století svoje výsostné postavení na scéně světa. Čínské národní cítění charakterizuje i dnes klidné sebevědomí historické a kulturní nadřazenosti (nápis na bráně v někdejším Macau: „Obávejte se naší velikosti a respektujte naše ctnosti“). Pax Sinica a Pax Indica jsou součástí dnešního řádu světa.

Vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1949 bylo mezníkem v dějinách světa. Říše středu se rázně vydala cestou industrializace a modernizace – tak, jako se po roce 1917 násilně a v bolestech měnilo Rusko rozložené na dvou kontinentech. „Sovětský model socialismu“ s tuhou centralizací, dirigismem a omezením zbožně-peněžních vztahů se stal vzorem pro velkou asijskou zemi. Marxismus, toto evropské učení (nemyslitelné bez Kanta a Hegela – i dnes těžko přeložitelných do angličtiny) deklarující nárok na konec kapitalismu, se jako ideologie v Leninově interpretaci stalo v zemi Konfucia a Lao-c´ nástrojem urychlené industrializace další obrovské agrární země (hranice Číny jsou delší než polovina obvodu zeměkoule). Pod legitimizující ideologií marxismu a „socialismu“ (v ruské variantě) se paradoxně odehrávaly procesy, které na „Západě“ realizoval raný kapitalismus.

Předvídat vývoj Číny je prý totéž jako věštit počasí ze stébel, která se pohybují, když se do nich opře vítr. Ale za mnohá neporozumění si můžeme my Evropané sami. Čína v šedesátých letech prožívala takzvanou „kulturní revoluci“ (1966–1969, doznívala až do roku 1976), rudé knížky s Maem se u nás šířily z velvyslanectví a studentská levice evropského Západu obracela obdivnou pozornost k čínskému „zřeknutí se konzumních postojů“, k zemi bez hromadné motorizace a televizních antén, zemi bez epidemií, žebráků a lidí bez přístřeší, bez kultu sexu a bez prostituce. Kdo chce obdivovat, ten si důvod vždy najde: Čína byla představována jako země bez stresu, bez hitparád, minisukní, drog a pornografie. To vše již dnešní prosperující Čína zná. Kdo chce takto obdivovat, tak surově přehlédne vynucené a ponižující zpovědi a sebekritiku před davy – pro generaci šedesátých let v Číně je toto desetiletí a následující sedmdesátá léta něčím, čeho je třeba se vyvarovat. Tehdy bylo zřejmé: země „socialistického tábora“ se propadaly v šedesátých a sedmdesátých letech do stagnace, nebyly schopny vstřebat ekonomické impulzy růstu spjaté se západní „masovou spotřební společností“. Naši zemi demoralizovala takzvaná „normalizace“, marasmus bezvývojovosti (odtud vlna emigrace), zatímco Čína se po hrůzách kulturní revoluce odkláněla v intenzivních vnitřních diskuzích od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let od rigidního sovětského modelu socialismu (období přeměn je v Číně samotné datováno od prosince roku 1978). Čínské delegace odborníků v tichosti obnovující kontakty se zeměmi evropského Východu nenalézaly partnera. Heslo „Obohacujte se“ prokazovalo i v Číně svoji účinnost – rozvíjela se utlumená individuální iniciativa, končila Čína, kde obyvatelstvo bylo oblečeno do uniformních vatovaných kabátů. Generaci „šedesátých let” v Čechách provází paměť o „socialismu s lidskou tváří“, o možnosti spojení pouze orientační role plánu s tržně peněžními vztahy a s vpádem vojsk Varšavské smlouvy, a mnohem méně povědomí o neschopnosti vytvořit reálně politickou alternativu (to je například výhrada polské historiografie – Češi neuhájili ani reformy, ani svoji suverénní státnost, čili politicky selhali). Šedesátá léta byla nejen u nás, ale i v Evropě spojena s nadějí, že vše lze změnit, s optimismem. Co z toho reálně zbylo po 21. srpnu 1968 u nás a po „dni Kuvajtu“ v roce 1973 v Evropě, když se přes růst ceny ropy odkryla surovinová závislost Evropy?

Dokončení na další straně.

Kulturní revoluce byla „přečtena“ jako cesta, která nikam nevede, skončilo přesvědčování – propaganda o „kolosálních úspěších“ – v Číně tvrdě oznámili, jaké místo zaujímá země ve světě, pokud jde o produktivitu práce, úroveň techniky. Začalo se vycházet z reality – prvním krokem byl pronájem 90 % orné půdy čínským rolníkům (a čínský rolník si o ni dokázal říci, když místní byrokracie váhala), soukromé vlastnictví přestalo být tabu. Následovalo otevření systému trhů – trhů s výrobními prostředky, trhu s pracovními silami, finančního trhu, trhu s nemovitostmi atd., ceny se diferencovaly na pevné, pohyblivé a volné tržní. A v převratných proměnách měla místo tradice – člověk nastupuje do podniku na celý život. Pro dokreslení uvedeme i detail: K tomuto vývoji patřilo po kulturní revoluci znovuzavedení titulu ředitel, znovuzavedení prémií atd., ale hlavně a nade vše – reformami zaváděné vlastnické vztahy vymýtily lenost, nepřizpůsobivost. Z hlediska politiky to byla lekce o roli jednotlivce a elity v období krize, v Číně jako by chybělo „období řečnění “, které provázelo ruskou přestavbu. Pokud jde o hodnocení dosahovaných výsledků, tak až do dnešních dní provází politiku v Číně nápadná skromnost a opatrnost. Do Číny se s reformami Teng Siao-Pchinga krok za krokem vrátila životaschopnost, neúnavná činorodost, kterou se vyznačovala populace Číňanů mimo vlastní zemi a která z nich učinila v jihovýchodní Asii vedoucí hospodářské vrstvy a elitu ve vědě. Schopnost askeze čínského rolníka si v nesovětské, v čínské variantě socialismu podala i ve vlastní zemi ruce s pracovitostí. Přirozeně sinocentrická Čína (a kdy my plně otevřeme oči pro svůj evropocentrismus?) s tradicí kulturního a civilizačního hermetismu se otevřela světu. Čím je dnes Čína pro sebe a čím je pro svět? A kde jsou aspirace západoevropské levice šedesátých let 20. století? Dnes se ptáme zcela jinak: Tážeme se po místě Evropy ve světě, který spoluurčuje probuzená Čína spolu s Indií, Brazílií, Jižní Afrikou a Ruskem, které předefinovává své zájmy a přerozděluje je mezi Evropu a Asii (svět financí to zachytil v anglické zkratce BRICS).

Sinologům lze věřit jen jako těm, kteří milují – a láska je vždy druh zaslepenosti i prozíravosti současně. Nicméně to, co bylo jisté pro sinology dřív, platí mutatis mutandis i dnes: Jestli Čínu může něco ohrozit, je to jen ona sama. Jeden z básníků americké beatnické generace šedesátých let napsal o probouzející se neklidné Číně báseň-metaforu o drakovi, který roste a roste, ale nakonec se začne smrskávat – neusnese svoji velikost. Čínu vždy provázela vnitřní diferencovanost, obrovská skrývaná napětí (etnika, kultura), protiklady mezi Severem a Jihem, ale v konečné instanci to byla vždy navzdory všemu – Čína. Nová „Teng Siao-pchingova Čína” se částečně otevírala světu (od roku 1979) – opustila direktivní sovětský model socialismu, propojila regulační roli vedoucích státních a stranických institucí se zbožně-peněžními vztahy (straničtí funkcionáři zasedají společně s bankéři a průmyslníky), neváhala upravit písmo pro počítače (zatímco Leninův návrh na přechod od cyrilice k latině zůstal epizodou známou jen historikům), což samo o sobě byl čin hodný Nobelovy ceny – nezbytný, ale i riskantní čin, zasahující svými důsledky do kulturní identity (promluvte si na toto téma – co to znamená pro možnost čtení starých čínských textů – se studentem z Tchaj-wanu!). „Přestavba“ v Sovětském svazu vedla k jeho rozpadu, reformy („kaj-ke“) v ČLR („socialistické plánovité zbožní hospodářství“) začaly přinášet výsledky pro jednotlivce i pro stát. Nicméně události na Náměstí nebeského klidu (4. června 1989) ukázaly jen část skrytých napětí uvnitř společnosti. Kulturní a civilizační identita je zároveň silný i křehký fenomén: posiluje jej hrdost nad růstem respektu světa k Číně, hrdost na armádu, posilují jej výsledky v osvojování technologií pronikání do kosmu. Toto téma „kulturně-civilizační identity“ (nepřehlédnutelná jsou právě z tohoto hlediska pro Čínu tak typická období uzavírání se a otevírání světu – kdo byl déle v Číně, tak nemusel mít schopnost „slyšet trávu růst“, a přesto zaznamenal přítomnost tohoto tématu v čínském všedním pracovním dni) můžeme vyčíst z děl tak různorodých čínských umělců a je to téma petrifikované i do architektury v této obrovské zemi. Architektura vítězných bran, sloupů, chrámů, akvaduktů a cirků sjednocovala ve starověku Římskou říši, viktoriánská gotika britské impérium, ve 20. století se hrdost a sebevědomí Brazílie rovněž petrifikovalo do nádherné moderní latinskoamerické architektury, Rusko po rozpadu Sovětského svazu si klade otázku, zda v přívalu inženýrsko-stavebních realizací existuje ruská architektura. Pokud naše dnešní „googlovská generace“ pracující převážně fakticitou ještě neztratila schopnost se „večíst“ do přeložených čínských textů, pokud není fatálně oslabena schopnost interpretovat architektonická díla v Číně, pak se před Vámi rozevírá skutečně dramatická scéna té „nejsoučasnější“ Číny – a tvrdím, že je to významnější než obnovující se sociální neklid a to či ono povstání menšin na okrajích Číny (což jsou právě příznaky toho, co „tiká“ pod povrchem).

Dvě poznámky na okraj úvodu této publikace. Diskuze o předpokladech dialogu evropské a čínské kultury a civilizace se mohou vést bez konce. O proměně Číny zasahující do podstaty její kultury a civilizace není pochyb, proto by mne zajímalo, zda ještě platí zkušenost filozofa E. Rádla z jeho cesty do Číny: Vstupte do evropské školy o přestávce, navzdory takzvanému dozoru o přestávkách, máte z hluku a řevu pocit, že se zde prohání budoucí predátoři. V čínské škole ve dvacátých letech 20. století se děti způsobně a tiše procházely. O odpověď bych se dokonce vsadil.

A druhou poznámku na okraj našich dní: Čína ve své kulturní tradici je zemí, kde „rozumnost jemně rozumí“ (a to není kvalita vlastní ruské či německé kultuře) – kdykoli čtu nároky ministerských institucí na vysoké školy, říkám si s Konfuciem: „Urozený, vzdělaný muž není nářadí.“

Opravdu si nemyslím, že by ona v kilometrech vyjadřovaná vzdálenost mezi Čínou a námi Evropany byla také kulturně-civilizačně tak veliká, aby zabraňovala porozumění a dialogu. K němu má přispět i tato publikace.

Doc. PhDr. Oldřich J. Ševčík,
Praha, 1. 11. 2011